Bordoshut

8/10 – Stejně jako mně 3. série totálně vyrazila dech a nadchla pro seriál, tak mě 4. řada nechává poněkud posmutnělým. Král jsem mrtev a jeho kralevic se topí v zodpovědnostech, přičemž ani nestihl pořádně dospět. Do jeho blízkého kruhu se navíc v důsledku akcí ještě jeho otce Alfréda dostal nebezpečný manipulátor. To vše zní velmi dobře, ale nemá to potřebný tah na branku. Postava geniálního osobitého Alfréda velmi chybí. Trochu mi to připomíná TWD, které od nějakého bodu překročilo pomyslnou hranici mrtvých hlavních postav a přetransformovalo se v seriál čistě o konfliktu mezi mrtvými a živými, přičemž je divákovi jedno, které mu to zprostředkovávají postavy. Tady jde zase o konflikt Dánů a Sasů, který se poněkud ohranou metaforou prezentuje konfliktem Bridy a Uhtreda. Velmi to tahá nový mladý vůdce vikingů, který je na rozdíl od všech svých předchůdců inteligentní, což tomu dodává šťávu. Na druhou stranu, king je pak za debila. Chtělo by to už trošku rozložit karty a přesunout pozornost na ústřední bod seriálu: Bebbanburg. Každopádně se zakončením jsem spokojen a jsem zvědavý, kam bude příběh pokračovat, přestože už v tom místy cítím nastavovanou kaši. Verdikt: „Pravděpodobně pořád zábavnější, než když ve Vikings přebrali otěže Ragnarovi synové.“

8,5/10 – Po druhé řadě můžu s klidným srdcem konstatovat, že si mě tenhle seriál naplno získal. Budget je sice pořád malinký a negativně se to odráží na tricích, ale je z toho zato cítit nakažlivá radost z filmařiny. Hlavním gró zůstávají charismatické postavy a bezpáteřní lasičky, což je sice poměrně laciné, leč emoce to budí velmi efektivně. Alexander Dreymon dostal svoji osudovou roli – jak sám mantristicky proklamuje: „Destiny is all.“ A jeho drobná herecká škobrtnutí hravě zahladí jeho vikingský vzhled a podobnost s Bradem Pittem. Výprava je opravdu mocná, a přestože je 2. série rozdělená na 2 zápletkové celky, příliš nekolísá a udržuje diváka v očekávání něčeho velkého. Akce se rovněž velmi vydařila, nízký rozpočet se všem 4 režisérům podařilo výborně zakrýt. Hudba (vikingský chorál) patří k hlavním lákadlům Posledního království a funguje bez chybičky. Užil jsem si záběry kamery z výšky do otevřené krajiny s jezdcem / jezdci v centru. Moc to nestojí a efektně to vyvolává dojem epičnosti. Kromě trošku zmatečné 1. epizody si seriál udržuje konstantní napětí a i scénář mi přišel napsaný chytře – ale samozřejmě, žádná Hra o Trůny to není. Respekt za to, že se tvůrci nebáli nechat sem tam někoho i umřít. Verdikt: „Řemeslně dobře a hlavně s citem připravená série. Mám z toho velmi dobrý dojem.“

5/10 – Těžká slabotka oproti celé značce, která zcela ignoruje styčné prvky Raimiho trilogie a jen neomaleně parazituje na Alvarezově remaku. Je přitom neschopná doručit jak budované napětí a strach, tak i krvák a nechutnost, hlavní pilíře Alvarezova díla. Lee Cronin však neselhal pouze ve snaze natočit smysluplný přírůstek do série Evil Dead, nepodařilo se mu ani vystavět svůj film po řemeslné stránce. Po pravdě mě ani nenapadá, co to má kromě Necronomiconu se sérií společného. Jedná se po všech stránkách o veskrze průměrný horor. Zasazení do paneláku působí příliš naivně a zbytečně diváka okrádá o pocit izolovanosti hrdinů. Aby se scénář zbavil vedlejších postav, které by šíleně tříštily napětí, nechá ostatní obyvatele bleskurychle povraždit. Tzv. démoní Blitzkrieg. Bohužel, ani s hlavními postavami se scénář nikterak nemazal, což v kombinaci s relativně neosobitými herci, minimem prostoru se představit a uspěchaností celého filmu tvoří strašně nezáživnou podívanou. Je vám v podstatě jedno, kdo, kdy a jak zemře. Je tu spousta otravného kopírování Alvarezova remaku a jiných známých hororů, což mi v kombinaci s neosobitým materiálem připadalo náramně ubíjející. Verdikt: „Strašně naivní a stupidní záležitost.“ O tom, že se Lee Cronin katapultoval mezi áčkové režiséry, nemůže být ani řeč.

