Rubáš nemá žádné kapsy

Po filme L’Albatros, logicky nasledoval tento film. Názov sľuboval zaujímavú krimi drámu. Čo sa síce potvrdilo, no zdá sa mi, že dnes je  film hlavne odrazom doby a krajiny, v ktorej vznikol. Osamelý novinár takmer sám proti korupcii a špinavostiam v politike, evokoval predvídateľný koniec. Kopa žien v jeho živote vyvolávala úsmev na tvári. Film síce nenudil, stále sa niečo dialo, no tu by som uvítala striedmejší scenár. Niektoré scény príbeh dehonestovali a znížili jeho celkové vyznenie. 70% (21.03.2024)

V kůži veřejného nepřítele. Novinář Dolannes, který po menším konfliktu se šéfem rezignuje na místo v prestižních novinách a pouští se na volné noze do vlastního týdeníku, to nemá ani navzdory své průbojné povaze snadné. Pořád pronásledován a získavajíc si každý den přibližně stejné množství přívrženců jako protivníků. Obzvlášť když nepokrytě odhaluje skrytá zákulisí vražd a korupcí proti vůli místních zástanců pravicového nebo levicového extrémismu. „Tohle není to, co bych chtěl. Žádné obhajoby náboženských nebo politických teorií. Nejsem katolík, marxista ani anarchista. Moje mysl je svodobná. Čistě svobodná!“ *** Když chci vidět špičkový film, který nejen plní známé heslo Jeana Gabina „dobrý film má tři věci: dobrý příběh, dobrý příběh a dobrý příběh“, ale ještě má jako bonus i další tři věci navíc, tedy vynikající režii, scénář i herecké výkony, francouzští tvůrci ze 60./70. let bývají mými častými hosty na večerní obrazovce. Tematicky velmi zajímavý snímek dokazuje i svým zasazením původně americké předlohy z 30. let do jiného prostředí a doby nadčasovost obsažených morálně společenských dilemat. Dění střídá různé polohy, jednou se vedle tvrdé kritiky společnosti bez cenzury loudá i v choulostivých sukničkářských příhodách pana novináře, jindy lehce přidá i pro režiséra typický bizardní tón v drobnokresbě nekterých epizodních postav, ale celkově si po celý čas udržuje kvalitu vyprávění ve znamení dobrého tempa a výborně propracovaných postav, které rozhodně nepůsobí černobíle. Má se smysl dále rozepisovat a chválit opětovně i výkony Galabruho, Constantina, Carmeta, Mariella nebo Serraulta? Překvapením je pro mě kreace samotného režiséra Jeana-Pierra Mockyho v hlavní roli odvážného, leč sebestředného novináře. Neměl bych opomenout ani nádhernou titulní melodii se sólem střídavě na flétnu a trubku, která ve své zádumčivé náladě provází celým tragickým příběhem a výrazně podtrhuje pro mě celkový zážitek. 90%                            (Moje titulky k filmu najdete ZDE.) (06.05.2020)

Novinář Michel Dollanes vyhlásil nekompromisní boj špinavým praktikám bezohledných politiků, kteří zneužívají svého postavení k vlastnímu obohacení a hlavně dalšímu upevnění své moci. Je fajn, že se mu v tom boji nějakou dobu i daří. Zároveň vede bouřlivý milostný život, a ačkoliv pan Mocky, v roli novináře, není žádný Delon, houfy krasavic mu téměř padají k nohám. Beru to jako takovou nadsázku a příjemné odlehčení tíživého dramatu, při jehož sledování si je divák dobře vědom toho, kam asi ta vzpoura jednotlivce proti mocné přesile může dojít. Celým filmem prolíná parádní soundtrack, který mi bude znít v uších ještě dlouho. (01.11.2023)

Těžko je mi dnes večer hodnotit.. Uznávám, že námět je nadčasový a příběh novináře, který se neúnavně staví na stranu spravedlnosti a bojuje za svobodu projevu, je svým způsobem zajímavý.. Můj osobní problém spočívá v naprostém nesouladu s hlavní postavou, jeho povaha i osobní život jdou mimo můj záběr.. K tomu musím dodat, že sebevědomí pana režiséra mi tak trochu vyrazilo dech, obsadit sám sebe do hlavní role, nacpat si postel tuctem roztoužených žen a vlastně každá žena, která se ve filmu i jen mihne, po něm prahne, to samo o sobě místy přechází v nechtěnou parodii.. Na druhou stranu mě potěšila účast výborných herců, tj. Michel Serrault, Jean Carmet a Michel Galabru skvělí.. (22.04.2021)

