Othello

Ačkoli jsem se u něj vždycky prvotřídně bavil, nikdy jsem si vlastně nebyl úplně jistý, zdali správně, protože ten film je fakt divně nastříhanej. Ve stejném tempu se odčítají minutové, denní i několikaleté předěly mezi scénami, stále to ujíždí do různých epizod, jsou zde expozice k věcem a postavám, ke kterým nejsou třeba, zato chybí k těm, kde by se sakra hodily. Fantastická Loarraine Bracco se zde ve čtyřech scénách téměř po sobě transformuje ze zmatené snoubenky, přes náruživou paničku, žárlivou hysterku až po pološílenou alkoholičku. Příznačně mužské postavy se v tomto filmu netransformují nijak (krom transformace v mrtvoly). Ke čtení filmu mi pomohl až dobový rozhovor se Scorsesem, ve kterém vysvětluje, že ten film záměrně působí jako dvou a půlhodinový videoklip, ve kterém se přeskakuje zdánlivě nahodile po obdobích, postavách i vyprávěcích stylech, protože to konvenuje nesoustředěnému, spontánnímu, agresivnímu uvažování jeho postav a závěr, kterému předchází Henryho poslední den jako mafiána, má pak vyloženě působit jakoby vás odstředivá síla toho stále se zrychlujícího kruhu průšvihů už tak tak vyhazovala ven. No a je to tak. Je to strašná jízda - skoro každá scéna se odehrává někde jinde, má to naprosto perfektní scénografii (zřejmá inspirace pro druhou videoherní Mafii), přehrocené situace a postavy, které byste stříleli od rána do večera. Svůdně děsivá exkurze do světa té nejtoxičtější maskulinity, kterou si vůbec dokáže někdo představit.

V zásadě aplikace Žižekova mudrování Why be happy when you can be interesting? na Nový zákon, která může přijít dnes nějak zásadně kontroverzní v zásadě jen konzervativním dogmatikům, kterým ostatně přijde kontroverzní všechno. Ze sekulárního hlediska je tam nejzajímavější opět ten hmatatelný Schraderův vliv, ve které se muž snaží uhájit si svoji roli, které příliš nerozumí a ani si jí není příliš jistý. Ježíš něco cítí, ale neví co s tím, chtěl by k tomu říct víc, ale neví jak. Technicky se vlastně chová jako ženský stereotyp z chlapských anekdot. A za oknem se mu nakrucuje fertilní pánví Máří bezhlesně parafrázující malíře Žílu: "...děti jsou více než dílo." Mně přijde, že u každého velkého filmaře přijde období, kdy se nenápadně omlouvají své rodině a nejbližším za to, že svoji pozornost upírají od nich někam jinam, že nemohou utéci svému "poslání". Scorsese byl už v době dlouhých příprav na natáčení tohoto filmu po svém třetím rozvodu, zato mu jeho zvyšující se režisérské renomé umožňovalo začít se věnovat pro něj těm nejzásadnějším a nejriskantnějším tématům. V The Last Temptation of Christ mohl ideálně prolnout svůj odvěký sen natočit film o Ježíšovi a zároveň se skrze něj vykoupit jako člověk.

Sedíte doma v horečce, je vám blbě, srdce poskakuje sem a tam, zimnice, nechutenství, všechno špatně a přesto kdykoli když si tady někdo lokne brandy a důkladně potáhne z cigarety, nemáte na nic víc chuť než udělat to samý. To je vlastně důkazem prvotřídní konjunkce mezi kamerou, režií a herci ne?