CiTrus007

Když jsem psal předchozí článek, úplně jsem zapomněl, jak náročným a vyčerpávajícím zážitkem karlovarský filmový festival obvykle bývá. Ačkoli jsem ve své naivní mysli choval ambici psát festivalové reportáže pravidelně, už po prvním dni mi bylo jasné, že mohu být rád alespoň za ty čtyři hodiny spánku, které mi byly dopřány.

Rozhodl jsem se proto uctít alespoň jednu z tradic minulého roku, tedy závěrečnou statistiku mého festivalového působení. Na jubilejním padesátém karlovarském filmovém festivalu jsem se zúčastnil celkem 28 filmových projekcí. Viděl jsem 2 483 minut souvislého filmového záznamu. To je trochu horší výsledek než minulý rok, stále ale velice působivý. To je pro představu 41 hodin (nebo také den a tři čtvrtě) jenom v kinosálech a průměrně 4,6 hodin na filmech denně. Níže uvádím v sestupném pořadí ty nej...

3 po všech stránkách nejlepší filmy:

  1. Humr
  2. Zbrusu Nový zákon
  3. A co teď?

3 po všech stránkách nejhorší filmy:

  1. Babai
  2. Proradní
  3. Prach

3 absolutně nejujetější filmy:

  1. Dobrou, mámo!
  2. Kanec kastrát
  3. Ztrácení

3 nejzábavnější filmy:

  1. A co teď?
  2. Tělo
  3. Kázeň

3 filmy nejbližší realitě:

  1. Mimo život
  2. Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna
  3. Aferim!

3 filmy s důležitým poselstvím:

  1. Mustang
  2. Zbrusu Nový zákon
  3. A co teď?

3 filmy, které jsem nepochopil:

  1. Údolí
  2. Tak vzdálené
  3. Druhá strana

3 filmy, od kterých jsem čekal víc:

  1. Cesta do Říma
  2. Time Out of Mind
  3. Ztrácení

Nově přidávám kategorii 3 pohodových filmů na letní večery:

  1. Filmový dobrodruh Karel Zeman
  2. Úžasný Boccaccio
  3. Tělo

A nakonec ještě 5 filmů, na které jsem se chtěl dostat a nedostal:

  1. Umrika
  2. Hmyzáci
  3. Transdarinka
  4. Břečťan
  5. Milenci těch druhých

Kvůli nedostatku kreativních názvů kategorií a zhlédnutých filmů, které do nich umisťovat, bych na tomto místě dovolil statistiku uzavřít.

Některé věci se oproti minulému ročníku změnily. Letos byla sláva - padesátý ročník - a na festival přijelo rekordní množství návštěvníků. Na můj vkus jich možná bylo až příliš mnoho. Zvláště těch povrchních, které film vůbec nezajímá a kteří sem vážili cestu, jen aby se zde "ukázali." Svoji roli také sehrálo pekelné vedro v neděli a v pondělí. Dá se však říci, že celý festival probíhal za přiměřeně slunného a teplého počasí.

Tento ročník byl prvním ročníkem bez charakteristického zápachu nafukovacího kina Espace Dorleans, které jsem se v posledních letech jeho existence naučil milovat i nenávidět. Místo něj lukrativní terasu před hotelem Thermal zabral nudný reklamní stan hlavního partnera - Skupiny ČEZ. (Zajímalo by mě, zda příští rok pro tento prostor organizátoři najdou lepší využití) Kromě toho však byl také otevřen zrekonstruovaný Národní dům na třídě T. G. Masaryka, který byl ještě minulý rok zcela zruinován - to je určitě krok správným směrem.

Vše ostatní ale bylo stejné jako kdysi - to, co mám a co jsem vždy měl na karlovarském festivalu rád. Proto se i já nyní těším na příští rok, kdy se uskuteční 51. MFF KV od 1. do 9. července.

Opět po roce mě přivítala festivalová metropole. Nápisy azbukou lemovaly ulice čekající na první předskokany festivalového obecenstva. Stánky i všelijaké rozličné festivalové dekorace stále ve výstavbě. Zkrátka typická předfestivalová nálada.

