Rubáš nemá žádné kapsy

Novinář Michel Dollanes vyhlásil nekompromisní boj špinavým praktikám bezohledných politiků, kteří zneužívají svého postavení k vlastnímu obohacení a hlavně dalšímu upevnění své moci. Je fajn, že se mu v tom boji nějakou dobu i daří. Zároveň vede bouřlivý milostný život, a ačkoliv pan Mocky, v roli novináře, není žádný Delon, houfy krasavic mu téměř padají k nohám. Beru to jako takovou nadsázku a příjemné odlehčení tíživého dramatu, při jehož sledování si je divák dobře vědom toho, kam asi ta vzpoura jednotlivce proti mocné přesile může dojít. Celým filmem prolíná parádní soundtrack, který mi bude znít v uších ještě dlouho. (01.11.2023)

"Když začnou noviny zveřejnovat vše, způsobí anarchii." Téma svobody tisku v konfrontaci se zkorumpovanými politiky je obecně určitě silné, ačkoliv se obávám, že v dnešní době sociálních médií, kdy už pravda vlastně nikoho nezajímá, zas ne tak aktuální. Mě každopádně poněkud rozčiloval hlavní hrdina, co se furt "schovává za ženský". Jako, aby ten rozlet novináře Dolanneta byl do značné míry postaven čistě na tom, že že se kolem něj furt točí nějaké ženy, co po něm lační, to fakt nevím, zda je úplně ideální scénář. A že to celé skončilo, jak skončilo, to snad muselo být od začátku všem jasné. Dost předvídatelný (ač smutný) konec. A pak musím ještě okomentovat hudbu. Onen výrazný hudební motiv (hraný zejména na trubku) je sám o sobě určitě velmi působivý, ale ne ke všem scénám, v nichž zazníval, se podle mě hodil. I sebekrásnější motiv opakovaný furt dokola se člověku jednou omrzí. (15.03.2024)

Tvorba režiséra Jeana-Pierra Mockyho, který sám sebe označil za undergordového mě po 60.let (pro Mockyho ve známení Nové vlny a pár svérazných komedíích) mijí. Podle všeho od té doby Mocky zběhl k podivuhodným experimentům, které mě zrovna nelakají ke zhlédnutí. Byť u Rubáše jsem rád udělal u vyjímku. Stejně jako sám režisér Mocky, který nenatočil další svérazný úmělecký kousek, ale vyzkoušel si drama se společensko-politicko kritickým přesahem, které bylo tehdy ve francouzské kinematografii prakticky na vrcholu v podání například José Giovanniho nebo Andreho Cayatteho. Od těchto režisérů se Mocky přece jen trochu líší a občas nezapomene na své sklony k velmi netradiční svérazné podívané. To hlavně když v úvodu nadějnou rozjíždějící zápletku o základaní nového nekritického novinářského deníku ctižádostivým, odvažným novinářem Donnaseem, neustále prokládá výjevy z jakéhosi divadla a hlavně z osobního života pana novináře, který si rád zval ženy do baráku. To jsem zpočátku bral jako zajímavé osvěžení, ale když to postupně  v úvodu zdaleka překrývalo hlavní dramatickou zápletku a ve čtyřicaté minutě (a hodinu a půl před koncem) se dokonce dvě ženy najednou svlíkly do kamery (a ani ne žádný kočky), říkal jsem si, jestli už toho nebylo trochu moc a jak to doklepu do konce. Že mně to vlastně ani moc nebaví a příliš mi toho ten dlouhý film nepřináší. No, naštěstí se po mém vykříku film rázem zlepšil a začalo se více dbát na dramatickou linku s několika velmi zajímavými politickými kauzami, které napínavě vrcholí až do samotného konce. Samotná hlavní postavu novináře si zahrál přímo režisér Mocky a jeho výkon mi tak nějak splýval s jeho postavou - sympatická v té rovinně neústopnosti a odvaze otevírat citlivé kauzy, ale jinak v osobním životě trochu svéraz s volným chováním i vztahy, který mi tak nesedl stejně jako jeho zrzavá herecká partnerka, jejíchž patetické herectví mi občas dělalo trochu problémy. Zase bych ale pochválil Mockyho za zajímavý tah, obsadit (poprvé) některé herce znamé z komediálních rolí do výrazných vedlejších charakterních postav - nejlépe v této oblasti zařázil Jean Carmet jako dobrácký nápomocný policista a možná i škoda, že nedostal více prostoru. Filmařsky se občas jedná v rámci 70.let o trochu tuctovější kousek, který by navíc sloužil trochu prostříhat a nesedl mi všemi svými momenty, ale většinou ano. A když si k tomu připočtu opravdu přenádhernou titulní melodii, kterou mám a budu mít v playlistu určitě často, nemám dojem, že bych svými čtyřmi hvězdy film nějak nadhodnocoval, byť nejsem úplně pěvně nadšený. (26.03.2021)

