Willy Kufalt

Ten alternativní název nebo-li podtitul Nečekané kouzlo lhostejnosti se mi líbí svou záhadností ještě víc, ale chápu, žeby nenalákal tolik divactva. :-) Říkám si, viděl Iñárritu Premiéru s Genou Rowlands? Protože Birdman na mě v mnoha ohledech působil jako lehce fantasknější „mužská variace“... každopádně zasazená do velmi netradičního stylu. Forma one-shot filmu může někdy připadat jako samoúčelná, ale zde ve mně neustálá dynamika kamery v takřka nepřerušeném toku (i s nečekanými přidanými triky) vyvolávala silně pohltivý dojem i pomáhala spolu s častým nervným bubnováním v pozadí dotvářet neklidnou atmosféru. Celkové pojetí včetně menšího prolínání fikce s divadlem, reality s fantazií či života herce s filmovou i divadelní rolí se mi zamlouvalo a pár scén v čele s menší noční můrou s průchodem ulicí v polonahém stavu posouvalo účinek do další, přímo surrealistické dimenze. Co předváděl herecky Michael Keaton v tolika různých katarzích a protichodných odstínech své postavy stárnoucího herce, mě pravidelně dostávalo, včetně „prolétávání“ mezi vypjatými hlasitými monology a monology vnitřními + spolu s tím sváděním souboje se svým vlastním duchem, jenž bere na sebe podobu osudové bájné postavy z hercovy minulosti. Možná bych byl z filmu plně nadšený, kdyby mi dojem nekazil Edward Norton, jehož extaltovaný projev mě naopak co chvíli vytáčel a brzy se mi začal stávat protivným (a to se tam první polovinu motal každou chvíli! ;o)). Nicméně i tak nesmírně pozoruhodný film, kde mě na konci zamrzelo jen, že samotný závěr (byť se mi svým nápadem zabírat pointu výhradně pohledem na dceru, s jasnými emocemi a myšlenkami ve tváře, líbil) ve mně nevzbudil až tak silné dojmy, jak mohl. [75%]

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy z Prosperových knih oproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břicho či Kuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly. [80%]

OK... sice mi prvních 15 minut lezlo značně na nervy a také později občas došlo na nějaký ten drobný výpadek s chvilkovým míjením, hlavně ten loutkař mi byl strašně nesympatický a Malkovich aspoň tady působí jako hroznej slizoun ;o), ale tyto a podobné ryze subjektivní výhrady časem upadaly, když se z prvního filmu dle námětu Charlieho Kaufmana pro mě vyklubal hodně osobitý zážitek, s nejednou vyloženě nezapomenutelnou scénou (včetně proslavené noční můry z kavárny, zobrazující Malkovichovu návštěvu mysle sebe sama). Nápadů nejen v rámci rozvinutí toho ústředního je tu hromada, už samotné prostředí úřadu i se zásadní chodbou a kanceláří s hodně nízkou zdí, kde se všichni přítomní musí krčit, vytváří atmosféru téměř jiné dimenze. Ta se pak už jen prohloubuje tím, co následuje po vstupu do objevené „králičí nory“ skryté za náhodně ukrytým regálem se šuplíky a co je při pohledu z mysle cizí postavy snímáno „oválovitě“ rámovanou kamerou. Během sledování ve mně vyvstávaly různé otázky a očekávání kolem ústředního fantaskního prvku a ač Kaufman není ve vysvětlování zdaleka podrobný a doslovný, mozaikově do sebe zapadající vysvětlující střípky spolu s vývojem příběhu mi k ozřejmění i podnětům k přemýšlení postačily... stejně jako pro cestu k přímo nevyřčené, ale s náhledem do vnitřní říše implicitně vnímáné myšlence, že v realitě se lidé v jisté formě stávají nesmrtelnými právě díky tomu, že navždy vejdou do mysle jiných lidí a že tyto „vstupy“ do myslí budou pokračovat nadále z generaci na generaci. Z fantaskních komedií s přesahem do liského podvědomí se mi V kůži Johna Malkoviche nakonec líbilo víc než loňské To se mi snad zdá! [75%]