Othello

Škodolibá demonstrace proxy war, ve které se manipulují dvě uhřáté trubky proto, aby třetí strana mohla mít alespoň jednou z něčeho skutečnou radost. Brilantně popsaná mentalita lidí, kterým okolí nenabídlo nic lepšího než třískat raketou do míčku když se daří nebo třískat raketou do země když nikoli. Jak asi můžou milovat povahy, které jsou postavené na neustálé kompetici, přeměřování a porovnávání statistik a které stráví celý život mezi tělocvičnami, hřišti a hotelovými pokoji. Senzoricky neskutečně brutální film s neustálými náznaky ošklivého násilí, ke kterému sice nikdy nedojde, místo toho ale při každém úderu do míčku budete mít tendence cukat hlavou. Raging Bull pro současnou generaci s poslední scénou, která vám zase vysvětlí, proč chodit na filmy do kina. Ideální projekci bych si představoval s podávaným drinkem, který by se stáčel ze slz lidí, co na film přišli kvůli tenisu. "I just want to see some good fucking tennis."

Západní akční film se bojí brát vážně, aby za sebe nemusel brát odpovědnost a proto se pokouší maskovat za to, že jsou to vlastně komedie. Problém je v tom, že za dobrou komedií musí v první řadě stát někdo, kdo je já nevim třeba vtipnej. Jinak to dopadne přesně jako tady, kdy veškerý humor se skládá jen z hysterických excesů, ze kterých na vás úplně vříská scénáristická bezradnost když vidíte jak se malá holka převlíká za motýlýho ninju a celou dobu do nás ten film otravně strká, že teď zrovna právě dělá tu legraci. Kolektivní zážitek v kině při tomhle musel být úmornej. Je to velká škoda, protože jakmile se to tam začne peckovat a kolem toho zběsile krouží zkoksovaná kamera, je to skvělej balet, jehož jediným problémem je, že si asi vzpomenete na Raid. A ten s naprostou seriozností přijal zápletku o tom, jak se několik chlapů musí promlátit přes čtyřicet pater a nikomu to nevadilo, protože jsme věděli, že pokud si jí k sobě pustíme a nebudeme se nad ní povyšovat, odmění nás v každém krvavém úderu.

Celou dobu je to taková sympatická variace na outsiderské teenagerské romance, která se holedbá, jak její protagonista vykročila z kruhu společenských očekávání, aby se to celý uzavřelo...... miminkem? Jako já jsem zvyklej na filmařské zrady, ale tady vůči Marii Mottlový mi to přijde hnusný? PS: jí se v Gruzii vůbec někdy něco slaného?

O tom, že za bordelem, co se nám děje v hlavě, stojí ve skutečnosti hysterická banda pišišvorů se dá udělat určitě moc zábavný desetiminutový kraťas. Všechno nad to je pro mě těžko stravitelná snaha o protlačování náboženství psychologie někomu, kdo by o něj imo ještě neměl stát. Kdy jindy než v dospívání si ty děcka můžou téměř beztrestně pěstovat iluze o vlastní výlučnosti (až vyloučenosti), aniž by jim někdo chytrácky předával návody, že ve skutečnosti jsme všichni stejné oběti toho, že se nezávisle na nás perou v palici nějaký brebery. Tohle je taková normalizační terapeutická seance, která má dospívající co nejdříve srovnat s tím, že nejsou a nikdy nebyli praví pankáči, praví romantici, pravé smutky, pravé lásky a pravé radosti. V rámci dospělýho cynismu to bezpochyby je často vtipný, ale vzhledem k tomu, co říká cílovce mě ten film tak nějak sere. Do dalších dílů bych šel jenom s příslibem, že se třeba podíváme do hlavy Slobodana Miloševiče, Pol Pota nebo někoho takovýho. Tam by mohla bejt docela sranda si myslim.

