Rubáš nemá žádné kapsy

Po filme L’Albatros, logicky nasledoval tento film. Názov sľuboval zaujímavú krimi drámu. Čo sa síce potvrdilo, no zdá sa mi, že dnes je  film hlavne odrazom doby a krajiny, v ktorej vznikol. Osamelý novinár takmer sám proti korupcii a špinavostiam v politike, evokoval predvídateľný koniec. Kopa žien v jeho živote vyvolávala úsmev na tvári. Film síce nenudil, stále sa niečo dialo, no tu by som uvítala striedmejší scenár. Niektoré scény príbeh dehonestovali a znížili jeho celkové vyznenie. 70% (21.03.2024)

Tvorba režiséra Jeana-Pierra Mockyho, který sám sebe označil za undergordového mě po 60.let (pro Mockyho ve známení Nové vlny a pár svérazných komedíích) mijí. Podle všeho od té doby Mocky zběhl k podivuhodným experimentům, které mě zrovna nelakají ke zhlédnutí. Byť u Rubáše jsem rád udělal u vyjímku. Stejně jako sám režisér Mocky, který nenatočil další svérazný úmělecký kousek, ale vyzkoušel si drama se společensko-politicko kritickým přesahem, které bylo tehdy ve francouzské kinematografii prakticky na vrcholu v podání například José Giovanniho nebo Andreho Cayatteho. Od těchto režisérů se Mocky přece jen trochu líší a občas nezapomene na své sklony k velmi netradiční svérazné podívané. To hlavně když v úvodu nadějnou rozjíždějící zápletku o základaní nového nekritického novinářského deníku ctižádostivým, odvažným novinářem Donnaseem, neustále prokládá výjevy z jakéhosi divadla a hlavně z osobního života pana novináře, který si rád zval ženy do baráku. To jsem zpočátku bral jako zajímavé osvěžení, ale když to postupně  v úvodu zdaleka překrývalo hlavní dramatickou zápletku a ve čtyřicaté minutě (a hodinu a půl před koncem) se dokonce dvě ženy najednou svlíkly do kamery (a ani ne žádný kočky), říkal jsem si, jestli už toho nebylo trochu moc a jak to doklepu do konce. Že mně to vlastně ani moc nebaví a příliš mi toho ten dlouhý film nepřináší. No, naštěstí se po mém vykříku film rázem zlepšil a začalo se více dbát na dramatickou linku s několika velmi zajímavými politickými kauzami, které napínavě vrcholí až do samotného konce. Samotná hlavní postavu novináře si zahrál přímo režisér Mocky a jeho výkon mi tak nějak splýval s jeho postavou - sympatická v té rovinně neústopnosti a odvaze otevírat citlivé kauzy, ale jinak v osobním životě trochu svéraz s volným chováním i vztahy, který mi tak nesedl stejně jako jeho zrzavá herecká partnerka, jejíchž patetické herectví mi občas dělalo trochu problémy. Zase bych ale pochválil Mockyho za zajímavý tah, obsadit (poprvé) některé herce znamé z komediálních rolí do výrazných vedlejších charakterních postav - nejlépe v této oblasti zařázil Jean Carmet jako dobrácký nápomocný policista a možná i škoda, že nedostal více prostoru. Filmařsky se občas jedná v rámci 70.let o trochu tuctovější kousek, který by navíc sloužil trochu prostříhat a nesedl mi všemi svými momenty, ale většinou ano. A když si k tomu připočtu opravdu přenádhernou titulní melodii, kterou mám a budu mít v playlistu určitě často, nemám dojem, že bych svými čtyřmi hvězdy film nějak nadhodnocoval, byť nejsem úplně pěvně nadšený. (26.03.2021)

Dneska jsem viděl dva filmy - jeden byl z Turkmenistánu, který trval něco málo přes hodinu a dost mě nudil a pak tenhle francouzský od Mockyho, který trvá lehce přes dvě hodiny a nenudil mě ani na moment. Zajímavě se mi to dneska sešlo, většinou to mívám naopak. Ale to je jen taková poznámka bokem. Po dokoukání Rubáše jsem byl mírně zklamaný, protože jsem od toho očekával asi něco víc, když už jsem to tak moc odkládal, ale tohle mě naštěstí rychle přešlo, protože i přes to všechno jsem uznal, že to byl dost zajímavý film, který po delším úvodu začal i napínavě gradovat a nechybí mu ani celkem obstojná filmařská stránka i povedená práce se scénářem a postavami. Získalo si mě to víc než dost a pobavilo mě tam i pár krátkých vtipných scén, které Mocky má asi všude a úplně vážný film asi natočit neumí, ale vůbec mi to nevadí, protože se to sem hodilo a vše to příjemně osvěžilo. Jen mě teda fascinovalo - a to tentokrát myslím spíše ve špatném slova smyslu - že se tu sám Mocky obsadil do hlavní role neprůbojného redaktora, který se ničeho nezalekne a každá žena na něj letí. Asi rád hraje tyhle hrdinské a skoro-dokonalé postavy (bylo tomu tak i v Les Ballets écarlates, na základě toho si to myslím), ale pořád to není tak narcistické a přehnané, jako třeba u Jodorowského. A takový Neil Breen, to už je oproti oběma úplně jiný vesmír. Jinak jsem ale spokojený, i když nemůžu říct, že by mě to naprosto nadchlo a pár slabších míst jsem v tom určitě vnímal. 4* (30.12.2022)

Novinář Michel Dollanes vyhlásil nekompromisní boj špinavým praktikám bezohledných politiků, kteří zneužívají svého postavení k vlastnímu obohacení a hlavně dalšímu upevnění své moci. Je fajn, že se mu v tom boji nějakou dobu i daří. Zároveň vede bouřlivý milostný život, a ačkoliv pan Mocky, v roli novináře, není žádný Delon, houfy krasavic mu téměř padají k nohám. Beru to jako takovou nadsázku a příjemné odlehčení tíživého dramatu, při jehož sledování si je divák dobře vědom toho, kam asi ta vzpoura jednotlivce proti mocné přesile může dojít. Celým filmem prolíná parádní soundtrack, který mi bude znít v uších ještě dlouho. (01.11.2023)

Těžko je mi dnes večer hodnotit.. Uznávám, že námět je nadčasový a příběh novináře, který se neúnavně staví na stranu spravedlnosti a bojuje za svobodu projevu, je svým způsobem zajímavý.. Můj osobní problém spočívá v naprostém nesouladu s hlavní postavou, jeho povaha i osobní život jdou mimo můj záběr.. K tomu musím dodat, že sebevědomí pana režiséra mi tak trochu vyrazilo dech, obsadit sám sebe do hlavní role, nacpat si postel tuctem roztoužených žen a vlastně každá žena, která se ve filmu i jen mihne, po něm prahne, to samo o sobě místy přechází v nechtěnou parodii.. Na druhou stranu mě potěšila účast výborných herců, tj. Michel Serrault, Jean Carmet a Michel Galabru skvělí.. (22.04.2021)