Willy Kufalt

Film provázeli problémy s cenzurou. Původní cenzurovaná verze měla místo otevřeného konce vrcholit scénou, v níž frustrovaný Ahmed (Ahmed Zaki) z věže zahájí sériovou palbu na důstojníky a střílí bez rozdílů i na své kolegy a vojáky až do chvíle, dokud není zastřelen. Ve stejnou chvíli měl přijíždět nový náklaďák plný dalších studentů coby politických vězňů poslaných do armády.

Písně, které si z gramofonu ve svém domě pouští Louis Martinet (Michel Serrault), jsou „J'ai ma combine“ (1930) v podání Georgese Miltona a „Le plus beau de tous les tangos du monde“ (1935) v podání Henriho Aliberta.

Série kreseb pro scénu s vysvětlením principu doživotní renty pochází z dílny francouzského kreslíře a autora komiksů Marcela Gottlieba (1934–2016), v závěrečných titulcích snímku podepsaného jako „du petit Gotlib“. Spolu s hlavním scenáristou a producentem tohoto filmu, Reném Goscinnym, spolupracoval už Gotlib (jak zněl tvůrcův nejčastější pseudonym) např. už v rámci slavné komiksové série „Rubrique-à-brac“ z roku 1968 pro časopis „Pilote“.

Ústředního vypravěče filmu namluvil známý francouzský herec a dabér Roger Carel. Hlas dítěte v kreslené sekvenci patří zase Nathalii Serrault, tehdy 10leté dceři herce v hlavní roli Michela Serraulta (Louis). Ve filmu je rovněž slyšet hlas Claudea Dasseta, který namluvil zprávy o aktuálních politických událostech znějící z rádia.

Jde o velmi oblíbený film renomovaného francouzského novináře Jeana-Daniela Beauvalleta, který si podle hlavní postavy policejního inspektora dokonce zvolil jeden ze svých dřívějších pseudonymů – Simon Triquet.

Závěrečná slova Ronalda (Michel Serrault), který nečekaně promluví ve vodě uprostřed zázračné jeskyně, anglicky zní: „My God, I can speak!“ Jedná se o odkaz na film Dr. Divnoláska (1964) a hlášku Petera Sellerse, který poté, co vstane z invalidního vozíku, v Kubrickově filmu prohlásí: „Mein Führer, I can walk!“

Samotný režisér Mocky se o tomto svém zvláštním filmu, diváky mnohdy nepochopeném vyjádřil nasledovaně: „Pro mě je fantastický film, jednoduše sen, který si můžete splnit každou noc. Když jsem se rozhodl natočit Litan, chtěl jsem, aby vypadal jako hrůzostrašný a iracionální sen, umožňující syntézu různých děsivých prožitků. Ostří motorivých pil, krvavých znásilnění, sadistických znásilnění či krev za krev nechávám jiným. Ať někteří vstoupí do mého snu a naleznou v něm trápení i prchavé potěšení. V mlze horského městečka, obývaného jedinečnými postavy, bude za jediný den od nemocnice po koželužnu, od hřbitova po podzemní jeskyni, soupeřit láska se smrtí a podivnost s hrůzou. V tento sváteční den se Jock a Nora náhle ocitnou v šílené kaskádě překvapivých dobrodružství, kde noční můry neúprosně nahrazují realitu...“

Film byl oceněn na Mezinárodním festivalu fantastických filmů ve Sitges a jeho ocenění způsobilo značný rozruch u poroty. Poté, co Jeanne Moreau oznámila, že cenu získává Jean-Pierre Mocky za film Litan, slavný režisér John Boorman, který seděl v porotě, vypískal udělování cen a přidal se k němu i Brian De Palma, který na protest vstal a odešel ze sálu.

Film je první spolupráci kontroverzního režiséra Jeana-Pierra Mockyho s komikem Bourvilem. Navzdory negativním postojům ze strany Bourvilova okolí se populární herec rozhodl hlavní roli ve filmu přijmout a výsledkem bylo vzájemné přátelství i pravidelná spolupráce obou pánů, která následně pokračovala v dalších třech filmech, a to Grande Frousse (1964), Velké prádlo (1968) a L'Etalon (1970), a byla ukončena až Bourvilovou smrtí v září 1970.

Scény s vykrádáním kostelních pokladniček natáčel Mocky dohromady ve 25 pařížských kostelech, přičemž všechny sekvence pro film musel stihnout natočit v obdobích nedlouhých pauz mezi svatby a pohřby. Spočátku mu dělala potíže katolická centrála, která mu odmítla povolit natáčení k nábožensky kontroverzní komedii, přičemž Mocky v boji o získání souhlasu k natáčení začal vyhrožovat církvi hlášením, že v opačném případě zfilmuje skutečný příběh kněze z Uruffe, který rozřízl břicho ženě, s níž otěhotněl.

