nerrti

V dnešní době velice urgentní satira a pro mě osobně jedním z nejoblíbenějších z výběru krátkých filmů na Mezipatrech 2023. Autoři si zvolili divokou kvazidokumentární formu a epizodické vyprávění. Příběh připomíná pohádku o Slepičce a kohoutkovi, kdy se hlavní hrdina musí přes četné zdravotní, osobní a finanční problémy obejít nabídky spolubydlení. Tento rámec autorům dovoluje vrstvit různá téma, skládat za sebou bizarní scénky a vykreslovat jimi smutnou reflexi dnešní doby.

Film mě potěšil provokativním pojetím seniorského milostného života a bavil mě až do posledního záběru, který ale najednou působí dojmem, jakoby autor nevěděl, co si s tím nápadem počít, a tak jej neguje dramatickým a kvazimoralistickým "zvratem". Ten v rytmu a náladě celého příběhu pro mě postrádá smysl a ten hezký prožitek trochu kazí.

Krátký film, který z mého pohledu příliš nekomunikuje příběh, myšlenku ani vyústění. Matoucí je i název, "Dvojčata", když z příběhu moc nevyplývá, které postavy jsou dvojčata. Je to hlavní hrdinka a dívka v autě, která je pro příběh nedůležitý comic relief? Je to hlavní hrdinka a němý chlapec, který se chová jako žárlivý přítel? Jsou dvojčata místní dvojice, která se stará o koně a chovají se taky spíše jako žárlivý pár? A jestli jsou kterékoliv postavy "dvojčata", co se vlastně mezi nimi odehrává? Těžko říct. Zbývá jen pocit "all over the place", všechno a nic. Přitom potenciál v postavách, situaci i atmosféře byl pěkný.

Film s velice dobrou situací, castem a skvělými momenty, které jsou nesmírně živé, vtipné i smutné. Je také plný nápadů, některých hodně zdařilých (animované ilustrace, způsob jakým byla natočená "párty v bytě", náhodná jeptiška na koloběžce), jiných zase trochu manýristických a vytrhávajících. Mezi ně patří třeba pro mě zbytečné kruhové jízdy, které strašně vybočují z nastaveného filmového stylu a jsou zasazeny do chvil, které ani nepůsobí dostatečně vážně ani opodstatněně. Tyto vyčnívající momenty moc nešly naproti ani tempu, které vytvářelo dost hluchých míst, aniž bychom si mohli užívat "hru" na minimalismus, na prožívání trapna, smutku, společenské agonie. Mrzel mě trochu také konec, který opět dost vyčnívá ale hlavně úplně neguje cynický a tragický tón celého filmu, tím jak je náhle naivní a sentimentální. Film by se bez posledních pěti minut (v podstatě titulkové sekvence) naprosto v pohodě obešel.  I tak si ale filmu cením a jsem rád, že jsem ho viděl.

Tvrdá existenciální krize svírá všechny figurky v tomhle geniálně bizarním kraťasu. Režisérka na diváka dokonale přenáší všechny úzkosti pozdního kapitalismu a když zvířátka sborově zpívají o touze po sejmutí břímě z ramenou - naznačující kolektivní duševní smrt, tak jsem to cítil.

Dokonale "cringe" sólo jedné z mých nejoblíbenějších hereček SNL Vanessy Bayer. Rozhodně ne pro každého, Bayer pracuje s velmi specifickým až nepříjemným humorem. Seriál zosobňuje křečovitost povrchního bulvárního světa, velice snadno zmanipulovatelného primitivními emocemi. Hlavní role je napsaná Vanesse Bayer na tělo, nikdo jiný neumí tak dokonale na první pohled neviditelné super-awkward citové vyděrače. Zápletka je poměrně aktuální, protože se všichni jednou za čas necháme zblbnout nějakým fenoménem, a když zjistíme, že to není tak, jak jsme si představovali, tak je těžké se té perspektivy vzdát. Zároveň také cením okénko do zákulisí bizarních teleshoppingových relací, jakkoliv nadsazené (obzvláště z hlediska nějaké mediální pozornosti). Seriál se asi v českém kontextu setká s velkou kulturní bariérou (obzvláště co se týče typického SNL humoru), tak tomu dávám o hvězdičku navíc, než bych za normálních okolností dal.