Mockymu můžeme vyčíst, že někdy točí odfláknuté filmy, nemůžeme však popřít, že jeho tvorba pravidelně nabízí varování před povoláními, odcizujícími médiemi (televize, sportovní zábava atd.), institucionálními excesy (např. spravedlnost) nebo mocí v obecném měřítku (politická třída a průmyslové prostředí) a to vždy přesně odpovídá společensko-politickému kontextu produkce jeho filmů. A přes to všechno se Mocky zdaleka nepropadá do nejčernějšího nihilismu. Jeho filmy si často udržují fraškovitý a karikaturní tón a dělají si legraci z našich nedostatků a našich vůdců. Smích zvyšuje povědomí jako zbraň sebeobrany tváří v tvář tomu, co nás obklopuje, abychom úplně nepodlehli tomu, že budeme jen kriticky sledovat zlo naší doby a nepřispívat k všeobecné maškarádě našich členů. ♣ Co dělá hlavní postavy Dolanna silnou, je nepochybně individuální radikálnost, svoboda a odmítnutí, které v sobě nese poslední základ odporu. Všimněte si, že Mocky nekritizuje novináře jako takové, útočí především na vedení novin, jejich kompromisy s penězi apod. Stejné kompromisy, které omezují „žurnalistu“ na mlčení. Individuální svědomí provází Dolanna celou cestu... a končí tragicky, stejně jako hlavní postava u filmu L'Albatros nebo Solo. ♣ Individuálním svědomím je v naší demokracii značně opovrhováno a odsouzeno k smrti, když se projevuje extremistickým způsobem. Kolektivní smysl proto zemřel již v zárodku. Stačí se podívat na ekonomickou cenzuru alternativního tisku, „protestních“ filmů atd. Ekonomické ticho je diktaturou správně smýšlející demokracie. Sdělení filmu lze zobecnit do všech forem vyjadřování uťatých v zárodku kritiky a útoků na politickou korektnost. Jak peníze řídí kulturu, jak ji ovlivňují, jak možnosti různých pohledů, alternativních médií atd. podléhají diktátu peněz. Těm, kteří drží peněženku a jejím kolegům u politické moci. Svoboda projevu je iluzí, protože ekonomický princip udržuje kulturní a mediální standardizaci. Čest Jeanu-Pierru Mockymu, který navzdory všemu držel po celou tvorbu svůj vyhraněný postoj, tematickou linii a styl. (15.12.2022)

Po filme L’Albatros, logicky nasledoval tento film. Názov sľuboval zaujímavú krimi drámu. Čo sa síce potvrdilo, no zdá sa mi, že dnes je  film hlavne odrazom doby a krajiny, v ktorej vznikol. Osamelý novinár takmer sám proti korupcii a špinavostiam v politike, evokoval predvídateľný koniec. Kopa žien v jeho živote vyvolávala úsmev na tvári. Film síce nenudil, stále sa niečo dialo, no tu by som uvítala striedmejší scenár. Niektoré scény príbeh dehonestovali a znížili jeho celkové vyznenie. 70% (21.03.2024)