Podivné filmové městečko Barges je ve skutečnosti francouzská obec Salers (department Cantal) s unikátní historickou architekturou, postavená v 15. století.

Výraznou postavu řezníka ve filmu ztvárnil populární francouzský šansoniér René-Louis Lafforgue. Ten zároveň pro film nazpíval titulní píseň „La Grande Frousse“ napsanou Gérardem Calvim (hudba) a Raymondem Queneauem (text).

Americká povídka George Langelaana „Strange Miracle“, ze které děj filmu vychází, byla poprvé zinscenována v roce 1962 v rámci seriálu Alfred Hitchcock uvádí (viz epizoda Strange Miracle, 1962) a hlavní postavu rafinovaného gaunera (Jean Poiret) v ní ztvárnil David Opatoshu.

Námět filmu vychází z povídky George Langelaana „Strange Miracle“ (uveřejněné v americkém časopisu Argosy v srpnu 1958), která vypráví příběh gaunera, který se rozhodne pro zisk z pojištění předstírat ochrnutí obou noh a zinscenovat zázračné uzdravení na posvátném místě, nicméně po zásluze je z Boží vůle potrestán skutečným ochrnutím. Jean-Pierre Mocky, režisér a scenárista filmu Zázrakem uzdravený, tento jednoduchý děj rozvinul do celovečerního formátu tím, že na scénu přidal novou hlavní postavu němého pojišťováka (Michel Serrault) a postavil děj hned na příběhů dvou mužů s dvounásobně ironickým vyvrcholením.

Scény, odehrávající se v jeskyni poblíž sádrového lomu Salies-de-Béarn, byly natáčeny v ataliéru, protože provozovatelé odmítli povolit filmařům v takto památném místě natáčet. „Ujistil jsem se, že se kopie podobá do nejmenšího detailu. Navíc je autentičtější, než ve skutečnosti, jelikož jsem nechal postavit zázračné koupaliště uprostřed, tak, jak stálo původně, než ho přesunuli na stranu z důvodu většího místa pro parkování výletních autobusů,“ uvedl režisér Jean-Pierre Mocky.

Michel Serrault a Jean Poiret tvořili spolu před lety oblíbenou filmovou dvojici a v letech 1956–1970 natočili spolu přes 30 filmů. K jejich společné „labutí písni“ v Zázrakem uzdravený však vůbec nemuselo dojít, protože režisér Jean-Pierre Mocky měl původně v plánu do hlavních rolí obsadit zcela jiné komiky: Coluche a Michela Blanca. Coluche roli němého pojišťováka Foxteriéra (Michel Serrault) dokonce přijal a dal režisérovi souhlas písemně, brzy poté však zahynul při havárii na motorce.

Poslední film Francise Blanche (tiskař Grissom), herce známého zejména z vedlejších a epizodních rolí francouzských komedií v 60. let. Krátce po natáčení Blanche náhle umřel na infarkt a postsychrony za něj ve studiu namluvil Roger Carel, který uměl dobře napodobit Blanchův hlas.

Jedním z pravidel Milana Vošmika při natáčení s dětmi bylo, že kvůli přirozenému projevu se v každém jeho filmu objevovali pokaždé jiní dětští (ne)herci. Výkon Michala Stanince ho však zaujal natolik, že se objevil v další Vošmikově filmové povídce „Bloudění“ v povídkovém filmu Vstup zakázán (1959). V témže roce si ještě zahrál Staninec v povídkovém československo-sovětském snímku Májové hvězdy, jenž podobně jako Hry a sny vznikl na základě scénáře Ludvíka Aškenazyho.

Zatímco první povídka „Malá vánoční“ byla určena dětěm, druhou povídku „Milenci z bedny“ věnoval režisér Vošmik dle vlastních slov dospělému divákovi, pričemž v povídce sledujeme příběh o dětech z pohledu dospělých. „Toto dvojí zaměření filmu, v němž každá půle byla určena jinému diváku, bylo příčinou neúspěchu a rozpačitého ohlasu Her a snů. Na besedách s dětmi jsem si ověřil, že Malá vánoční si našla své diváky a že byla chyba přičlenit k snímku pro děti povídku o Milencích z bedny, určenou dospělým,“ vyjádřil se sám režisér s odstupem dvou let od premiéry.

Píseň „Tempo doby“ do filmu nahrála skupina ZOO.