Vysoká škola smíchu

Graduje to chytře a bez hluchých míst, konverzačka je to povedeně napsaná a taky skvěle zahraná, když divák přistoupí na určitou japonskou přehnanost - která tu ale má smysl, vzhledem k tomu, že ji reprezentuje scénárista divadelních her obsahujících přesně takový humor. Smysl tu má dokonce i to, proč cenzor, který se s nikým nepáře, dává zrovna jemu tolik možností oprav, když mu první předložený scénář zkritizuje víc než všechny ostatní. Dobře se i vyvíjí charaktery obou hlavních postav, jen mi zvrat s obálkou přišel příliš náhlý (přičemž ano, má smysl, ale...) a konec poněkud patetický. A na to, že je to konverzačka z (převážně) jedné místnosti, se zde chytře pracuje s výstavbou jednotlivých záběrů i jejich střihovou skladbou. Přesně to je to hlavní, co z konverzačky/rozhlasové hry může udělat přesvědčivý film a Hošimu se to povedlo na výbornou. Je to také dost přístupné divákům, kteří japonské filmy moc nevyhledávají, což mi maličko vadilo, jelikož mám rád, když japonské filmy víc vypovídají o sobě a svojí společnosti na úkor jasnějšímu pochopení pro všechny diváky, ale rozhodně to tomu nevyčítám. Problém mám jen s tím patosem na konci. Rozhodně to je mnohem lepší film o potřebě humoru v životě a umění, než tetrální Hold - a to už jen tím, že když se tu má někdo přesvědčit o potřebě humoru, ačkoli ho sám nemá rád, nejde se na to tak násilně ve stylu "všichni se smějí, jen ty ne" jako spíš formou satiry na cenzory, kteří cenzurují něco, čemu vůbec nerozumí. Spíš než humorné scénky z předvádění hry mě bavily cenzorovy idiotské úpravy a to, jak ho scénárista učí chápat divadelní hry, který má na starosti cenzurovat. Je to vlastně taková japonská verze Nejisté sezóny. 4* (19.04.2024)

„Komedie potřebuje zvláštní smysl...“  Tohle byla skvělá (byť místy i dramatická) „komedie o komedii“ na pozadí tématu cenzury a pro mě úžasný zážitek. Celý film vystavěný jako série rozsáhlých dialogů mezi komediálním autorem a přísně jednajícím cenzorem je výtečně napsaný, oběma hercemi excelentně ztvárněný (zvláště Kódži Jakušo v roli cenzora mě každou chvíli totálně dostával) a dospěje v rámci svého tématu i k nejedné podnětné myšlence či úvaze... třeba o tom, jakou riskantní cestu ohledně možné ztráty a zapření sebe sama podstupuje autor pod vlivem nadřízené ideologie nebo jaká tenká může být hranice od podlehnutí cenzurním požadavkům k nelogičnostem či vynucené agitaci. Mezi tím si scenárista začne pohrávat i se způsobem a potřebou jisté míry vážného přístupu k (pro někoho spíše) nevážnému komediálnímu žánru. Prostě snímek, který (ač na půdě jedné poloprázdné místnosti ve stylu vězeňské cely) maximálně využívá své téma a potenciál pro rozehrání různých situací a uhlů pohledu, současně je nesmírně zábavný, často vtipný, napínavý a dokáže upoutat nejedním dalším kladem (od zdařilé retro atmosféry rámcujících pouličních scén přes zmíněné herecké výkony až po sugestivně využívanou kameru). Snímek, o kterém vím, že ho chci časem vidět znovu. [95%] (16.01.2023)

Chvíli mi to trvalo, než jsem se dokázala naladit, přemístit se do Japonska není jen tak.. Nicméně jsem ráda, že jsem vydržela, jakmile jsem se začala smát, tvůrci mě měli na lopatě.. Příběh o scenáristovi divadelních komedií a cenzorovi s absencí humoru mě pomalu vtáhnul a pak už nepustil.. Potěšující je vývoj postav a úsměvné jsou změny v jejich chování.. Pro mě osobně příjemné filmové překvapení, ode mne krásné čtyři hvězdy.. A posílám poděkování Willymu, stálo to za to vidět.. (21.04.2024)

Pocta herectví. Film ve mě vyvolal obrovský pocit radosti z umění - jakoby mě samotné jeho zhlédnutí doslova nabilo energií. Mám za to, že je to především hereckými výkony dvou hlavních představitelů, na které byla skutečně radost pohledět. Navíc film jako celek byl hezky vystavěný, nápaditý, vtipný, a zároveň citlivě zasazený do období války. Tady moje chvála naopak patří Mitanimu Kóki, který má celý tenhle příběh a scénář na svědomí. Stálo by za to vidět tohle dílo i v původním divadelním provedení. (Viděno v rámci Eigasaie 2017.) ~(4,5★)~ (10.03.2017)

Ten film mi padl do noty. Doslova, protože i včetně doprovodné hudby. Připadalo mi, že vše se tam sešlo tak akorát. Výborní herci, nápadité dialogy, střídání úsměvných momentů s až mrazivými okamžiky náhlých zvratů. Až do konce jsem si nebyla jistá, kam vlastně celé to cenzorovo počínání směřuje, kam až dojde.V závěru jsem byla překvapená, jakých emocí jsou pro mě zdánlivě neemotivní Asiaté schopni. Jasně, byla to filmová či divadelní nadsázka, ale vše působilo nanejvýš  přirozeně. Nevím, jestli by mě bavila ta stokrát předělávaná divadelní komedie, jestli by mi zrovna její typ humoru sedl. Každopádně, na neustále se chechtajícího cenzora, čtoucího výsledný scénář, byl moc příjemný pohled. (21.04.2024)