Othello

S The Favourite jsem se u Lathimose konečně zaradoval nad tím, že byl schopný natočit film stojící na vlastních nohách a ne, jako to má obvykle, satirickou metaforu, kde každá věc něco znamená, což však ale ústí pak v to, že to, co se díváme vlastně není to na co se díváme. Což nesnášim. S Poor Things se k tomuto svému atributu bohužel vrátil, navzdory tomu, že scénář mu opět napsal McNamara a vytvořil tak opět snadno čitelnou satiru, ve které do jedné postavy doslova nacpal dvě různá charakterová klišé: mozek malého dítěte, které má tendence se ptát na nemilosrdně všetečné otázky o světě kolem něj spojil s tělem dospívající ženy objevující pokrytecké paradoxy patriarchátu. Tohle příznačné Frankensteinovo monstrum spojené z Malého prince a Trierovy Nymfomanky mělo snadno zaděláno na nejotravnější postavu všech dob nebýt naštěstí toho obrovského nasazení téměř všech zúčastněných. Poor Things se odehrávají v symbolickém světě kombinujícím v sobě vizuální motivy videohry Bioshock Infinite s Městem ztracených dětí a do toho tam hopsaj rozprchlé experimenty z Jensenových Kuřat a lidí. Výsledný svět plný nadšení z neregulovaných vědeckých pokroků se pak vyznačuje nepochopenou prací s vlastními city, které exaktní mysl není schopna pojmenovat, takže je strašně přeexponovává, čemuž sedne často dost utržené herectví v čele s fantastickou Ruffalovou vědomou parodií na herecký výkon. Právě rochnit se ve všech těch dílčích elementech, od architektury přes masky, kostýmy či různé technické bazmeky naštěstí bohatě stačí k tomu, abyste si ty dvě a půl hodiny dali úplně klidně znova a klidně ignorovali ten tradiční příběh o hloupých mužích a silných ženách, kterých dnes vychází dvanáct do tuctu.

Bo Widerberg byl doposud pro mě naprosto neznámý člověk. Kontext či motivace k nasazení některých jeho starších snímků do českých kin mi úplně unikal a k Muži na střeše jsem se tak dostal jako tabula rasa. Kdybych věděl předtím, že se jednalo o snahu přiblížit se syrovosti Friedkinovy French Connection skrze příběh zajetého švédské variace na inspektora Vacátka, asi bych si v tom nenašel ten svůj druhý plán. Já většinu času sledoval špinavou syrovou sondu do jakéhosi rezignovaného světa, kde všichni únavou klimbají nad kelímkem automatového kafe, házejí do sebe prášky jak lentilky, jsou neuvěřitelně (ale fakt neuvěřitelně) oškliví, všechno je použité, omlácené, nemyté a nemotivované. Filmařsky to působí často velmi amatérsky, fyzická přítomnost kamery je dost hmatatelná, procedurálnost vyšetřování unavující a naprostá neschopnost všech vyšetřovatelů iritující, ale má to svoji autentickou syrovost. Švédsko je zde vykresleno jako umáčená, unavená a upadající země (připomněla mi dystopickou Budapešť jak je vykreslena v Měsíci Jupitera) a já dlouho film podezíral, že jde o politicky kritický snímek ukazující na příšernou úroveň veřejných služeb v rámci nějaké tehdejší reformy nebo tak něco.

Bastard je zástupce velmi problematického žánru takřka kompletně fiktivních "filmů podle skutečného příběhu". Po jen malém popátrání po skutečném pozadí zdejšího příběhu zjistíte, že je prakticky celý vycucaný z prstu autorky předlohy Idy Jessen a to ve prospěch klasického robinhoodovského melodramatu. S tím by nemusela být nutně taková potíž, pokud by se tohoto zžánrovatění historického podkladu držel i film. Ten však dodržuje formu typickou pro zfilmovanou skutečnost se všemi berličkami, které jsme jí ochotni odpouštět právě kvůli tomu, že respektujeme její oporu v realitě. Když pak do pomalého důkladného sledování ústrků a strastí bývalého vojáka vlítne komicky záporný amalgám všech zlých aristokratů, které jsme kdy ve filmech viděli, postavy se začnou chovat nevěrohodně inkluzivně a příběh najednou přeskočí v emancipační revenge flick, veškerá poctivě budovaná snaha o vykreslení bezútěšného období dánské historie odchází umřít kamsi do vřesovišť. Míra toho nakolik budete chtít obhajovat klišé jako narativní atributy pak je postavená na vašem vztahu k mlžným vřesům a neúrodné tváři Madse Mikkelsena