Solo

Mé teprve druhé setkání s tvorbou Jean-Pierra Mockyho dopadlo o něco hůř než to první. Silnou stránkou Sola je ale rozhodně sám Mocky v hlavní roli, jeho charismatický zloděj šperků si nezadá, a to ani fyzickou podobou, s Alainem Delonem a místy jsem měl i pocit, že koukám na film tohoto slavného francouzského štramáka. Rozhodně dobré, a ve své době i naléhavé, je samotné téma, tedy dozvuky studentské vzpoury proti systému a v neposlední řadě se mi líbil i zřejmě typický Mockyho lehčí tón, který se zrcadlil třeba v osobnostech kriminalistů vyšetřujících teroristickou skupinu. Naopak bych v podobném příběhu kritizujícím na jedné straně prohnilou smetánku a na té druhé sarkasticky z pohledu zkušeného matadora stírajícího idealistické postoje  zabijáků,  potřeboval trochu větší a syrovější tah na branku. Silných scén vyvolávajících emoce se příliš nedočkáme, snad až v tragickém a cynickém anti happyendu se Mockymu podařilo pořádně udeřit. Na druhou stranu tam se to dalo rozhodně čekat a bylo by spíš zklamáním jiné vyústění.  Možná za můj nepříliš vydařený zážitek může i hned první scéna se špatně natočeným masakrem, který svou "andělskou nevinností"  připomněl spíš mayovky či trestuhodná prudérnost režiséra, který představí  třeba herečku s opravdu bujnými vnady a nechá ji celou dobu podprsenku.   Tentokrát tedy docela protichůdné pocity, má braková polovina zklamaná, ta druhá , řekněme chápavější, vnímala  jen  vcelku zajímavý film se sice dokonale působivým závěrem, nicméně na vysoké hodnocení mi to nestačí. Tři. (30.08.2021)

Veškeré dění zločinu, policejního vyšetřování a boji proti němu se zde po celý čas pevně drží svého politického základu bouřlivé atmosféry po studentských protestech na jaře a v létě 1968. Zároveň by však Sólo nemělo zklamat ani ty diváky, kteří chtějí vidět klasickou old-schoolovou kriminálku. S výborně budovaným napětím, pohlcující atmosférou a také podmanivým ústředním hudebním motivem. Stejně tak s výborným scénářem, který nejen vhodně střídá svižné dialogy s akcí, ale ve druhé vrstvě současně odkrývá ono hlubší svědectví politické atmosféry své doby. „Mladí lidi zvykli umírat pro věc. Pro Boha, pro národ, pro revoluci, pro čest. Dneska jsme jako ovce. Studujeme, děláme zkoušky, pracujeme a proč? Na výrobu materiálů, na prodej a koupi produktů...“   * * * * *  Hlavní antihrdina s hudebním nadáním a loupežnými kšefty se díky silnému vztahovému k bratrovi a částečně i proti své vůli stává aktivním účastníkem teroristické akce. To vše ve filmu, kde intelektuální zamýšlení mají svou hloubku, nepůsobí násilně (a v mých očích ani nezdržují děj), kde akční scény nevyvolávají nechtěný smích a nikdo z teroristů nepůsobí dojmem nemocného psychopata. Mocky se nikdy nebál jít ve svých filmech do společenských kontroverzí a právě teroristy, k jejímž extrémistickém chování obvykle člověk cítí odpor, nechává pronášet spoustu nadčasových myšlenek o životě a společnosti. K tomu se přes hodně vážné téma objevuje i Mockyho typický nadhled a naprosto nečekaná odlehčení (kupříkladu s tím čpavkem, nejdříve v dramatické akci, kterou po střihu vystřídá vtipná rozhlasová reklama :-)). Po čase mě Mocky svým filmem opět dokázal nadchnout a já mu na oplátku odpouštím i tu přehnanou slabost pro nahotu na plátně. Nejen řada vyladěných detailů a originálních vtipů mě v této žánrové filmové lahůdce potěšila. Rámcující statické záběry na projíždějící vlaky nebo na cestu autem z okna byly rovněž fascinující. 95% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (22.03.2021)

Ústřední hudební motiv mě chytl nejvíc. Ten by si zasloužil 5*. Jinak vnímám tuto kriminálku mezi dalšími zástupci té doby jen jako průměr. A co se tématu filmu týká, přemýšlím o tom, že generační problém je pořád stejný. Mladé generaci vždycky vadila usedlost a rezignace na ideály mládí u té starší a sama toužila žít jinak a lépe. Naštěstí se ne všichni nespokojenci rozhodnou k lepší budoucnosti prostřílet. Nebo alespoň ti z naší kulturní oblasti. (29.10.2023)

............ (04.02.2023)

Mohl to být skutečně komplexní a přitom svým způsobem nestranný film o studentech tak zklamaných ze stavu světa, že ho chtějí změnit skrze teroristické činy, ale nakonec se to odstřelilo podobně jako Nocturama, na kterou jsem si při sledování párkrát vzpomněl. Zatímco ale Nocturama je jen nestranný pozorovatel běhu věcí, který doplatí na kupu nesmyslů a divné změny charakterů postav, Solo zachází dál a v první polovině servíruje skvěle (a až filozoficky) podaný rozpor toho, jak moc je tohle rebelování (ne)morální a jak moc by skutečně změnilo svět k lepšímu. A to tu jsou obě názorové tábory ze stejné strany barikády, takže to je o to hlubší. No a pak se to celé zvrtne, tenhle vývin jde do háje a nahradí ho absurdní komedie, která náladu filmu obrátí o 180°, čímž chtěl Mocky říct... jak absurdní celé tohle uvažování je, asi? Takhle jsem to pochopil a klidně bych to bral (zvlášť když s tím souhlasím), ale sledovat jednu pointu dlouhých 40 minut bylo pro mě nepochopitelné. Možná bych to pak bral jako absurdní krimi, ale navykl jsem si na určitý styl, který mě nadchl a pak byl zbořen něčím, do čeho jsem se dostal až ke konci a stejně si pak nebyl jistý, co si o tom myslet. Přitom se tu s prvotním tématem tak krásně pracuje, i s odkazy na studentskou protesty z roku 1968, ale pak asi chtěl Mocky víc bořit divácká očekávání než cokoli jinému a jakž takž se mu to povedlo, jen nevidím důvod ho za to chválit. Ono je trochu absurdity už na začátku a trochu filozofie i v druhé polovině, ale tyhle krátké výjevy nic nemění a nic moc nezachraňují. Co už. Silné 3* (31.01.2024)

Divočina Mockyho s Mockym se špatně natočeným masakrem. (26.11.2022)