Za poslední rok se opravdu nezměnilo skoro nic. Snad pouze na Masarykově třídě září nově zrekonstruovaný Národní dům s útulnou kavárnou a čtyřsetsedadlovým promítacím sálem. Na terase před Thermalem zase chybí tradiční nafukovací stan Espace Dorleans, o jehož přítomnosti se vždy mohli všichni přesvědčit již z dáli od Olšových Vrat kvůli jeho charakteristickému gumovému zápachu. Za ta léta mi Espace přirostl k srdci a teď mi schází. I se zápachem.

Od časných ranních hodin (tj. devět ráno) vystávám spolu s dalšími (ne)šťastnými festivalovými fanoušky stometrovou frontu do hlavní pokladny. Všichni ještě svěží, festivalově nezdevastovaní, poslušně stojíme celé dvě hodiny a krokem se posouváme do jedné ze dvou vyhrazených místností v útrobách hotelu. Je ráno a ostré letní slunce nás nenechává spočinout. Ještě že mám v batohu skládací deštník, který poslouží jako slunečník.

V deset hodin se probouzejí fotografové, jako hyeny si na nás přišli smlsnout. Nejenže k festival pasu dostaneme zdarma úžeh, ještě nás při něm vyfotí a obrázky zveřejní pod titulkem jako: "Karlovarský festival opět přilákal fanoušky filmu." Asi už z toho sluníčka musím bláznit. Možná to je vše záměr - první síto - pečlivě promyšlená hra organizátorů festivalu, která má zajistit, že se k lístkům dostanou jen ti nejodolnější.

Již jsem ve stínu, vítězství je na dosah. Z místnosti, kam se snažíme tak úpěnlivě dostat, právě vyšel člověk, který nesl něco, co se dá popsat jako balík obsahující lístky, pasy a katalogy. "No to se nemáte co divit, že tu čekáme dvě hodiny, když to vykupují po balících," prohodil jeden starší pán o pár míst za mnou a mě napadla katastrofální úvaha. Co když při takové spotřebě jsou již skoro všechny lístky vyprodány?

Znaven, vyčerpán a destruován vycházím z pokladny. Se všemi lístky až na jeden titul, který mi někdo vyfouknul rovnou před nosem. A nyní už následuje ledová citronáda.

Pátek, 3. července

  1. 13:00, Kongresový sál - Mimo život (133)

  2. 16:00, Městské divadlo - Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (1D5)

  3. 18:30, Městské divadlo - Varieté (1D6)

Sobota, 4. července

  1. 10:30, Lázně III - Dobrou, mámo (2L1)

  2. 13:00, Pupp - A co teď? (2P2)

  3. 18:30, Městské divadlo - Cesta do Říma (2D6)

Dnes odpoledne jsem si udělal krátkou procházku tam, kde ještě včera byla kolébka 49. karlovarského filmového festivalu. Přivítaly mě rozebrané dekorace, věže beden s elektronikou, konstrukční díly a srolované koberce. Byl to smutný pohled - dokonce tak smutný, že jsem neměl to srdce nic z toho vyfotit. Pokladny byly prázdné, Espace Dorleans vyfouknutý a filmové plakáty někdo brutálně strhal ze zdí. Celý ten obraz mi připomněl opuštěná místa katastrof, ze kterých byli lidé evakuováni ve spěchu a museli zde část svého majetku zanechat. Protože se však nerad zaobírám takto pesimistickými úvahami, rozhodl jsem se svojí mysl rozptýlit zhodnocením letošního ročníku.

Na festivalu jsem se zúčastnil celkem 31 filmových projekcí, viděl jsem tedy 3366 minut souvislého filmového záznamu. Níže uvádím v sestupném pořadí ty nej...

