Drive My Car

Nominace v kategorii ´´ nejlepší zahraniční film ´´ by měli víceméně chodit těm filmům, u kterých nesejde na zemi vzniku, ale jejich téma přesáhne jejich samotnou zem a snadno rezonují i u zahraničních diváků. Čestným příkladem budiž Parazit, který navíc vstoupil do historie, kdy nejen získal Oscara za nejlepší zahraniční film, ale jako první nehollywoodský film v historii si též došel pro Oscara v hlavní kategorii za nejlepší film. To se stalo v roce 2020, nyní v roce 2022 je černým koněm snímek Drive My Car japonského režiséra Rjúsuke Hamagučiho. Tříhodinové japonské drama natočené na motivy povídky Haruki Murakamiho vzniklo dle samotného Hamagučiho ze tří důvodů. Fascinující ústřední postavy, téma herectví spojené s náročností této profese a především lákavá možnost rozšíření povídky. Stěžejní je poté fakt, že je Drive My Car dost možná jedním z nejsilnějších spirituálních filmů v uplynulé době.     Drive My Car není film pro každého, především pro lidi, které odrazuje délka třihodinového filmu, kde se ´´ nic neděje ´´ a navíc v japonštině! Jenže bych osobně Drive My Car doporučil přesně těm lidem, kteří v pravidelných intervalech přemýšlí o důvodu své existence a v pravidelných intervalech je napadá, že by se bez nich svět v pohodě obešel. Přesně těm lidem, kteří jen tak proplouvají životem a dost možná ani už neuvažují nad tím, že by mohlo být lépe. Přesně těm lidem, který jen nějaký vnitřní pud sebezáchovy říká, že sebevražda není cesta. Přesně pro tyhle lidi Drive My Car může být. Ne přesně tím, že by jim měl nějak zvýšit sebevědomí a vrátit jim naprostou radost do života, spíše než o boji proti duševní krizi je totiž Drive My Car filmem o snaze žít s nějakou duševní krizí.     Ústřední konfrontace dvou hlavních hrdinů, kdy každý z nich má své trauma, každý z nich se s ním snaží žít nějak po svém a každému se to (ne)daří jeho způsobem. Ztráta milované osoby, trauma z dětství, neschopnost kroku dopředu a emocionální nevyrovnanost. Z 50-stránkové povídky Hamaguči se spoluscenáristou Takamosou Oé vznikl tříhodinový film, který se skládá z dialogů, nějakých těch malebných záběrů a zkoumání toho, co má v příběhu jaký význam. Ať už předvádění divadelní hry Strýček Váňa, neobvykle načrtnuté vztahy či epilog, který si divák nejspíš úmyslně může přeložit po svém. Hamaguči ovšem v průběhu dokáže dostát své pověsti schopného vypravěče, kdy je možná někdy to tempo pomalé až příliš. V průběhu se navíc ten film odlišuje v tom, že se někdy může zdát až příliš chladný, aby se následně ukázalo, že dost možná není chladný vůbec. Drive My Car je tak v tomto ohledu takový nevypočitatelný gejzír emocí, kdy si tříhodinovou délku dokáže obhájit i nečekaným vývojem událostí a především ukázkou toho, že ty tři hodiny ve finále celé skutečně mají své opodstatnění.   Drive My Car se vlastně v průběhu může jevit i jako dílo, na které je nutno aplikovat nějakou tu filozofii. A tou si tak nějak vytvořit svůj osobní pohled na to, jak se ústřední postavy chovají, jak moc realistické/lidské to je, jak by v jejich případě jednal on a zda to celé je velmi nepřirozené či vlastně nikoliv. A především, jak moc mají některé věci význam. Když od počátku máte pocit, že je s ústředním hrdinou něco špatně, on v průběhu vaší dedukci utvrzuje a v průběhu se jeví jako větší hromádka neštěstí, díky dobrému a uvěřitelnému vyprávění vás to chladné nenechá. Hamagučiho na první pohled chladný přístup se v průběhu vlastně jeví jako prvoplánová hra s emocemi, kterou je v průběhu vlastně čím dál tím snazší prokouknout. I přes to, že mi osobně Drive My Car sedlo v nějakém osobním rozpoložení, nikdy jsem se nezbavil dojmu, že jde vlastně o působivou charakterní studii, která by technicky mohla někomu promluvit do duše, přesto mi to ovšem nestačilo k tomu, abych se zamyslel nad tím, že by měl letos podruhé Oscara získat film mimo Hollywood. Kdyby se ovšem stal zázrak a Japonsko se tentokrát vydalo ve stopách Jižní Koreje, reálně prskat by si nejspíš nedovolil nikdo.   