Le Dos au mur

Hezky střižená detektivka; plná toho, čeho se tehdy od detektivek očekávalo, tedy nečeho netradičního. Standardně se nevěrné ženy zapuzovaly.  Gérard Oury, muž s něžným srdcem a kamennou tváří, s prostší, ale stejně rafinovanou Jeanne Moreau, si zahráli a zahrávali. Ouryho filmy jsem viděl v mládí; není třeba se k nim vracet. (01.04.2024)

"Nemohu s ním žít, no nejsem dost silná na to, abych žila bez něj..."  Na základě takové repliky můžete čekat cokoliv, i romantický kýč, nic takového se ale nekoná. Zato se přede mnou odvíjelo psychodrama s mistrovskou gradací, které mi i přes retrospektivní úvod (díky němuž známe částečně vyústění předem) ke konci několikrát vyrazilo dech. Prvních 20 minut Molinaro mistrovsky rozehrává dechberoucí dění takřka beze slov, což o rok později skvěle zopakuje ve Svědkovi ve městě. S příchodem dialogů v návratu časem zpátky se styl trošku změní, ale už záhy dokáže vyvolat další napětí. Jeanne Moreau v postavě tajemné osudové ženy, v níž se přes zdánlivý chlad projeví během proplouvání dvěma barvitými vztahy i silné emoce ve tváři, přesně sedne k atmosféře filmu. Nečekal jsem však, že ji hrající režisér Gérard Oury bude přímo šlapat na paty coby druhý herecký tahoun. Oury předvádí dokonalého cynika ve vizáži galantního podnikatele, dává si to ve velkým i v četných vnitřních monolozích (pro film-noir typických), tedy dokud pozdější události nepohnou se sáhnutím na dno svědomí i bezostyšně jednajícím panem továrníkem. Překvapením pro mě byl i Jean Lefebvre, který zamlada skvěle zvládl postavu mimo svou pozdější ňoumovitou škatulku a umělecké fotografické ambice jeho slídícího agenta pobaví i vyvolají drobnou lítost, jako pozdější konfrontace s manželkou nad ožehavým povoláním. *** Úpřimně, Édouard Molinaro dosud nepatřil k režisérům, které bych obliboval a na základě pozdějších barevných filmů, co jsem viděl, mi až na jeden film (Růžový telefon) připadal spíš jako průměrný rutinnér, kterému se občas něco povede, když zfilmuje úspěšnou divadelní hru se skvělými herci, ale který jinak častěji zpacká slibný potenciál. Nicméně jeho noirové thrillery z konce padesátek? Nářez! [90%] (04.03.2024)

Molinaro dotáhl  film k dokonalosti a to vzhledem k faktu, že to byl jeho režijní debut. Velmi dobře vystavěný scénář s famózním koncem, kde jsem až do závěrečné klapky nevěděla jak jen tohle může dopadnout. Gloria to ukončila naprosto skvěle i když nevím jestli je to zrovna pro tuhle situaci vhodné slovo. Za klad považuji i herecké výkony jak Gérarda Ouryho (neznám), tak Jeanne Moreau. Ve výsledku mně tentokrát víc imponoval  Gérard. A závěr s opakovanou poslední větou vše dokonale podtrhla. Děkuji Willymu Kufaltovi za doporučení. (05.03.2024)

Prídu neverná manželka a jej gigolo do baru, na čo sa barmanka spýta: "jednu rundu intríg s ľadom a dvojitú zradu ako vždy?". Odrazu sa ozve parohatý manžel: "hej, ale nebudú konzumovať tu, poprosíme zabaliť do koberca. Ja sa o všetko postarám, stopy zahľadím, len účet si nechám, aby ma neskôr mohol usvedčiť". (28.03.2024)

Komorně laděný, přesto velice zajímavý a napínavý krimi příběh jen dokazuje, že kvalitní kriminálka nemusí vždy obsahovat všemožná klišé typu nekonečných honiček, divokých přestřelek, rvaček (během kterých sviští vzduchem kusy nábytku či zubů), hordy mrtvol, psychopatického zloducha, urputného buldočího vyšetřovatele, atd atp. Míněno v dobrém, tyhle typy já mám taky moc ráda. :-) Na druhou stranu si ale někdy ráda vychutnám i něco "jemnějšího". :-) Z počátku to sice vypadalo, že to bude i přesto "celkem o ničem, soudruhu Bláho", avšak postupně to nabývalo na velice zajímavých a překvapivých zvratech, které mne nenechaly ani na chvíli vydechnout. A když už jsem si myslela, že větší překvápko už nebude, bác ho, konec tomu dal řádně na frak. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta, cyklus "Francouzský krimi-noir speciál"/ (10.03.2024)