zdepapepa

Jedna epizoda jako druhá. Jedny šaty jako druhé. Avšak stejně jako v komiksu XKCD s číslem 915, i tady člověk po čase začne mít preference jedním nebo druhým směrem. Šaty přestanou být jen všechny stejné a bílé a začne rozlišovat druhy, střihy, dekorace a jiné věci. Stejně tak začne více vnímat i nevěsty a jejich rodiny (byť vliv toho, že se vše odehrává v jednom městě, všemu dává punc jednotónovitosti), kde se vždy najde někdo, kdo přáním nevěsty odporuje (zpravidla "sponzor(ka)" šatů). Všechno je to ale jedno, protože pak na nevěstu položí závoj a vše skončí šťastně, což ale nevadí, protože naštěstí pořad drama až tak nedojí a díly jsou krátké tak akorát. Nejzajímavější by pro mě byly medailonky s odstupem let (a že už těch let od času premiéry uběhlo) a zda by nevěsty něco na šatech změnily.

Až díky jednomu internetovému komentáři jsem zjistil, že název dává smysl. Stačí se podívat na názvy dvou nejvíce zmiňovaných filmů - LOVE actually / die HARD. Pro našince by to byla nejspíš Nebeská past. Šla by asi i Láska smrtonosná, ale to by se spíš dalo aplikovat na tu scénu s domovem důchodců (ta mi jinak evokovala jistou jinou scénu ze sitcomu Parks and Recreation). Ale zpět k LH. Je to romcom se slušnou osobností, kde pokud si člověk odmyslí minimální charakterizaci hlavní hrdinky a několik málo děr v příběhu co se týče úvodní zápletky (které by se daly odmávnout hloupostí postav), je na co se dívat celou dobu. Josh a jeho rodina nejsou oběťmi různých karikatur (a je zároveň i dobře, že máme i trochu větší variaci co se týče love interests), předělávka písně Baby, it's cold outside do modernější podoby je poslouchatelná možná i víc než originál, široko daleko žádný velký záporák a žádná velká nedorozumění.

Poslední noc v Soho je vše, čím podle mě chtěl být Baby Driver - napínavý příběh podkreslený osobitým soundtrackem, který spíš než soundtrack připomíná playlist písniček. Edgara Wrighta znám převážně jako režiséra hlavních postav mužských (nelze totiž opomenout jméno např. Jessica Hynes), zde je to příjemná změna, rozhodně umí, i když nevím, jak moc se na scénáři podepsala Krysty Wilson-Cairns. Dějem také povedené, sice to ke konci začne trochu pokulhávat (možná i na chvíli upadne na zem), ale zachraňuje to typický "Edgar Wright" styl - vymazlené záběry a střih mezi nimi, který je navíc doplněn žánrem, který u něho není úplně obvyklý. Herecké obsazení také super, vedle ostřílených hvězd září i Thomasin McKenzie, která na jedničku hraje roli, do které byla obsazena (i když to třeba někomu může být proti srsti), stejně jako její parťák John, který by se asi do let šedesátých tolik nehrnul. Nebudu se tady ale raději moc rozepisovat nad problematikou vracení se do minulosti a současným "trad wife" trendem.

Skoro jako epizoda ze seriálu typu Seinfeld a spol. I tam se řešily zdánlivě nedůležité věci a semtam člověk narazil i na nějakou tu "bottle episode". Tady to funguje, střih se nutně nedrží jen mluvící hlavy, občas zvýrazní zoomem, co je potřeba, scénář se taky povedl, dialogy sice někdy tlačí trochu na pilu, ale vše je v mezích uvěřitelnosti (i včetně případných zaškobrtnutí v řeči). Osobně v tom vidím realističnost, kterou jsem viděl málokdy, napadá mě pouze 2 Kawaii 4 Comfort. To je ale také dáno tím, že amatérské nebo krátkometrážní tvorbě nevěnuji tolik času.

Noel Fielding, známý našincům nejspíš nejvíc jako Richmond z IT Crowd, zde válí. Historicko-fantasická komedie, která je přístupná všem* díky tomu, že se nebere nijak zvlášť vážně a padouši nejsou zrovna dvakrát padouchovští. Vzpomněl jsem si u toho na některé naše pohádky, kde zastoupení loupežníků rozhodně máme. V zahraničí pak na mysli vyvstane např. Princezna Nevěsta. Vzhledem k tomu, co se děje ve světě (už delší dobu), to byla příjemná oddychovka, kde se mihne nejedna postava známá lidem, kteří pravidelně koukají na věci z britské produkce. *Všem úplně ne, musíte mít Apple TV.