Ridley Scott natočil svůj debutový celovečerák ve svých čtyřiceti letech poté, co měl za sebou kariéru reklamního režiséra s údajně nějakými 1500-2000 zářezy, což si vůbec nedokážu představit. Každopádně jestli to v něm vybudovalo nějakou tvůrčí bariéru, byla to práce s postavami a herci. U Aliena měl do směšných detailů rozepsané  povahové rysy a osobní historii hrdinů, aby měli herci co největší prostor je nějak pojmout. U Blade Runnera už všichni prakticky ryčeli vzteky při jeho argumentech, že si vybral profesionální herce, aby se nemusel zabývat tím, jak mají hrát (čímž mimoděk vytvořil tu zvláštní ikonickou emoční detašovanost). Jeho další tři filmy pak tato jeho neschopnost téměř zničila. Až v Thelma & Louise, filmu, za jehož kameru se posadil až víceméně z povinnosti, protože jej chtěl původně jen produkovat, ale nikomu se to nechtělo točit, konečně byl schopný navázat ten správný vztah s představiteli, aby vzniklo živé dílo napojené na realitu. (Kurva to je zas věta tohle.) Tím jak to od počátku nebyl Scottův původní projekt, přijal pro něj netypicky pokornou roli, ve které nechával spoustu příběhových elementů, detailů a charakterových aspektů domýšlet samotné aktéry, reagoval na jejich poznámky, ochotně přepisoval scény a přizpůsoboval se hercům. Zejména Susan Sarandon do filmu neustále přidávala detaily ohledně toho jak se ženy připravují na výlety, jaké mají tendence se v příběhu náhle zastavovat, jak zpochybňují a hýčkají si ty malá iracionální potěšení. Thelma a Louise je jeden z těch ikonických feministických snímků zejména kvůli tomu, že za ním stály v zásadní míře ženy, které napsaly postavy žen, nikolik "mužů v sukních" jak se často děje. V obou hrdinkách je zachovaná věrohodná drzost, jižanská nevycválanost i existenciální neukotvenost. Nemusejí neustále přesvědčovat o tom, že vědí co chtějí, kdo jsou a že mají jasné hodnotové pozice. Na to není čas, když jsou fízlové v zádech, dvě promile v krvi, Mexiko daleko za obzorem a jedna z nich právě zjistila jak má chutnat sex. Bummer. Mám je rád.

Velmi těžce uchopitelný kompilát několika nesouvisejících anachronismů. Přebírá to mentalitu vizuálních citací reality a popkultury, kterou se před 15-20 lety vyznačovaly zběsilé singleplayerové kampaně AAA stříleček Call of Duty, Homefront nebo Battlefield. Ty variovaly známé scény či věty z klasických filmů typu Apocalypse Now, Aliens, Platoon, The Rock, Predator apod., přičemž je zasazovaly do vyhrocenější varianty tehdejší globálně politické reality. Makabrózní zápletky o ruské výsadkové invazi na území USA byly vedeny skrze fetišistické mazlení s aktuální vojenskou technikou a neustálé změny hledisek, kdy v jedné pasáži jste pěší voják, v další elitní špeh, pak zase prostý civilista nebo třeba kosmonaut na oběžné dráze. Obecně pak nabízely řešení celosvětového politického tření jako potřebu permanentní války v pozadí událostí, kterou spolu vedou nepoučitelní nacionalisté v šedých zónách planety. A s nimi se pochopitelně nesla i přirozená nedůvěra v překotný technologický vývoj (což kulminovalo epickou scénou z Modern Warfare 3, kdy EMP paprsek  odpojil veškerou elektřinu ve válkou strádaném východním pobřeží Států a z nebe začaly padat těžké stroje [hádejte, který film si tuhle scénu potom půjčil]). Civil War je pak zvláštní trestí této mentality, kdy onen shooter je v chaotickém válečném mumraji pobíhající fotograf s šestatřicetisnímkovým analogem, který používá chytrý telefon pouze na polní vyvolávání negativů (!!!). Všechna bojující NPC ho přijímají, vedou misemi a chrání, zatímco my pořád nevíme, co ho profesně pohání, protože o světě, kde se onen film odehrává, známe jen potřebné minimum. Zdali je ten film o potřebě najít své místo v nepochopitelném chaosu pořád nevím. Mám z něj takový zvláštní pocit, jakoby vznikal za chodu a někde se někdo zapomněl ohledně něj na něco zeptat. Ale přitom má pořád vehementně snaží vést se dopředu a doufat, že to do sebe nějak samo zapadne, až bude na konci. Čímž vlastně perfektně koresponduje se svojí hrdinkou. No každopádně kdo dočetl až sem, tak si asi všiml, že si s ním zkrátka nevím moc rady. A takový jsou obecně filmy, které mě vlastně dost baví. PS: bohužel filmu dává dost zabrat srovnání s téměř dvacet let starým Children of Men, vůči jehož vykreslení degradativního světa manicky se snažící o zachování působí tenhle Garland dost scénicky, uměle a většina scén budí dojem hmatatelně uzavřeného setu.