6/10 – Sisu je slovo, které se z finštiny úplně nedá přeložit. Osobně bych ho transkriboval zhruba jako „nemrtvý stařík s krumpáčem, kterýho pořádně naprdla inflace“. V praxi to znamená, že hodinu a půl sledujeme řádění jednoho důchodce (jen o trošičku vyšinutějšího, než jak je známe z MHD), který našel zlatý poklad a partička zlých nácků se mu ho rozhodla uloupit. K jejich zmaru však děda spíše než s artrózou koketuje s ne zrovna pacifistickou teorií násilné denacifikace, která se do češtiny dala vyložit jako „Mír všem náckům! Čili smrt.“ Navíc netušili, že si nezahrávají s pouhým penzistou, nýbrž s nespoutaným přírodním živlem, kterého kupředu žene myšlenka na benzín litr za 8 korun a dřevěný koupací lavor s výhledem na lesy. S takovou motivací se pochopitelně sebranka dvojrozměrných podržpušků nemůže vůbec rovnat a tak si to skrz jejich palbu děda razí, jak v pondělí ráno do lékárny. // Film by se dal shrnout větou „Čeho je moc, toho je příliš.“ Bohužel to platí i pro mrtvé nácky a zmrtvýchvstání. Námět je sám o sobě sice velmi neoriginální, herci průměrní a výsledný produkt kvůli zvolení jediné lokace působí velmi levně, ale přesto z toho mohl režisér Jalmari Helander (nar. 1976, Finsko) vykřesat podstatně víc. Mohla to být šíleně zábavná akční jízda, kde by emoce stříkali na všechny strany a i přes nebetyčnou jendoduchost zápletky mohl divák trnout v napětí a hltat každý záběr. Nicméně, nepovedlo se. Show je to pořád zábavná, ale nefunguje bohužel ani po emoční stránce. Za to může samotná stylizace dědy do pozice „naturálního komanda“, které nemůže zemřít. Jednak to vlastně není ani člověk – nelze s ním soucítit, divák ho stále vnímá jen jako objekt – a druhak ztělesněný finský mstitel přece nemůže umřít. Přidejte do toho nulovou charakteristiku nepřátel, kteří padají jeden za druhým jako jablka na Newtonovu hlavu, opakované možnosti dědu zabít, kterou náckové zcela hloupě promarní a stovky čítající počet minutí / zásahů jednoho dědy a máte napětí zcela prostý film. Hudební vstupy také nejsou důvod k jásaní a párkrát je to solidní ew-moment. K dobru přičítám relativně obstojnou kameru, která se navíc vyžívá v malebné finské přírodě, což kvituju. Jako hloupá oddechovka to víceméně funguje, i když občas už je té hlouposti příliš. Paradoxně by tomu mohl pomoct humor. Hláškující zhouba nácků je asi pořád zábavnější než němá zhouba nácků. Hláška: „Hele, ten děda je těžař zlata!“ He really didn't see it coming...

Vin Diesel, hlavní „mozek“ celé zběsilé operace, stanul tentokrát před podivuhodným úkolem. Jak se mu jeho rodinná odysea postupně rozrůstala a jednu duševně chorou taškařici střídala další ještě šílenější, bylo jasná, že takhle to nepůjde donekonečna. Když naposledy vystřelil dva členy své sebranky privilegovaných kriminálníků do vesmíru, povedlo se mu nechtěně narazit na pomyslný vrchol. Jistě chápete, že takové přičinění se už z logiky věci špatně překonává. Je sice pravda, že s logikou věci si Vin Diesel utírá biceps, ale stejně… Vystřelit někoho mimo vesmír je o poznání složitější. Přesto se desátého pokračování zhostil se ctí a na své poměry se vydal dokonce komornější cestou. Více ZDE.

