kalvinek

Série rozhovorů ve stylu „camera verité“, v níž Betrand Blier nechává před kamerou mluvit jedenáct zástupců mladých lidí ve věku od 15 do 22 let. Ti hovoří o svých ambicích, dojmech a myšlenkách z každodenního života. Název Hitler, toho neznám. (ačkoli tahle věta není reálně vyslovena žádným mluvčím) je záměrně provokativní, ale docela dobře shrnuje, co si o tom všem myslí starší generace, když vidí mládež spěchající na koncerty Johnnyho Hallydaye a jiné mladé pop-idoly, a současně mladá generace, které je veškerá (nejen) národní minulost lidově řečeno zcela fuk. Film tak implitictně ukazuje mj. předěl mezi těmi, kteří válku nezažili, a těmi, kteří se z ní doposud jen obtížně vzpamatovávají a podtrhuje demonstrování mentality mladých generací necelých 20 let po 2. světové válce bez zájmu o politiku.

Úchvatné průzkumy těla fungují u Davida Cronenberga třemi způsoby. Je zřejmé, že podívaná na různé operace je zneklidňující, až odporná. Zločiny budoucnosti jsou přesně tak šokujícím filmem, jak to od Cronenberga očekáváme. Ale rovněž představují oslavu naší tělesné existence. Naše vnitřnosti jsou logicky stejně krásné jako náš vnějšek. Obzvláště v letech covidu nabízí kochání lidským tělem nový rozměr. I když předpokládá budoucnost, ze které byla vyhnána bolest, potvrzuje naši fascinaci naším tělem a tělesnými zkušenostmi. Podívaná vtipně zhmotňuje nejčastější projevy umělecké inspirace. Dialog opakovaně cituje vnitřní krásu, otevření se umělce, sílu vnitřní zkušenosti a spojení. Jakkoli je Cronenbergův vizuální slovník osobní, zabývá se – a osvěžuje – nejtradičnějšími metaforami jak pro uměleckou tvorbu, tak pro lidské spojení. ♣ Tento obnovený závazek k tělu, k organickému v člověku a v přírodě je cílenou odpovědí na ztrátu přirozenosti v našich současných životech. Extrémně to představuje mladý chlapec, který se stal závislým na pojídání plastu - a je přirozeně zavražděn svou matkou. Doslova jí kbelík na odpadky, což je metafora stejně relevantní pro naše zkažené kulturní životy jako pro naši stravu. Stejně tak příběh performerky hraje na pozadí světa, jehož ztráta přirozeného přesahuje klasickou bolest. Saul Tenser je patriarchální duší budoucího času, směřující proti odporu vůči rozkladu kolem něj. Při formování vnitřních orgánů ze svých tvůrčích nápadů oživuje novozákonní ideál Slova učiněného tělem. Jde mu o záležitost mnohem vážnější, prozkoumatelnější a hlubší, než naznačuje jméno jeho pobočníka, Caprice. Samozřejmě umělci vždy skrývají svá sdělení. Tím k nám pronikají.

Už od úvodních tónů veselé karnevalové hudby, odehrávající se na pestrém pouťovém parku plném lidí, není pochyb o Fassbinderově cíli v tomto filmu: ukázat šílenství a zkaženost světa v celé jeho hektické šíři. Tato rozšířená metafora plynule ustupuje příběhu, protože Klaus, Foxův manažer a přítel, je zatčen, my se setkáváme s Foxovou opilou sestrou, Fox se setkává s Maxem, Fox vyhrává v loterii a získává své známé přátele. Všechny tyto události se dějí v rychlém sledu, ale když se děj trochu zpomalí, Fox má nového milence: Eugena, uhlazeného podvodníka s vysokým obočím. Fox si to v tu chvíli neuvědomuje, ale když pronese slova „Není nikoho, koho by nebylo možné získat“, Eugen naprosto souhlasí, i když mlčky. ♣ Ironie USA názvu Fox a jeho přátelé je dvojí. Jeho staří přátelé, ti, kteří se poflakují v baru, který navštěvuje, ti, kteří jsou při zemi a opravdoví, jsou titíž, pro které už nemá žádné využití. Jeho noví přátelé, ti, kteří jsou dobře kultivovaní, ti, kteří si z něj za jeho zády dělají legraci a kritizují ho do očí, ti, kteří ho ošidí o každou korunu, kterou má, jsou ti, od kterých se nemůže dostat. Životy Foxových přátel z obou stran se zamotají dohromady, když všichni sledují, jak Fox klesá níž a níž a nedělá nic, aby mu pomohl. Fox and His Friends je pro tento film dostatečně dobrý název, ale původní název Faustrecht der Freiheit (česky Pěstní právo svobody) je mnohem výmluvnější. Fox chce být šťastný a štěstí je svoboda, ale je příliš zranitelný a důvěřivý, než aby dosáhl štěstí ve světě, ve kterém žije. Ve světě, kde nikdo není důvěryhodný, a co je horší, všichni jsou amorální a sobečtí. Postavy v tomto filmu jsou všechny zapojeny do metaforického pěstního souboje, kde přežijí jen silní, kde se na vrchol dostanou jen ti, kteří jsou ochotni lstít, podvádět, trikovat a krást. ♣ Stejně jako v životě není v tomto filmu nikdo úplně sympatický, jakmile ho poznáte. Fox je nejsympatičtější postava, ale i on má pochybnou morálku. Tento aspekt filmu je zdůrazněn v prvním rozhovoru Foxe a Eugena, kde Fox prohlašuje, že na světě existují tři typy lidí: Ti, kteří jsou čistí, ti, kteří se myjí, a ti, kteří páchnou, bez ohledu na to, jak moc se myjí. Dále říká, že to druhé je v pořádku, protože někteří lidé mají rádi trochu smradu. Tato deklarace lidskosti shrnuje to, co se Fassbinder snaží říci v tomto filmu a mnoha dalších. ♣ Zpočátku se zdá, že si Fassbinder nemyslí o lidské povaze nic dobrého. Že lidé jsou špatní a Fox, světem unavená oběť, je výjimkou z pravidla. Ale pokud je Fox výjimkou, nemohly by existovat i jiné výjimky? Fox rozhodně není jediný svého druhu. Koneckonců, není to příliš výjimečný člověk. Nakonec zde máme hořkosladké poselství, že člověk může být šťastný, ale musí za to bojovat svým životem. Fox jde ještě o krok dál a obětuje svůj život pro štěstí. Nebo spíše kvůli nedostatku štěstí v životě.