Pařížské blues

Šedesátkový film z Paříže očima Američanů má v sobě jedinečnou atmosféru pramenící z autenticky zachycené doby a hlavně jazzové hudby. Když se z jeviště rozezní zvuky trumpet, pozounů, saxofonů a piána, nejeden z muzikantů do své hudby vkládá svoje pocity smutku a osamění, ale zároveň je hudba všechny v danou chvíli dohromady spojuje. A vidět na jedném pódiu spolu Paula Newmana, Sidneyho Poitiera a Serge Reggianiho v rolích muzikantů je rozhodně zážitek. A když se k nim v jedné scéně připojil i sám legendární Louis Armstrong, vznikla tehdy pro diváky budoucích generací opravdu pěkná třešnička na dortu v tomto výletu do hudebního světa dnes již o 60 let zpátky. Malinko horší to zejména v první polovině bylo s jednoduchým a někdy i plytce podaným romantickým příběhem. Na druhé straně viděl jsem už z této doby více podobných romantických filmů s dějem v podobě výletu v cizí krajině a vzájemně velmi podobnou myšlenkou jedinečnosti okamžiků, které brzy skončí, svět se pro oba z dvojice postav vrátí do původních kolejí, nicméně silné vzpomínky na ty okmažiky zůstanou v paměti (Prázdniny v Římě nebo Neděle ve všední den), ale nejvíc mě z nich bavilo i v závěru nejsilněji zapůsobilo právě Pařížské blues. Klidně bych se na něj podíval někdy i znovu, ve vybraných scénách jsem si ho hodně užíval a nakonec se tak po menším váhání přikláním ke 4. hvězdičce. [75%] (20.06.2021)

Osamělost a samota chutná těm nestálým free jazzovým povahám hořkosladce, nechtějí být sami, ale opojení jim v životě přináší proměnlivost a prchavost, podmíněná samotou, živelnost, která dává vznikat překvapivě krásným spojením, a stejně nevyhnutelně je nechává zanikat. *** Tímhle vnitřním rozporem - nostalgickou touhou po tom, aby už navždy vydržela krása, jejíž cena a magie je v její prchavosti - v hudbě vzniká jazz, nezkrotitelný, organický proud, a teprve ten je všechny opravdu spojuje. A právě tak jako v hudbě si hledají a poskytují příležitosti k sólům a přiznávkám v osobních životech, a opojné sny o věčné lásce či přátelství si malují s hořkosladkým vědomím, že nakonec stejně nedopustí, aby se naplňovaly. Tak si dvojice pařížských jazzmanů dovolí celým srdcem se zamilovat do dvojice amerických turistek právě proto, že obě z Paříže za čtrnáct dní zase odjedou. Protože přes všechny sliby a plány, jejichž krása je upřímně rozechvívá, oba uvnitř sebe vědí, že za nimi do Ameriky žít jejich spořádanou budoucnost nikdy nepřijedou, ani jeden, ať už se na konci filmu říká cokoli. Ale z žánrových obrázků (jazzových standardů) tak během těch čtrnácti dní vznikají jedinečně krásné momenty, v jejichž sladkosti se zračí zároveň hořkost i úleva z vědomí, že se té krásy nelze přidržet. Free jazz live style, životní nostalgie, blues. *** A tak se každý z těch ztracenců chová pošetile a dětinsky, balamutí se a šálí, hrají si na to, že je možné se snadným zázrakem – věčnou hudební slávou, dokonalou láskou, dokonalým přátelstvím – napořád vymanit samotě, syrovosti, a nějak sladce, bezstarostně spolubýt... jako když do černé noci teče jiskřivý jazz, a všichni si vyťukávají stejný rytmus, srdeční tep, než po doznění tónů každý v tichu zůstane sám se svým zamotaným osudem, než se dokonalé vyhlídky rozplynou v chladu pustých uliček kalných časných rán, než s tajnou úlevou zamávají vlaku. který odváží pryč sladké sny. *** Černá a bílá pleť, hrdost, nostalgie, tesknota, dosažitelné i neuskutečnitelné tužby, chvilková sblížení, okamžiky štěstí z omamných představ a letmých potěšení, bolest i radost z vystřízlivění, a jazz jako nenasytná plynoucí řeka, v nímž se to všechno barevně leskne a vábivě odráží a v jejímž proudu se topí únava z věčné nestálosti a bolest z nepřekročitelné samoty uplývá do zapomnění v rozechvělosti s dalších barevných a třpytivých vznikání. *** Filmu vznikl dokonalý kontrapunkt v Tavernierově o 15 let pozdějším snímku ‘Round Midnight (http://www.csfd.cz/film/8854-kolem-pulnoci/) – ve všech rovinách a ohledech – rozklenutí nostalgie a předem odsouzených snů mezi New Yorkem a Paříží, věčná nestálost i soucitná soudržnost rozprášených členů jazzové rodiny. Teprve společně tvoří oba filmy dokonalý skladebný zážitek. *** (19.11.2012)