8/10 – „Nechcete si to nejdřív promyslet?“ – „Promyslíme si to, až to uděláme!“ Gunnova velkolepá rozlučka s MCU. Mnoho už bylo v souvislosti s tímto snímkem řečeno, takže se v tom nebudu zbytečně hňahňat a kromě několika technikálií dodám jen vlastní dojmy a pocity. Kdo už o řemeslných kvalitách a neomalenostech třetích Strážců slyšel přehršel, tomu pomocí nadpisů umožním přeskočit rovnou k dojmům. Technikálie: Guardians of the Galaxy Vol. 3 se těší takovému dosavadnímu hypu z části i zásluhou toho, jakými blivajzy nás Kevin Feige krmil napříč rokem 2022. Po tolika odfláklých CGI obludách, scénáristických martýrií a nezáživných postav bez života je více než obohacující si pustit procítěnou gunovku, natočenou v duchu starých dobrých komiksáren a dosyta se zasmát povedeným vtípkům. Dynamika mezi postavami je něco nevídaného. Bohužel to s nimi tentokrát Gunn lehce přepálil, zejména rasa zlatých lidí působí nadbytečně a výskyt Adama Warlocka i veškeré dění spojené s ním je těžce nadbytečné a plné různých klišé a scénáristických berliček. Hudba je fenomenální. Je to dojemné. Je to dlouhé, byť to nepůsobí jako nastavovaná kaše. Kamera je nápaditá a scény vždy hrají všemi barvičkami duhy, nevybavuju si žádný barevnější hraný film. Dojmy: Navzdory dosavadnímu hodnocení nadšených fandů, že Marvel se před konečným zasypáním hlínou ještě naposledy zacukal, nejlepší marvelovka to rozhodně nebude. Není speciální příběhem (záporák i jeho cíl jsou dost obyčejné a nikterak zapamatovatelné), nýbrž postavami, které v něm figurují. James Gunn vsadil na jejich interakci a dynamiku a udělal dobře. Třetí Strážce většina z nás vnímá jako pomyslnou rozlučku s MCU a v tomhle ohledu Gunn svůj úkol splnil. Film je procítěný, dojemný, vtipný, lehce sentimentální, ale každopádně VELKOLEPÝ. Skoro mi přijde, že to s tím sentimentem trošku přehnal. Zejména scény s mývali jsou záměrně dělány tak, aby hrály na city (v tomhle ohledu to přirovnám k Velrybě). /*spoiler*/ Také tu máme jednu „jako-smrt“ a následný návrat do světa živých, za což bych teda Gunovi nejradši nafackoval. Umělec jeho kalibru si podobné podřadné triky mohl odpustit, byť se jednalo o moji nejoblíbenější postavu. Na konci se něco podobného stalo ještě po druhé. Vážně trapárna. Vážně by neuškodilo se s někým rozloučit. /*konec spoileru*/ Velmi se mi líbilo, jak si Gunn pohrál s ratingem, některá slova nebo mordy jsou vážně na hraně, za to respekt a lásku všech mladistvých. Rozhodně je to po čertech vtipné. Moje oblíbená hláška v úvodu byla jen taková malinká ochutnávka. Co se týče soundtracku tak klobouk dolů, velmi zdařile pomáhá dojmu epičnosti. Finální akční sekvence také zaujala sofistikovanou choreografií. Stručně a krátce: „Velmi povedená komiksárna a must-see záležitost pro každého, kdo je aspoň částečně zainteresovaný v MCU.“ Vtipný poznatek: „Feige je německy zbabělý.“ Bránil mu snad strach ve vydávání dobrých filmu? Pomohl mu ho Gunn překonat? A co na to Jan Tleskač?

