Drive My Car

Kdo od Murakamiho něco četl, třeba jen jednu knížku, bude brzy vědět, na čem je. Půjde se do hloubky v umění, v sexu, v duševním zdraví, v pocitu opuštění - a půjde se tam skoro pořád. Bohužel ve zbývajícím čase se mnohojazyčně zkouší ruská klasika, která sice se spoustou problémů hlavního hrdiny souvisí, ale nikdy neodůvodní, proč dostatečně srozumitelné hledání vlastních cest trvá tři hodiny. Ještě štěstí, že se v hlavní roli objevuje Hidetoshi Nishijima, jehož upřený a každou vteřinou nalomený nebo rovnou rozbitý pohled diváka dovede od auta k autu bez pocitu ztráty času. (28.03.2022)

Tato adaptace Murakamiho povídek je velice rozporuplným zážitkem. První třetina, která je zároveň úvodem – úvodní titulky se totiž objeví až po tomto prvním aktu - se nese v duchu až téměř nesnesitelného přepisu Murakamiho poetiky do dialogů. Je statická, plná odkazů, až otravná a těžko přístupná. Film však náhle po prvním obratu nabírá dech a divák zjišťuje, že to všechno byla teprve expozice. O čem film skutečně je a jak je vystavěn se dovídáme až s těmi titulky po téměř hodině sledování. Od tohoto bodu už film šlape, hraje si s Murakamiho typickými motivy krize autorství, bolesti ze ztráty partnera, stejně jako se zvláštní až hororovou podivností postav. Protrpěný upovídaný začátek se dokonce zúročuje v jedné z nejsilnějších scén filmu, jednoduché jízdě a dalším monologu, který ale už kvůli své až hororové podivnosti najednou funguje. Důležitou rovinou je také zobrazení autora v krizi, režiséra pracující na Čechovově hře ve zvláštním pojetí, kde herci nehovoří stejnými jazyky. Divadelní scénu ze Strýčka Váni ve znakovém jazyce znovu považuji za jeden z vrcholů filmu, je čistá, nepřehnaná, jednoduchá. Bohužel jí ale předchází jiná scéna, která je pro mě na druhou stranu mírně křečovitým návratem k sentimentu a na můj vkus přílišnému melodramatu, má působit katarzně, ale čiší z ní autorské dolování emocí, které je příliš dlouhé. Murakami, kterého mám rád, k tomu evidentně vybízí a adaptace jeho literárního jazyka nabízí mnoho příležitostí, které Hamaguchi určitě využil, ale i dost překážek, které pro mě nepřekonal. (23.03.2022)

Film podle povídky Haruki Murakamiho (tato informace byla v katalogu zatajena, takže jsem jej málem minul). Povídku jsem dokonce i kdysi četl, ale film ji značně rozšiřuje o další zápletky a postavy a má tři hodiny (a úvodní titulky se objeví až po hodině filmu)! Je vidět, že režisér a autor scénáře v jedné osobě je velký Murakamiho fanoušek, protože celý film byl napsán s citem k Murakamiho tvorbě, a klidně bych uvěřil, že celý film napsal sám Murakami. Nechybí všudypřítomná melancholie, ironie a láska k umění. Je to o divadelním režisérovi, co se po náhlé smrti své ženy odstěhuje do Hirošimy a začne v místním divadle nacvičovat Čechovova Strýčka Váňu. Ve filmu je spousta úryvků ze hry, ale vůbec to nenudí, protože postavy, co je při nacvičování svých rolí pronášejí, jsou skvěle napsané a zahrané. (24.08.2021)

Dočasně nemocí upoután do postele, měl jsem konečně dost času a pozornosti pustit si tento film, který jsem ve "watch later" měl již nějaký ten pátek. A dobře jsem udělal. Osobně mě nejvíce překvapilo, jak rychle ty téměř 3 hodiny rychle utekly. Co mě nepřekvapilo je kvalita plynutí děje a jeho přednes divákovi. Děj jako takový neskýtá moc prostoru pro invenci. Ta se objevuje až s detaily, které jsou do něj zahrnuté - vícejazyčné divadelní představení místo jednojazyčného, prolínání Strýčka Váni s hlavním hrdinou místo náhodně zvolené hry nebo vyprecizovaná dějová linka s nevěrou místo něčeho z Ordinace v Růžové Zahradě. Film ve mně zanechal primárně však dva dojmy - první dojem je poutavé vyprávění postav porušující pravidelně klasickou poučku "show, don't tell" (na mysli během psaní mi vyvstala např. Terapie, která byla téměř jenom povídání), kde ale vzhledem ke kontextu je člověk přikován k sedadlu jako kdyby na sobě měl bezpečnostní pás (zejména při předposlední scéně, která se téměř vysmívá režisérským učebnicím). Druhý dojem je jakási všechny lidi spojující lidskost. Žádné kasty, žádné třídy, žádné povyšování nad osobu šoférky nebo jiných pracujících lidí, žádná zábrana proti jiným jazykům. Jenom divadlo. A ikonický červený Saab 900. A semtam nějaký ten pěkný vizuální pohled. Třeba na dvě ruce čouhající ze střešního okénka držící cigarety. (30.01.2024)

Nejsem žádný odborník na Murakamiho, takže netuším, zda to je dobrá adaptace jeho povídky (povídek) nebo spíš svérázná adaptace Čechovova Strýčka Váni. Ač se ústřední myšlenka filmu vejde do prosté věty o třech slovech, Hamaguči ji pojal jako tříhodinový film, který diváka ani na okamžik nezačne nudit. A to je umění! (13.04.2022)