Drive My Car

Nejsem žádný odborník na Murakamiho, takže netuším, zda to je dobrá adaptace jeho povídky (povídek) nebo spíš svérázná adaptace Čechovova Strýčka Váni. Ač se ústřední myšlenka filmu vejde do prosté věty o třech slovech, Hamaguči ji pojal jako tříhodinový film, který diváka ani na okamžik nezačne nudit. A to je umění! (13.04.2022)

Bylo to spíš zdlouhavější, ale zas tam nebylo tolik lyriky nebo atmosféry, aby to člověka nenudilo. Nakonec se člověk prokouše rovinou japonského režiséra, co miluje svou manželku natolik, že jí odpustí podvádění a i tak mu zůstane prázdný život po jejím odchodu. Tak dělá jakési ochotnické divadlo s jejím milencem a další divnosebrankou. Je to zvláštní a zvláštně linoucí se táhlý film. (03.12.2022)

Tri hodiny pohľadu na smutného Japonca. Žena mu zahýba, no mrdá s ním aj s milencom. Vraj aby napísala dobré scenáre. A potom ju klepne pepka. Film o bolesti a sebaakceptácii. Takmer filozofický, pomalý, artový. Našťastie bez nejakých zbytočných novôt. (24.01.2022)

Štyri hviezdičky filmu nakoniec predsa neudelím, i keď som nad nimi vskutku istý čas premýšľal, ale napokon som sa rozhodol, že tak neučiním... Prečo ? Skrátka, mám na to aj niekoľko prostých dôvodov, a podotýkam, že to nie je len kvôli trom hodinám, čo mimochodom tento neúprosný snímok trvá, aj keď práve i jeho stopáž mimoriadne bije do očí, kde by sa určite zišlo zostrihať minimálne takých 30 minút, ak nie náhodou ešte o čosi viac, povedzme aj o takú dobrú trištvrte hodinku skrátiť, by zrejme nebolo úplne od veci, ale nakoľko sa tak ani neudiaľo, preto hodnotím tak ako hodnotím. Ako ďalšie dôvody uvádzam nasledovne: divadelné ("filmové") prostredie, ktoré mi na jednej strane až tak neprekáža, no ani ho zase zbytočne nevyhľadávam, ale v tomto prípade mi už tie vyčerpávajúce skúšania hry s hercami, začali akosi postupne liezť na nervy, keď normálne aj mňa miestami trochu vyčerpávali, no našťastie na nich nie je postavený celý počin, pretože sa pravidelne jazdí autom do všelijakých japonských exteriérov, v ktorom jednak sedáva protagonista, t. j. divadelný režisér Yūsuke Kafuku s jeho osobnou šoférkou Misaki Watariovou, kedy sú zvyčajne tieto jazdy-zábery, bez akejkoľvek väčšej hĺbky zo strany skutočného režiséra Hamagučiho, ktoré bývajú z môjho uhla pohľadu neuveriteľne prázdnymi. Naopak, postavy na druhej strane niečo aj spája, nakoľko by sa mohlo zdať, že sú rozdielne, no opak je však pravdou. Totižto, či chcú, alebo nechcú, musia sa nejako vyrovnať so stratou blízkeho človeka, a tak najmä na "toto" som bol obzvlášť zvedavý, a či mi to nejako aj pomohlo, neviem teraz posúdiť. Od Šoférujte moje auto som čakal oveľa viac, než čo som dostal, keďže je ovenčené najrôznejšími cenami, vrátane Oscara, no namiesto toho znovu zisťujem, že pokiaľ si film nepozriem sám, nie je dobré sa na nič dopredu tešiť... (11.04.2022)