7,5/10 – „HAIL TO THE KING, BABY.“ Aneb konečně vím, z čeho pochází tahle legendární hláška, která je ke slyšení nejméně 20x na každém Agraelově streamu. Army of Darkness je zakončením kultovní Raimiho hororové trilogie Evil Dead, na kterou pak ještě volně navázal dle hodnocení poměrně vydařený seriál o třech řadách. Jednička byla dosti duchařsky pojatá a vzbuzovala v divákovi napětí a úzkost pomocí až groteskních masek, všelijakého pitvoření, krkolomného střihu a záběrů kamery prolétávající skrz les. Dvojka trošku ubrala na schizofrenii, přidala na grotesknosti a cíleně nejapném humoru a pouštěla se více do různých technických triků, což úplně nevyšlo. Často navíc působila dost zkratkovitě a oproti jedničce chyběl originální nápad. Skončila někde uprostřed, mezi černou komedií a duchařským postrašením. Ve trojce Sam Raimi přitvrdil. Z vysoka se vyflákl na horor, přidal 100 % humoru a grotesknosti, z Ashe udělal coolervoucího zabijáka a vyrazil pro Necronomicon do 14. století. Stvořil tak hláškami nabitou fantasy komedii, která sice občas krapet nudí svojí zdlouhavostí, ale určitě poradí. Ash tady vzhledem, řečí těla i mluvením připomíná prvního terminátora. Navíc taktéž dorazil z budoucnosti. Pro mě byl v tomhle ohledu film malý splněný sen – vždycky jsem si přál vidět člověka s moderní výzbroji nastolit v nějaké středověké osadě pořádek. Prvních 20 minut je skutečně úžasných a závěrečná pětiminutovka jakbysmet. Škoda, že prostředek často působí jako natahovaná kaše, která jen čeká na další příležitost pro vtipnou hlášku, ale vlastně nic tak zajímavého nevypráví. I když i to mohl být Raimiho záměr pro maximální grotesknost. Každopádně režisérskou verzi pro tentokrát vážně nedoporučuju. Top hláška: „Say hello to the 21st century. Yeah!“

10/10 – „Být, či nebýt?“ Prapůvod téhle smysluplné otázky historie přisuzuje už dánskému princi Hamletovi. K jaké odpovědi dospěl, to jsou známá fakta. Ale když si ji cca před 2 lety položil Tomáš Dušička, přišel na něco zcela jiného... To si takhle jednoho nicotného večera vykračuje domů z hospody, celý nerudný. V pivě se mu louhoval nějaký červ, žena doma dělala obstrukce a syn mu vyčetl, že má ve svých x letech na kontě jenom jednu moderní pohádku, no prostě trapas. Šel a celé se to v něm vzdouvalo. Být, či nebýt, přemýšlel. A hlas v hlavě mu odpověděl: „Smrt všem mafiánských kokotům, kteří špiní slovenskou demokracii!“ A bylo. Dušička poděkoval hlasu v hlavě za inspiraci, a protože do té doby působil spíše jako takový scénáristický mrzák, rozhodl se, že nový film pojmenuje Invalida. A po čertech se mu to povedlo. Proč bude Invalida nejlepším CZ/SK filmem za rok 2023? 1) Nápad – myšlenka duševně i fyzicky zdeformovaného cholerika, který ve spolupráci s naivním přátelským Romem surově likviduje mafiánskou bandu, je sice v zahraničí krapet ošuntělá, ale v ČR s ní zatím koketovala maximálně Teroristka. 2) Humor – konečně někdo v tomhle oboru opět učinil přítrž plácání se na vlnách podivna. Dušička a Karásek se toho nebáli, podobně jako před 4 lety Prušinovský a Kolečko. Invalida je ve všech ohledech stejně nekorektní, sprostý a zábavný jako MOST! 3) Kamera, vystavění scén, hravost, triky – Invalida je filmem u kterého je poznat, že si s ním někdo vyhrál a připravoval ho s láskou. Detailně vystavěné interiéry. Plus ještě hravost kamery, která často přispívá k humornému vyznění nějakých scén, je na naše poměry něco docela netypického. 4) Gregor Hološka – vzteklé eso v hlavní roli. Zdeněk Godla víceméně ztvárnil svého typického blbého, ale upřímného cikána, kterého hraje už posledních x let, ale alespoň vedle něj Hološka pořádně vynikl. Bez něho by byl film jen potrhlý pštros, ale s ním vystrčil hlavu ze země, vzlétl a jako datel nakloval česko-slovenským recenzentům do tupých hlav. Verdikt: „Nejvtipnější film tohoto roku!“