Drive My Car je dílo hodné objevu, zároveň dílo, které někomu může skutečně promluvit do duše. Spíše než podržet a povzbudit ovšem Drive My Car spíše ukáže, že člověk na tom není na světě sám. Drive My Car se dá různě rozebírat, dají se v něm hledat různé významy a někomu nejspíš do duše promluví až příliš. Pověst ovšem tenhle film rozhodně předchází z dobrých důvodů...... (22.03.2022) (menej) (viac)

Může vůbec existovat něco takového jako mainstreamové slow cinema? Protože přesně takhle bych Drive My Car definoval nejpřesněji, byť je to už z podstaty věci šílený oxymoron... Je to film s vyloženě pomalým tempem, se stejně pomalým vyvíjením děje a postav a vyloženě vyžadující po divákovi, aby se do jeho pomalosti byl schopný dostat... ale spolu s tím je jednoduše srozumitelný, na slow cinema má příliš moc záběrů i dialogů a nedokáže vytvořit dostatečně silný, "minimalisticky velkolepý" celkový dojem. Ty tři hodiny mají svůj smysl, jelikož se zde neustále děje něco, co víc prozrazuje o postavách hlavních i vedlejších, ale slow cinema stojí (resp. mělo by, takový Béla Tarr toho ve svých posledních dvou filmech taky nebyl schopný a přitom to slow cinema obojí je) na komplexnosti a náročnosti naprosto všeho, kdežto v Drive My Car mi buď něco uniká, nebo to celé opravdu je tak jasné jak se zdá. Nějaký skrytý přesah jsem zde vnímal jen v tom, jak se osudy postav prolínají s texty ze Strýčka Váni (na kterého za poslední dva týdny vidím v nějakém filmu už druhý odkaz a to jsem tu hru předtím skoro vůbec neznal) a v tomhle je to možná složitější než jsem schopný pochopit, ale stejné, pořád mi to přijde jako něco navíc, než jako další vrstva. Jinak u mě Drive My Car mělo vzestupný efekt. Ono je to taky tím, že mi dost dlouho trvalo, než jsem se do toho dostal a naladil se na pomalou atmosféru (což se mi povedlo někde v půlce), ale i zpětně mi přijde, že druhá půlka má víc do sebe než ta první, jelikož ta jen něco rozvlekle naznačuje a nedává vůbec najevo, jestli se k tomu ještě někdy vrátí (a k něčemu se opravdu nevrátí - viz. ta Júsukeho oční choroba), zatímco ta druhá už v sobě má zdařilejší detailnější věnování postavám. Hrozně rád bych řekl, že aspoň v tomhle to bylo dokonale detailně propracované, ale přijde mi, že třeba u Takatsukiho se to celé rychle utne, jako by už Hamaguči jeho charakter nechtěl víc rozpitvávat (přitom tu vše okolo něj smysl dá, ale pořád mi to přijde poněkud málo) a nebo u té němé herečky mi zase chybělo větší opodstatnění pro to, proč tam taková postava s takovým postižením vůbec je a a co to v celku znamená. A někde je to zase příliš doslovné nebo příliš chtěné a na efekt, což platí hlavně o té závěrečné scéně, kde němá herečka promlouvá k Júsukemu na konci hry. Ta scéna je sice skvěle natočená, o tom žádná a platí to tak pro celý film, jen se tváří přehnaně velkolepě a díky tomu to má opačný efekt. Obecně to vůbec není špatné, filmařská stránka je detailně promyšlená včetně úhlů kamery a vynechávání hudby v nejdůležitějších scénách, ale scénář ještě potřeboval doladit a na mém hodnocení se chtě nechtě podepisuje i fakt, že se mi to do toho složitě dostávalo a že úvod byl opravdu zbytečně dlouhý. Jinak ten Oscar mě překvapuje - sice to není složitý film, ale Oscara často dostávají ty filmy, které jsou vhodné pro širší divácký okruh a tady si nedokážu představit, že by se na něco tak pomalého byl kdekdo schopný naladit. IMDB ale tvrdí opak, tak asi... asi jo, no. Lepší 3* (28.10.2023) (menej) (viac)