Dingo

Dal bych i plný počet, kdyby Dingovi vše tak dokonale nespadlo samo do klína a nepůsobilo to kvůli tomu tak pohádkově. Sice je úvodní scéna svojí výstavbou dost bizarní (zároveň naprosto úžasná), ale trochu mě zklamalo, že její význam zpětně nebyl trochu jiný, než přesně takový, jaký je i na začátku. Také to ale je přesný zástupce filmů "o ničem a o všem", jaké naprosto miluji a jsem rád, že zrovna jeden takový natočil Rolf de Heer. Já vím, že je talentovaný a že ví moc dobře, jak chce své filmy vést, ale žádný z nich mě nikdy zrovna nenadchl, ani výrazněji neoslovil. Tady mi ale přišlo, že přesně ví, jak pracovat s temporytmem jednotlivých scén a jak do toho funkčně zapojit spoustu jazzové hudby, poetiku australského venkova i velkých celků krajin a mraků a jak to všechno propojit do atmosféry připomínající tvorbu Wima Wenderse. Až mě překvapuje, jak moc podobnou poetiku má australská část Wendersova filmu Až na konec světa, který vyšel ve stejný rok. Oproti Wendersovi to sice nemá tak důmyslný scénář s nejedním přesahem a hlubší myšlenkou, ale jelikož zde jde hlavně o onu poetiku, vůbec to nevadí. A propracovaná kompozice jednotlivých záběrů s chytrým používáním různých typů osvětlení či pomalých nájezdů a odjezdů to jenom posilují. V tomhle je právě monumentální úvodní scéna, kdy vůbec není jasné, co se děje a co se stane (když u vesnice uprostřed ničeho začne přistávat letadlo) a postupně z toho vzejde (ve svém segmentu) nečekaná pointa. 4* (12.02.2024)

Jazzovou hudbu mám moc rád a zejména všechna ta trumpetová sóla jsem si tak v tomto filmu určitě moc užil. Horší už to bylo v tím vším kolem, kdy jsem se v tom rádoby ději ne vždy dobře orientoval a zas tolik mě to nebavilo. Výjimkou byly pasáže z Dingovy cesty do Paříže, kterou považuji po všech stránkách za vrchol celého filmu. (11.02.2024)

Taková australská odpověď na Kolem půlnoci (potažmo Pařížské blues) a mně se tedy hodně líbila. Sólové tóny trumpety se rozléhají po australských buších, za noci i s hlasitým doplňkem zavíjení skutečných dingů a kamera v dlouhých širokoúhlých záběrech krásně podtrhuje tuto svébytnou atmosféru s rozplýváním se v exotické přírodní pustině. Příběh se táhne líně v rytmu jazzu, ale sluší mu to překvapivě i v symbióze s filmařským stylem Rolfa de Heera. Po Bubákovi Bubbym (1993) jsem si potvrdil, že minimálně v první půlce 90. let dokázal tento režisér točit komorní, leč uvnitř velké zážitkové filmy s neobyčejnými hrdiny a (tady snad ještě více) zásadním prostorem pro samostatný zážitek navrch z živého hudebního vystoupení. Hodně se mi líbila (nejen v návaznosti na výše zmíněné kultovní jazzové filmy) návštěva Paříže z pohledu cizince, plná až hořce groteskních trampot, ale také se skvělým vyvrcholení v hudebním klubu. Miles Davis je velké zvučné jméno, tak jsem byl na vzácné setkání „na plátně“ zvědav, aby se mi nakonec dostalo pohledu na senilního náměsníčka u kláves, působícího pak ještě i během cesty autem jako z jiného světa... ale povedlo mi se k jeho postavě najít cestu, byť mi to trvalo déle než sympaticky nadšenému Dingovi. Pěkné protavení pocitů hudebníků do filmu. [85%] (27.11.2023)

Trojnohých dingov hubič a v zábavovej kapele muzikant neprestáva ani v dospelosti snívať o džeze, ktorý mu v detstve priniesol z oblohy doprostred austrálskeho buša zostúpivší Miles Davis. A pretože sme vo filme, sen si aj splní. Veľmi príjemný film s dobrou hudbou aj atmosférou, či už v zaspatom outbacku alebo rušnom Paríži. (vďaka Willy Hufaltovi za zaradenie do VRK) (07.02.2024)

Žiadne stretnutie nie je náhoda. A tak keď 10-ročný John Anderson - Colin Friels vidí a počuje hrať Billyho Crossa – Miles Davis, je rozhodnuté. John sa neskôr živí lovom dingov, ale popritom usilovne cvičí a hrá na trúbku, aby si mohol splniť svoj veľký sen, vycestovať do Paríža a stretnúť ešte raz Billyho. Film si pomaly plynie s úžasnou hudbou Michela Legranda, za zvukov trúbky Milesa Davisa. K tomu krásne zábery z austrálskeho buša a Príža. A samozrejme úžasná atmosféra filmu. (12.02.2024)