Od Murakamiho jsem nikdy nic nečetl, ani jsem doposud neviděl žádnou filmovou adaptaci jeho díla, takže Drive My Car bylo mé první setkání se světoznámým spisovatelem. Od projekce mě trochu (víc) odrazovala tříhodinová stopáž, která však ve výsledku nebyla ani tolik znát. Hamagučiho film (a čerstvý držitel Oscara) má vskutku pozvolné, nikoli však nudné tempo vyprávění. Divák sleduje příběh režiséra Kafuka a později i jeho šoférky Misaki - dvou lidí, kteří nemají na první pohled moc společného, a přece je spojuje pocit viny a trauma ze ztráty blízké osoby - jakési osudové ženy. S jistým odstupem by se dalo říct, že základní kostra filmu není vlastně tak moc originální - vyrovnání se s minulostí a boj s jejími "démony" jsme už viděli jinde - avšak Drive My Car obsahuje několik momentů/prvků, které film oživují - ať už se jednalo o zákulisí příprav divadelní hry, prolnutí několika kultur a jazyků (palec nahoru za vložení znakové řeči) či dokonce úvodní titulky takřka v polovině filmu. P. S. Kafuku jistě ne náhodou připomíná jméno Kafka (viz autorův román z roku 2002). (28.03.2022)

Skvělé! Tak skvělé, jako když čtete Murukamiho knihu. (21.07.2022)

"Jé Zimní spánek. Od roku 2014 jsem tě neviděl." "Víš, odjel jsem brzy pryč po tom, co jste mi podpálili filmové kotouče a napsali na ně, 'vypadni z města, ty nadutej monologisto'." "A kterou část věty 'vypadni z města ty nadutej monologisto' si nepochopil?" (mood) Kdyby tři hodiny dělal Saab brr po neokázalých místech Japonska a my mohli jen poslouchat jak přejíždí z tunelu do tunelu, byl bych plně spoko. Bohužel Hamaguči s Oém se rozhodli vytvořit pomník akademickému filmu, takže tři hodiny převážně posloucháme, jak divadelní-režisér-se-vyrovnává-se-ztrátou-skrze-multijazyčné-zpracování-Čechovovy-hry a do toho se seznamuje se svou nemluvnou řidičkou s tajemstvím. To bude cen. U některých nekonečných monologů v druhé polovině filmu jsem si musel připomínat, jak fantastické dokáže být jinak vizuální umění ve schopnosti komprimace témat. Jinak by to vždycky vypadalo takto. V budoucnu si rád dám bezslovný sestřih filmu. Vám jsem mezitím vymyslel drinking game do kina. Nebojte, je celkem v pohodě. Lok piva kdykoli auto vjede či vyjede z tunelu a panáka kdykoli je záběr na hrající gramofonovou desku. Za tři hodiny se to hezky v tom těle proloží a domů půjdete povzneseni a v dobré náladě. (25.03.2022)

Tento special TopGearu moc nesadol. (27.03.2022)

Taká štandardná dráma o ľudoch s nejakými problémami z minulosti s ktorými sa musia vyrovnať. Nič extra nové to po príbehovej stránke neprináša. Snáď len tie divadelné vsuvky, ktoré zbytočne natiahli stopáž o hodinu a sú určitou parafrázou k vývoju príbehu u hlavného hrdinu. Ja by som sa ale bez tých divadelných vsuviek zaobišiel. Čechov ma vôbec nezaujíma a podľa môjho hodnotenia ďalšieho filmu na základe Murakamiho predlohy, mi najskôr nesedia ani jeho príbehy. Dávam tomu neutrálnych 6/10. Nenudil som sa, ale ani ma príbeh dvoch hlavných postáv príliš emocionálne nezasiahol. Bol som hlavne zvedavý jak sa to vyvinie a akonáhle som to zistil, tak nemám dôvod a chuť vidieť to znova. (21.01.2022)