7/10 – Po prvotním plácání se ve vatě, se to nakonec Favreauovi podařilo krapet vyplavat. Stejně se ale jedná o bezkonkurenčně nejhorší sérii. Hlavní svízel vidím v nešikovném vystavění zápletky a formátu 8 epizod, kterého se tvůrci tak křečovitě drží. Další škodnou je pak existence seriálu Booba Fett. Ten je sám o sobě neskutečný flop, který by ale nebyl problém pro dobro seriálu odignorovat, kdyby se ovšem nerozhodli do něj narvat právě Mandaloriana. To se sice povedlo, jeho nástup tomu dodal šťávu a poslední 2 epizody dopadly výtečně, jenže... /*Spoiler na Booba Fetta*/ Nechápu, jak je to vůbec napadlo a proč se pro to proboha rozhodli, ale během krátké scény navrátili skřítka Grogu zpět k Mandovi, čímž mimo jiné totálně zazdili důležitost 2. série Mandaloriana. /*Konec spoileru na Booba Fetta*/ Navíc Grogu ve 3. sérii být původně neměl, což je samozřejmě znatelné a dochází tak k spoustě scénáristických failů. Navíc navázání na předchozí sérku vytváří praštěný paradox, kdy Mandalorian celou 2. řadu usiluje o navrácení skřítka k Jediům, ale ve 3. ho bez pořádného vysvětlení opět opatruje sám. Na obtíž je i příznačná mandaloriánská epizodičnost a nahodilost. Ta ve spojení s nešikovným rozdělením hlavní zápletky mezi 8 epizod vytváří napřed obrovskou nudu a následně nadšení, jež si však člověk po předešlých excesech není schopen dosyta vychutnat. Jde o to, že Favreau první 4 díly servíruje nudu s náznaky a následně se to snaží přetavit v megaplot s osudovými střety atp. Zatímco jednorázové zápletky dostávají tunu prostoru, hlavní otázky jsou vždy zfouknuty jednou krátkou rozmluvou. Jako pěst na oko funguje i neustálé okopávání zdechlin starých oblíbených postav, což tristně kontrastuje s realitou 3. série a jejími lepšími předchůdci. Druhá hlavní protagonistka Bo-Katan Kryze je strašně nesympatická. To je problém, když vezmeme v potaz to, že je také bídně procharakterizovaná. Dodám, že ikonické téma znovu dobytí Mandaloru se vůbec nepodařilo prodat. Stejně tak (rozhodně ne)definitivní dostaveníčko s Vy-víte-kým. Výsledný dojem: „Čtyřepizodní divácká muka v podobě nemastných náznaků a nicneříkajících odboček zakončená většinou jedním hloubavým dialogem na konci s nádechem něčeho velkolepého. Následně uspěchaný přechod na epické finále, které se skutečně povedlo.“ Rada pro Favreaua: „Nemluv, ale konej. Neslibuj, ale dokaž. Nevysvětluj, ale ukaž.“

10/10 – Jasný aspirant na českého lva v kategorii nejlepší dokumentární film za rok 2023. Vzhledem k velice kontroverznímu tématu vraždy sedmadvacetiletého novináře a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové, které v Česku a hlavně na Slovensku rezonuje dodnes, si jen těžko dovedu představit, že ho letos ještě něco překoná. Velmi pozitivně hodnotím i to, že jako hlavní hybatel děje slouží archivní záběry z různých politických tiskovek apod. a tým investigativních novinářů a hlavního vyšetřovatele na ně pak plynule navazují svými monology. Podívaná je to naučná i zábavná. I zkušeným pamětníkům události roku 2018 účinně osvěží. Divák, který naopak s Kuciakovou vraždou není zvláště seznámen, do filmu vstoupí poněkud naivně a postupně rozkrývá, jak zaplevelená byla slovenská politika v té době. Velmi silně na mě zapůsobila scéna, kdy Kuciakův vrah polici v jeho domě ukazuje, jak přesně pohledávku vyřídil. Velký respekt investigativním novinářům a tvůrcům filmu. Verdikt: „Určitě snímek podpořte v kině!“