Tvorba režiséra Jeana-Pierra Mockyho, který sám sebe označil za undergordového mě po 60.let (pro Mockyho ve známení Nové vlny a pár svérazných komedíích) mijí. Podle všeho od té doby Mocky zběhl k podivuhodným experimentům, které mě zrovna nelakají ke zhlédnutí. Byť u Rubáše jsem rád udělal u vyjímku. Stejně jako sám režisér Mocky, který nenatočil další svérazný úmělecký kousek, ale vyzkoušel si drama se společensko-politicko kritickým přesahem, které bylo tehdy ve francouzské kinematografii prakticky na vrcholu v podání například José Giovanniho nebo Andreho Cayatteho. Od těchto režisérů se Mocky přece jen trochu líší a občas nezapomene na své sklony k velmi netradiční svérazné podívané. To hlavně když v úvodu nadějnou rozjíždějící zápletku o základaní nového nekritického novinářského deníku ctižádostivým, odvažným novinářem Donnaseem, neustále prokládá výjevy z jakéhosi divadla a hlavně z osobního života pana novináře, který si rád zval ženy do baráku. To jsem zpočátku bral jako zajímavé osvěžení, ale když to postupně  v úvodu zdaleka překrývalo hlavní dramatickou zápletku a ve čtyřicaté minutě (a hodinu a půl před koncem) se dokonce dvě ženy najednou svlíkly do kamery (a ani ne žádný kočky), říkal jsem si, jestli už toho nebylo trochu moc a jak to doklepu do konce. Že mně to vlastně ani moc nebaví a příliš mi toho ten dlouhý film nepřináší. No, naštěstí se po mém vykříku film rázem zlepšil a začalo se více dbát na dramatickou linku s několika velmi zajímavými politickými kauzami, které napínavě vrcholí až do samotného konce. Samotná hlavní postavu novináře si zahrál přímo režisér Mocky a jeho výkon mi tak nějak splýval s jeho postavou - sympatická v té rovinně neústopnosti a odvaze otevírat citlivé kauzy, ale jinak v osobním životě trochu svéraz s volným chováním i vztahy, který mi tak nesedl stejně jako jeho zrzavá herecká partnerka, jejíchž patetické herectví mi občas dělalo trochu problémy. Zase bych ale pochválil Mockyho za zajímavý tah, obsadit (poprvé) některé herce znamé z komediálních rolí do výrazných vedlejších charakterních postav - nejlépe v této oblasti zařázil Jean Carmet jako dobrácký nápomocný policista a možná i škoda, že nedostal více prostoru. Filmařsky se občas jedná v rámci 70.let o trochu tuctovější kousek, který by navíc sloužil trochu prostříhat a nesedl mi všemi svými momenty, ale většinou ano. A když si k tomu připočtu opravdu přenádhernou titulní melodii, kterou mám a budu mít v playlistu určitě často, nemám dojem, že bych svými čtyřmi hvězdy film nějak nadhodnocoval, byť nejsem úplně pěvně nadšený. (26.03.2021)

Dneska jsem viděl dva filmy - jeden byl z Turkmenistánu, který trval něco málo přes hodinu a dost mě nudil a pak tenhle francouzský od Mockyho, který trvá lehce přes dvě hodiny a nenudil mě ani na moment. Zajímavě se mi to dneska sešlo, většinou to mívám naopak. Ale to je jen taková poznámka bokem. Po dokoukání Rubáše jsem byl mírně zklamaný, protože jsem od toho očekával asi něco víc, když už jsem to tak moc odkládal, ale tohle mě naštěstí rychle přešlo, protože i přes to všechno jsem uznal, že to byl dost zajímavý film, který po delším úvodu začal i napínavě gradovat a nechybí mu ani celkem obstojná filmařská stránka i povedená práce se scénářem a postavami. Získalo si mě to víc než dost a pobavilo mě tam i pár krátkých vtipných scén, které Mocky má asi všude a úplně vážný film asi natočit neumí, ale vůbec mi to nevadí, protože se to sem hodilo a vše to příjemně osvěžilo. Jen mě teda fascinovalo - a to tentokrát myslím spíše ve špatném slova smyslu - že se tu sám Mocky obsadil do hlavní role neprůbojného redaktora, který se ničeho nezalekne a každá žena na něj letí. Asi rád hraje tyhle hrdinské a skoro-dokonalé postavy (bylo tomu tak i v Les Ballets écarlates, na základě toho si to myslím), ale pořád to není tak narcistické a přehnané, jako třeba u Jodorowského. A takový Neil Breen, to už je oproti oběma úplně jiný vesmír. Jinak jsem ale spokojený, i když nemůžu říct, že by mě to naprosto nadchlo a pár slabších míst jsem v tom určitě vnímal. 4* (30.12.2022)