Na Hamagučim mám veľmi rád s akou ľahkosťou nás vie prizvať do života svojich postáv. Tie dozvuky scén...pomalosť a s tým súvisiace detaily, ktoré nám pomáhajú lepšie pochopiť nie len jeho hrdinov ale aj samých seba. Murakami je vďačný autor, ale nie každý ho vie uchopiť správne. O to viac poteší, že tie malé pokusy adaptovať jeho dielo sú poslednú dobu pozitívne. Muži bez žien sú osamelí. A či už sa o tom dočítame v poviedke Drive my car alebo Šeherezáda ( obidve sú tu prítomné) alebo sa na to pozrieme cez optiku obrazovej rutiny a tichosti je len na nás. Veľké veci sú nevypovedané. Vieme o nich len my. A ten zvyšok? To už je len snaha nájsť prienik do našich životov. Čechov to robil dobre. A Hamaguči ho nasleduje. Silné vo svojej jemnosti a komplexné vo svojej jednoduchosti. Všetci máme tajomstvá. Kto z nás im vie ale čeliť? Možno to nie je najlepší Hamaguči. Ale niečo z tohto vie zostať v mysli ešte dlho. Ako sebareflexia. Ako spomienka. Ako ukážka toho, že šoférovanie má pre osamelosť veľký význam. (23.02.2022)

Stejně uchvacující jako Birdman, kdy neskutečně propracované dialogy donutí člověka přemýšlet a vcítit se do pocitů postav. Zároveň z plynoucím dějem se nenápadně a nečekaně dokáže vrýt pod kůží a vyvolat zvláštní emoce. To celé skrze linky na pozadí divadelního prostředí, které je samo o sobě zajímavé. Člověk odchází z kina a nutí ho to přemýšlet nad spousty věcí. Hamagučiho se asi vyplatí do budoucna sledovat a začíná se nejspíš rodit další Takeši Kitano......85% (31.03.2022)

Drajv maj kár vypráví o lidském parazitovi neboli mihuli, která se bojí čelit realitě, přisaje se na svého hostitele, omezuje jej, nedá se setřást a žije jeho život. Pakliže se hostitel snaží ze spárů vymanit, parazit uhne, stiskne víc a dále psychicky narušuje integritu jedince. Takovou paralelu dostává divák ve velmi silném, emocionálně nabitém a osobitém půlhodinovém prologu. Po tomto prologu začne režisér Hamaguči ve zbývající 140 minutové stopáži opakovat, dle hry Samuela Becketta Čekání na Godota, již řečené, a to ve velmi pomalém a nudném tempu, v němž prokládá nácvik divadelní hry Strýček Váňa od Čechova drobným prohlubováním linek ústředních postav. Jedním z hlavních poselství snímku je důležitost zachování upřímnosti ve vztahu, bez níž nemá šanci žádný vydržet. Přes poutavý a originální úvod spadl snímek do šedého průměru a nikomu jej tak vyjma úvodní půlhodinové pasáže nemohu doporučit. S obdobnou látkou si dokázal Tom Ford v Nočních zvířatech vyhrát daleko sofistikovaněji a ne tak monotónně. Prozatím největší filmové zklamání roku. Dvě hvězdy. 😕 (10.03.2022) (11.03.2022)

Během toho šíleně dlouhého 40ti minutového prologu, po němž se až tehdy rozjede hlavní děj, jsem několikrát uvažoval nad tím, že to vypnu a raději půjdu hrát Assassin´s Creed. Nakonec jsem ale vydržel. A jsem za to rád. Drive My Car je pomalá, smutná a emočně velice fungující podívaná, která vychází podle Murakamiho krásné povídky, jež se mi z jeho románu Muži, kteří nemají ženy líbila asi nejvíc. Je to především snímek o akceptování reality, pocitu viny a několika etap truchlení. Přesto to ale naštěstí zvládá nebýt až přespříliš sentimentální, což je ale obecně něco, co Japoncům v hraných filmech vždycky poměrně šlo (ale z nějakého důvodu jim to nejde v anime, hmm..). Paralely v ději s Čechovovo Strýčkem Váňou jsou zajímavé obzvlášť právě u toho důvodu, že se jedná o japonskou produkci. Navíc si to udržuje i moc hezkou rovnováhu mezi kvalitními dialogovými sekvencemi a "tichými" dlouhými záběry, se kterými naštěstí film rozumně šetří. Ta tříhodinová stopáž mi ale možná přijde přeci jenom krapet přepálená. Podepisuje se to především na tom, že některé sekvence uberou na plynu až příliš, přičemž divák pak ztrácí pozornost. Ve výsledku ale moc hezký snímek, který si tu oscarovou nominaci dozajista zaslouží.  Průměrné 4* (15.03.2022)