Adaptace románu Harolda Flendera rozšířila původní linii na půdorysu milostného vztahu řešící typické problémy amerických černochů - angažovaný politický přístup a uplatnění se ve společenském životě (černošská učitelka představovaná Diahann Carrol) a o politiku se nezajímající jazzový saxofonista žijící ve volnější Paříži (Sidney Poitier) - o vztah druhé, bělošské dvojice - jazzový trombonista (Paul Newman) by rád získal uznání i na poli skládání vážné hudby, do typicky maloměstského amerického manželství ho chce vehnat značně usedlá spíše putička než emancipovaná žena. Oba muzikanti, představující ideál mužské svobody, nevázanosti a tvůrčího úsilí, odolají a v Paříži zůstanou. Třetím muzikantem, působícím v jejich kapele, je nejvolnější Cikán (jak přezdívka, tak národnost), nerad by se nechal svázat, zároveň je závislý na drogách (přepokládám, že předobrazem tohoto originála, zvládajícího suverénně jak jazzovou, tak flamencovou kytaru, byl Django Reinhardt) - drogy ve filmu nejsou naštěstí adorovány, ale na trosce bývalé flamenkové extratřídy ukázán jejich reálný dopad. Film je prodchnut realistickým civilismem, tolik typickým pro filmy Martina Ritta, atmosféra jazzových klubů a Paříže přelomu 50. a 60. let přímo sálající na diváka i dnes. A k tomu všemu harmonicky bohatá hudba Duka Ellingtona a malá rolička Satchma s jeho obligántními grimasami a ikonickou trubkou. (12.03.2010)

Na Pařížské blues jsem se těšil jako malej harant, neboť mám slabost jak pro Martina Ritta tak pro ústřední trio, navíc mám pěkné zážitky, co se týče spolupráce Ritt-Newman (Hombre, Hud, Dlouhé horké léto). Hudební filmy sice nemusím a jazz mi už vůbec nic neříká, ale jelikož jsem velkým příznivcem režisérova charakteristického rukopisu, tak je spokojenost na místě. Vysypávat tu superlativy na herecké výkony by bylo nošením dřívím do lesa. Když se řekne jazz vybavím si ihned 40.-60.americká léta, Paříž mi k jazzu moc nesedí, ale díky velkému potenciálu režiséra mi to během sledování vůbec nevadilo. Vše tu funguje naprosto skvěle a to i romantika, u níž jsem měl malé obavy, že bude (vzhledem k době vzniku filmu) trochu naivní. Vůbec ne. Nechybí tu ani zapamatování hodné scény, např. muzikantská pře jedinečného Armstronga s pány Poitierem a Newmanem. Dialogy mají rovněž velkou úroveň. Zkrátka poctivá filmařina, která mi zvedla náladu. 80% (03.11.2011)

Zatiaľ to najhoršie čo som videl s P. Newmanom. A nebolo to kvôli muzike, tú som si aj napriek tomu, že blues nie je moja krvná skupina, celkom užil. Problém vidím v samotnom príbehu. Prišiel mi hrozne jednoduchý, povrchný a nezáživný. Jediná vec, čo ma v tomto smere trochu potešila bola dejová linka so S. Poitier. Pekne pripomenula vtedajšie rasové pokrytectvo v Amerike, a to pritom Amerika chcela a chce učiť demokraciu celý svet. Teda Eddieho dôvody, prečo chcel ostať v Paríži boli preto absolútne pochopiteľné. To ostatné bola iba povrchná nuda s muzikálne talentovaným a ctižiadostivým P. Newmanom a jednou po krk zaľúbenou slečinkou. To všetko poprekladané bluesovými melódiami. Prázdne a nezáživné, pre mňa na priemer bolo toho dobrého málo. 40/100 (15.09.2016)