Tato adaptace Murakamiho povídek je velice rozporuplným zážitkem. První třetina, která je zároveň úvodem – úvodní titulky se totiž objeví až po tomto prvním aktu - se nese v duchu až téměř nesnesitelného přepisu Murakamiho poetiky do dialogů. Je statická, plná odkazů, až otravná a těžko přístupná. Film však náhle po prvním obratu nabírá dech a divák zjišťuje, že to všechno byla teprve expozice. O čem film skutečně je a jak je vystavěn se dovídáme až s těmi titulky po téměř hodině sledování. Od tohoto bodu už film šlape, hraje si s Murakamiho typickými motivy krize autorství, bolesti ze ztráty partnera, stejně jako se zvláštní až hororovou podivností postav. Protrpěný upovídaný začátek se dokonce zúročuje v jedné z nejsilnějších scén filmu, jednoduché jízdě a dalším monologu, který ale už kvůli své až hororové podivnosti najednou funguje. Důležitou rovinou je také zobrazení autora v krizi, režiséra pracující na Čechovově hře ve zvláštním pojetí, kde herci nehovoří stejnými jazyky. Divadelní scénu ze Strýčka Váni ve znakovém jazyce znovu považuji za jeden z vrcholů filmu, je čistá, nepřehnaná, jednoduchá. Bohužel jí ale předchází jiná scéna, která je pro mě na druhou stranu mírně křečovitým návratem k sentimentu a na můj vkus přílišnému melodramatu, má působit katarzně, ale čiší z ní autorské dolování emocí, které je příliš dlouhé. Murakami, kterého mám rád, k tomu evidentně vybízí a adaptace jeho literárního jazyka nabízí mnoho příležitostí, které Hamaguchi určitě využil, ale i dost překážek, které pro mě nepřekonal.

Studentský film z dílny Katedry scenáristiky a dramaturgie na FAMU překvapuje na několika úrovních. Tím nejočividnějším překvapením je profesionálnost, s jakou je film technicky proveden a která se leckdy nevidí ani u českých celovečerních filmů. Film je natočen tak precizně z hlediska obrazové, zvukové a střihové dramaturgie, že dalece přesahuje všechny nálepky studentského filmu a blíží se mu snad jen studentskou stopáží. Dalším vítězstvím jsou dětští herci, které film představuje. Kováříková se Struhalou si dali velice záležet na tom, aby filmová stylizace šla dětským hercům naproti. Práce s dětmi, pro současný český film bohužel velmi komplikovaná výzva, je tak jednou z největších výher „Eliz“, protože jsou přirozené, vtipné a dostaly příležitost se ve filmu pořádně vyblbnout. Třetím překvapením filmu je směr, kterým se tvůrci vydali oproti obecnému trendu hlavně na úrovni školních filmů. Místo psychologických a sociálních dramat, které je ve světě školních filmů o něco jednodušší napsat, vymyslet a zrealizovat, se vydali cestou filmu čistě stvořeného pro pobavení diváka, takového, co si nehraje na zbytečné přesahy, nesnaží se být urgentní a je vyprávěn s lehkostí zábavného filmu. Samozřejmě, že komerčních tvůrců, kteří chtějí dělat lehké žánrové komedie bez moralizování je mnoho, ale těch, kteří to dělají dobře a chytře, už tak moc není a mezi režírujícími FAMU studenty nejsou prakticky žádní. A potom přichází na řadu příběh, respektive tři příběhy, protože Eliz je povídkovým filmem. Eliz těží z toho, že vypráví tři příběhy vyfabulované třemi chlapci, každý chlapec má úplně jiný druh příběhu a přináší nám jiný žánr. S tím přichází moje jediná námitka, a sice ta, že ten nejbombastičtější, nejujetější a nejfantasknější příběh, plný nadupaných referencí na jiné filmy přichází na začátku a až po něm ty zemitější a realističtější povídky. Možná je ale dobře, že se tvůrci rozhodli jít od nejbombastičtějšího příběhu k tomu nejosobnějšímu, co já vím, recept na to nemám. V každém případě ale Kováříková a Struhala dláždí cestu novým možnostem nejen pro svoji vlastní katedru, ale pro každého, kdo by se případně chtěl na škole věnovat nějakému čistému „entertainment“ žánru.