Dočasně nemocí upoután do postele, měl jsem konečně dost času a pozornosti pustit si tento film, který jsem ve "watch later" měl již nějaký ten pátek. A dobře jsem udělal. Osobně mě nejvíce překvapilo, jak rychle ty téměř 3 hodiny rychle utekly. Co mě nepřekvapilo je kvalita plynutí děje a jeho přednes divákovi. Děj jako takový neskýtá moc prostoru pro invenci. Ta se objevuje až s detaily, které jsou do něj zahrnuté - vícejazyčné divadelní představení místo jednojazyčného, prolínání Strýčka Váni s hlavním hrdinou místo náhodně zvolené hry nebo vyprecizovaná dějová linka s nevěrou místo něčeho z Ordinace v Růžové Zahradě. Film ve mně zanechal primárně však dva dojmy - první dojem je poutavé vyprávění postav porušující pravidelně klasickou poučku "show, don't tell" (na mysli během psaní mi vyvstala např. Terapie, která byla téměř jenom povídání), kde ale vzhledem ke kontextu je člověk přikován k sedadlu jako kdyby na sobě měl bezpečnostní pás (zejména při předposlední scéně, která se téměř vysmívá režisérským učebnicím). Druhý dojem je jakási všechny lidi spojující lidskost. Žádné kasty, žádné třídy, žádné povyšování nad osobu šoférky nebo jiných pracujících lidí, žádná zábrana proti jiným jazykům. Jenom divadlo. A ikonický červený Saab 900. A semtam nějaký ten pěkný vizuální pohled. Třeba na dvě ruce čouhající ze střešního okénka držící cigarety. (30.01.2024)

7,5/10 – Asi o mně po tomto hodnocení řeknete, že nejsem dostatečně umělecká duše, nýbrž jen prašivý konzument bum-prásk obsahu, ale 3 hodiny popojíždění z místa na místo, koukání na nezajímavé ulice a jakéhosi depresivně motivačního tlachání o životě byly skutečně úmorné. Nejenže mě to v průběhu sledování přestalo bavit, ještě jsem se vydatně nudil a ke konci už i bez obalu zíval. Abych tomu nekřivdil, ze začátku byl příběh velice zajímavý. Trošku osobního života, asi nejvtipnější možná reakce na nevěru (muž vejde do domu, na minutku omrkne, jaké porno se mu to odehrává na gauči a pak se zase otočí a tiše za sebou zavře dveře) a pak velmi komorně ukázaná smrt. Tohle trvá cca 30 minut, následně se to začíná hroutit. Začíná totiž dlouhý proces truchlení, ke kterému určitě patří i málomluvnost a pomalejší plynutí času. Tyto atributy se nicméně velmi těžko převádějí na stříbrné plátno. Je daleko snazší je napsat, nežli je natočit. Tenhle úkol splnil japonský režisér Hamaguči na výbornou. Bodejť by ne, opřel své dílo o bravurní herce a herečky, jež předvedli bezchybné řemeslo. Nicméně chybí tomu nějaká jiskra. Život hlavní postavy, pana Kafuku, se totiž nikam viditelně neposouvá (ani k lepšímu, ani k horšímu) a jen stagnuje na tomtéž místě. Dílo je tak naprosto připraveno o prvek gradace. Víte co? Řeknu to ve zkratce: je to nuda a nic se tam děje! Drive My Kár si nejlépe užije ten, který má zrovna depku. Pro ostatní, pozitivněji naladěné, se bude jednat o 3 hodiny ničeho, okořeněné o výborné herectví a realistické zpracování. Poznámka pod čarou: „A ne, Japonci tentokrát nejsou divní, opravdu.“ (14.01.2023)