Slapstick Noel rozhodně nezaostává za jinými epizodami anime. Naopak zde máme Vánoce a s ním spojenou romantiku (rozjímání nad vyznáním lásky nebo posunutím se na další "metu") a neobejde se to ani bez speciálních kostýmků (aneb Santa nesmí chybět). Jakožto osoba, která si tento díl nechala až na úplný závěr sledování anime to byl chutný zákusek.

Život Briana je jeden z těch filmů, který si myslím, že už jsem viděl, ale možná jsem jen viděl tolik scén z něho, že je to jako bych ho viděl, jen v jakési formě "remixu". Napravuji nyní tedy minimálně to, že mi zde chybělo hodnocení a komentář. Velké díky patří Cinestaru, který film vrátil do kin a taktéž Hudebnímu divadlu Karlín, které do programu nasadilo muzikál Jesus Christ Superstar, který se mi podařilo vidět několik dní před Životem Briana. Program předvelikonoční perfektní. Ale zpět k filmu. Překvapilo mě, jak některé scény byly stále aktuální. Překvapilo mě taky, jak některé scény byly skoro až infantilní v tom, jaký humor podávaly. Naštěstí to však zachraňoval smích lidí v publiku (ještě jednou děkuji, Cinestare). Všechno ostatní bylo kvalitní a mohu to vřele doporučit, zejména v této době.

Až teprve tento film mi dal vhled do skutečného významu názvu anime. V angličtině je to (volně přeloženo) 'Láska, Chunibyo a jiné bludy'. Originál přitom je (pravděpodobně, neumím japonsky) 'I se syndromem osmáka se chci zamilovat'. Význam jsem si z toho odnesl hned dvojí (zejména také proto, že v titulcích byl význam prohozen) - jeden pro Yuutu a jeden pro Rikku. Výsledek je ale stejný - i lidé s různými, řekněme, "quirks" si zaslouží lásku, pokud ji chtějí. Stejnou měrou k tomu neodmyslitelně patří i druhá strana mince, milovat někoho s již zmíněmými "quirks". A vlastně, ve výsledku, co víc si většina z lidí přeje, než lásku bez ohledu na různé "quirks"? (možná ten super prsten) Stále platí, že v určitých věcech je Yuuta a Rikka "couple goals". Film si ale určitě užijí i fanoušci (fake) Mori Summer a Dekomori, jejichž putování ředí nasládlost filmu humorem. Zamrzela mě tak pouze menší přítomnost Kumin, Shichimiyi a Isshikiho. Na druhou stranu film dává prostor rodinným příslušníkům, což je, vzhledem k probíranému tématu, jedině dobře.

Ne tak zábavné jako sólo práce od Hannah (byť si tam střihne pár hlodů taky, a zrovna pro mě dost kvalitních (jmenovitě, in no particular order, Netflix, Twitter a enby). Vystoupení Jes Tom bylo na rozjezd ok. Vystoupení Chloe Petts bylo nejen vtipné, ale i okořeněné účastí publika. Vystoupení Asha Ward mě nenadchlo, myslel jsem si, že tenhle typ "stoner" humoru jsme nechali za sebou, když je marihuana už převážně legalizovaná. Vystoupení DeAnne Smith bylo opět super, aneb jak nebrat gender příliš vážně. Vystoupení Dahlia Belle začalo dobře, ale pak to v mých očích trochu kleslo, spíš než vtipům jsem se smál jejich přednesu, v AJ bych to navzal slovem misdirection, tady nejspíš mxdirection. Vystoupení Krishna Istha bylo kvalitně zaobalené od začátku do konce s pěknými call-backy a s hezkým intrem od Hannah Gadsby. Vystoupení Alok byla hezká tečka na závěr, možná asi i proto, že pointy v něm byly více univerzální než ty předešlé.

Nejsem fanoušek mecha anime. Spočítal bych na prstech jedné ruky, kolik děl s mecha roboty jsem viděl. Když si člověk odmyslí vše kolem těchto sedmi miniepizod, tak ani toto dílo mě neuchvátilo a neženu se sledovat všechny Gundamy. Když si člověk přimyslí odmyšlené, tak závěrečné 2 epizody tomu dávají lepší rozměr, pořád tu je ale těch 5 nudných předtím. Jsem proto rád, že hlavní seriál nešel touto cestou. A co se týče cute anime girls v mecha robotech, tak si raději dám Bofuri.