"Když začnou noviny zveřejnovat vše, způsobí anarchii." Téma svobody tisku v konfrontaci se zkorumpovanými politiky je obecně určitě silné, ačkoliv se obávám, že v dnešní době sociálních médií, kdy už pravda vlastně nikoho nezajímá, zas ne tak aktuální. Mě každopádně poněkud rozčiloval hlavní hrdina, co se furt "schovává za ženský". Jako, aby ten rozlet novináře Dolanneta byl do značné míry postaven čistě na tom, že že se kolem něj furt točí nějaké ženy, co po něm lační, to fakt nevím, zda je úplně ideální scénář. A že to celé skončilo, jak skončilo, to snad muselo být od začátku všem jasné. Dost předvídatelný (ač smutný) konec. A pak musím ještě okomentovat hudbu. Onen výrazný hudební motiv (hraný zejména na trubku) je sám o sobě určitě velmi působivý, ale ne ke všem scénám, v nichž zazníval, se podle mě hodil. I sebekrásnější motiv opakovaný furt dokola se člověku jednou omrzí. (15.03.2024)

Mockymu můžeme vyčíst, že někdy točí odfláknuté filmy, nemůžeme však popřít, že jeho tvorba pravidelně nabízí varování před povoláními, odcizujícími médiemi (televize, sportovní zábava atd.), institucionálními excesy (např. spravedlnost) nebo mocí v obecném měřítku (politická třída a průmyslové prostředí) a to vždy přesně odpovídá společensko-politickému kontextu produkce jeho filmů. A přes to všechno se Mocky zdaleka nepropadá do nejčernějšího nihilismu. Jeho filmy si často udržují fraškovitý a karikaturní tón a dělají si legraci z našich nedostatků a našich vůdců. Smích zvyšuje povědomí jako zbraň sebeobrany tváří v tvář tomu, co nás obklopuje, abychom úplně nepodlehli tomu, že budeme jen kriticky sledovat zlo naší doby a nepřispívat k všeobecné maškarádě našich členů. ♣ Co dělá hlavní postavy Dolanna silnou, je nepochybně individuální radikálnost, svoboda a odmítnutí, které v sobě nese poslední základ odporu. Všimněte si, že Mocky nekritizuje novináře jako takové, útočí především na vedení novin, jejich kompromisy s penězi apod. Stejné kompromisy, které omezují „žurnalistu“ na mlčení. Individuální svědomí provází Dolanna celou cestu... a končí tragicky, stejně jako hlavní postava u filmu L'Albatros nebo Solo. ♣ Individuálním svědomím je v naší demokracii značně opovrhováno a odsouzeno k smrti, když se projevuje extremistickým způsobem. Kolektivní smysl proto zemřel již v zárodku. Stačí se podívat na ekonomickou cenzuru alternativního tisku, „protestních“ filmů atd. Ekonomické ticho je diktaturou správně smýšlející demokracie. Sdělení filmu lze zobecnit do všech forem vyjadřování uťatých v zárodku kritiky a útoků na politickou korektnost. Jak peníze řídí kulturu, jak ji ovlivňují, jak možnosti různých pohledů, alternativních médií atd. podléhají diktátu peněz. Těm, kteří drží peněženku a jejím kolegům u politické moci. Svoboda projevu je iluzí, protože ekonomický princip udržuje kulturní a mediální standardizaci. Čest Jeanu-Pierru Mockymu, který navzdory všemu držel po celou tvorbu svůj vyhraněný postoj, tematickou linii a styl. (15.12.2022)