Permanentné odriekanie Strýčka Váňu ako forma budhistickej sútry, ktorá zapĺňa priepasť vo vzťahu, trhlinu, zapríčinenú neprekonateľnou tragédiou. Toto sa vo filme opakuje ako refrén: zdanlivo banálne ritualizované činnosti, ktoré sa neustále navracajú a vytvárajú upokojujúci, až uspávajúci rytmus. Avšak niekde hlboko pod tým víria emócie, tryskajú z tej medzery, ticha, priepasti, nedopovedaností. Nie slabosť, či odovzdanosť, ale uvedomenie si bytostnej tragickosti ľudského života, uvedomenie si neschopnosti čokoľvek ovládnuť, preniknúť do bytia a dopovedať ho, neschopnosti úplne obsiahnuť druhého a zároveň záverečná výzva po žití napriek všetkému. Toto akoby ovládalo celé rozprávanie, v ktorom nastáva nielen zmierenie s minulosťou, ale vlastne so samotným svetom. A toto zmierenie akoby prichádzalo cez nesúvisiace príbehy, v ktorých hľadáme interpretácie, do ktorých vstupujeme ako herci a získavame tak vrstevnicu, ktorou prepisujeme seba samých a stávame sa skrz iných samými sebou. Prebúdzame ľudskosť. Akoby sa aj tu ozývalo, že peklo si ty sám. A hoci (ako píše Zíza) tento film nie je zlomom v japonskej kinematografii, neznamená to, že pri naladení sa na jeho jemný rytmus, neprichádza istá vyrovnanosť so svetom, pokoj a zároveň aj túžba po živote. (13.02.2022)

Traumatizované duše zklidněné jen otáčkami motoru a nekonečnou silnicí, jako hořící hroty cigaret pomalu uhasínající ve větru. Loučení s minulostí skrz umění, jazyk a ryze lidské porozumění. Monumentální. (24.08.2021)

Film tak přehnaně dlouhý, že když po 40 minutách najednou začnou hrát úvodní titulky, tak s úžasem zjistíte, že za sebou máte teprve prolog. A ten je navíc nejlepší částí filmu. (16.01.2023)

Kto má rád zdĺhavé pasívne lyricko-melancholické blúdenie, ten si určite príde na svoje. Bohužiaľ, ja do tejto kategórie nepatrím a celý film som prakticky zostával v očakávaní - najprv som dlho čakal, kým sa vôbec niečo stane, potom keď sa už niečo stalo, tak som čakal, kým sa od toho začne odvíjať konečne niečo epickejšie, ale toho som sa takmer nedočkal. Celý 3-hodinový maratón bol čakaním aspoň na nejakú pointu alebo posolstvo, ale okrem "súzvuku traumy" som sa ničoho extra nedočkal. Strašne nudný film, ktorý má z nejakých nepochopiteľných príčin 4 nominácie na Oscara... (21.03.2022)

moje druhé setkání s Hamagučim ve velmi krátkém horizontu a upřímně by mě zajímalo jako to dělá, že zvládne natočit extrémně dlouhý, extrémně pomalý film, ve kterém se většinu času mluví o zdánlivě obyčejných věcech, nebo s v něm naopak nemluví vůbec a přesto dokáže vtáhnout, strhnout a divák nakonec nemá pocit že u něčeho podobného strávil tři hodiny bez toho aby se díval na hodinky a tlačil čas kupředu.Oproti Kolu štěstěny a fantazie sice Drive My Car vyžaduje po divákovi mnohem vstřícnější přístup a velkou dávku tolerance, ale ve chvíli kdy na tuhle hru divák přistoupí, tak se mu odmění měrou vrchovatou.Oscar v tomhle případě zasloužený...80% (31.05.2022)