Kabinetní zástupce specifického žánru "totálně americký kokot v neamerickém prostředí", jak to jinak známe třeba z druhé French Connection nebo xXx a který se tak výborně podařilo zparodovat Carpenterovi v Big Trouble in Little China. Tyhle filmy přitom působí také jako americký výsměch původním bondovkám, kde kolonialisticky povýšenní bílí muži řeší problémy, které tamní zdegenerované a zkorumpované režimy schopné vyřešit nejsou, přičemž my jsme ochotní jim to tolerovat, protože chodí v obleku a mluví spisovně. Tihleti all-american pinďouři naopak nadávají jak dlaždičové, jsou hnusní, infantilní a ambulantně neelegantní. V tom působí ty filmy (třebaže to není vědomé) jako bujaré parodie na všechny ty white savior snímky, kde hrdina vyřeší problémy v cizí zemi po svém a v naprosté ignoraci vůči tomu, kde se nachází a jaké jsou tam způsoby. Black Rain ještě navíc krásně snímá špinavé ulice New Yorku a dokáže vizuálně přenést to specifickou chaotickou kulturní cizost Japonska. Že oba ty přblblí zabejčený detektivové se strništěma jsou víceméně akorát ukázková middle-age crisis zformovaná do lidské podoby, je věc, která se dá buď přežít nebo provinile užít, závisle asi na tom, jak moc k vám promlouvá tehdejší kult nejchlapáčtější chlapáckosti jejížž zástupci byli zejména Walter Hill a John Milius.

Bezcharakterní, hloupý a nudný fizl se zamiluje do nezajímavé snobské paničky navzdory tomu, že mu doma spontánně přetaktovává karburátor auta přidrzlá Lorraine Bracco. Pokud existuje filmový ekvivalent misionářské polohy, je to tohle. Má to asi znázorňovat tehdejší pnutí a vzájemné pokušení se mezi new yorskými společenskými třídami, ale když jsou ty postavy naprosto mrtvé, sledujeme jen banální sérii špatných rozhodnutí s očekávaným výsledkem.

Film, který bude strašně trpět na tu přiblblou potřebu ho někam zařadit. Lesbická romance, 80s exploitace, patriarchální satira, blá blá blá a přitom je to perfektní žánrovka jak vystřižená ze světa komiksového Preachera (nejen protože Katy O'Brian upomíná na ilustrace Glenna Fabriho, který není schopný nakreslit postavu, která by nebyla úplně nesmyslně našlachovaná). Bavil jsem se perfektně, věřil jsem tomu všechno a jediný, co mě drží trochu zpátky je tzv problém Titane, totiž ta potřeba být za každou cenu co nejvíc edgy ačkoli tu lásku navzdory bych přijal i bez toho.

Stejně jako Jason Blum vytvořil studio Blumhouse jako prostou továrnu na řadové duchařiny poté, co objevil vzorec, který mu umožnil za minimální investice ze snímků získávat velmi slušné obraty, Bettinelli-Olpin s Gillettem a jejich již zajetá produkční společnost Radio Silence bude nějakou dobu teď vydávat hádám minimálně jeden film ročně, protože objevili podobnou formuli na současné slashery. Ty jejich totiž mají mnoho rozpoznatelných znaků, přičemž jeden z nich je úmorně bezpohlavní digitální vizuál, který působí jak jedenáctý díl šesté série laciného hororového netflix seriálu. V tomto vzoru film dodržuje i trend falešné drsnosti, kdy sice postavy sice permanentně sprostě nadávají, ale chybí v tom jakákoli kreativita. "What the fuck?" "Put the fucking thing down." "Oh fuck." Regulérně jsem byl zasypán nudnými bezpohlavními fucky bez jakéhokoli impactu. A ve stejném duchu je to i s tím slavným filmovým násilím. Bettinelli-Olpin s Gillettem chtějí mít v závěru svoje protagonistky zaházené krví, ale nechce se jim věnovat energie na to vymýšlet, jak to zařídit postupně (a navíc ten voser s kontinuitou masek a kostýmů, že jo), tak nepřátelé prostě srandovně digitálně vybuchují. Radio Silence se podařilo nakonec dosáhnout zajímavého poznávacího znaku, kdy jejich filmy jsou prakticky prosté násilí a sprosťáren, ačkoli se tam zdánlivě pořád nadává a řeže se to. Nic z oněch potřebných ingrediencí tam ale pocitově prostě není. Ale za to je tam backstory o tom, že hlavní hrdinka opustila svýho syna a na zločinnou dráhu se dala z ušlechtilých pohnutek. Ano, prosím, tahle originální charakterizace mě zajímá víc, vyprávějte o tom co nejdéle. A ideálně až od devadesáté minuty. Třeba tak přestanu přemýšlet, jaká byla vlastně role oné hrdinky v té zločinecké skupině. Ale abych nebyl jenom hnusnej, tak ten scénář měl celkem dobrý potenciál v tom, jak dlouho a postupně odkrývá, co se vlastně děje a když se přepne Alisha Weir do pozice drzé dospělé cynické upírky, tak přípomíná hrozně Katherine Waterston.