3 po všech stránkách nejlepší filmy:

  1. Snowpiercer
  2. Magický hlas rebelky
  3. I Origins

3 po všech stránkách nejhorší filmy:

  1. Je těžké být bohem
  2. Kumiko, lovkyně pokladů
  3. Vlak do Moskvy

3 absolutně nejujetější filmy:

  1. Norsko
  2. Zákaz kouření
  3. Podivné vyšetřování

3 nejzábavnější filmy:

  1. Divoké historky
  2. Mafie vraždí jenom v létě
  3. Malej Quinquin

3 filmy nejbližší realitě:

  1. Fair Play
  2. Quod erat demonstrandum
  3. Majdan

3 filmy s důležitým poselstvím:

  1. Šutry v kapsách
  2. Podivné vyšetřování
  3. Hvězda kriminálu

3 filmy, které jsem nepochopil:

  1. Mnich
  2. Tiché místo na venkově
  3. Neposlušní

3 filmy, od kterých jsem čekal víc:

  1. Todo modo
  2. Olga
  3. Díra u Hanušovic

A nakonec ještě 5 filmů, na které jsem se chtěl dostat a nedostal:

  1. Kukuřičný ostrov
  2. Volný pád
  3. Křížová cesta
  4. Nápravná třída
  5. Co děláme v temnotách

Jsem rád, že jsem se letos mohl festivalu zúčastnit, a doufám, že i vás jsem svými příspěvky festivalovému dění trochu přiblížil. Pro mě to byl opět úžasný zážitek, který si plánuji zopakovat i příští rok, kdy festival bude slavit velké jubileum. Rád bych zakončil svůj poslední festivalový článek slovy, které pronesl na závěrečném ceremoniálu prezident festivalu Jiří Bartoška: "Čtyřicátý devátý ročník karlovarského filmového festivalu je mrtvý. Ať žije padesátý."

"Nestihl jsem se ani pořádně rozkoukat až už je zase konec," - takový pocit jsem měl, když jsem si dnes ráno uvědomil, že na neděli už lístky vybírat nemusím. Bylo to přinejmenším podivné, zvláště když uvážím ta kvanta filmů, která jsem si v červnu optimisticky předsevzal a nakonec se na ně nedostala řada.

Po příjezdu do centra Karlových Varů mě ale tato chmurná nálada rychle přešla. Kolem Thermalu se totiž rojilo tak velké množství lidí, že i pestrobarevná prasátka na něm vylepená musela začít chrochtat blahem. Zavřené pokladny s nápisy "VYPRODÁNO / SOLD OUT" sice stále připomínaly smutnou pravdu. Živelné hemžení filmových nadšenců, kam jen oko dohlédne, mě však přesvědčilo, že ačkoli je sobota posledním dnem festivalu, bude bezesporu i tím nejlepším. Čekají mě dva filmy, poslední procházka festivalovým městem a večer ostře sledované slavnostní zakončení.

Už je čas jít na první projekci. Doufám, že si dnešní den vychutnám až do dna.

Světově uznávaný český režisér Jan Švankmajer získal Cenu mezinárodní federace filmových archívů FIAF. Předání prestižního ocenění se uskutečnilo včera odpoledne v Malém sále před projekcí jeho snímků Možnosti dialogu a Šílení.

Eric Le Roy, prezident FIAF, zdůraznil především Švankmajerův přínos pro světovou kinematografii, jeho zanícení pro surrealistickou absurditu a jedinečné spojení mezi hraným a animovaným filmem, které je pro jeho tvorbu charakteristické. Švankmajer cenu komentoval: "Ceny si vážím o to víc, že archiváři při své profesi pracují s časem. A čas je jediný arbitr ve věcech umělecké tvorby." V pozdějším rozhovoru pro festival Švankmajer zdůraznil rozdíl mezi realistickými a imaginativními filmy: "Realistické filmy stárnou, protože se z nich po čase stávají dokumenty doby."

Kompletní rozhovor, ve kterém se dozvíte proč se Jan Švankmajer nepovažuje za filmového režiséra a co se v současné době děje s naší schopností imaginace, najdete připojený za článkem.

Oscarový režisér William Friedkin včera povečeřel s českým držitelem zlaté sošky, režisérem Jiřím Menzelem. Tvůrce legendárních filmů Francouzská spojka či Vymítač ďábla přijel do Varů před několika dny uvést restaurovanou verzi svého dramatu Mzda strachu (1977) a převzít Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.

Friedkin v nedávném rozhovoru pro Novinky.cz uvedl, že jej Menzelova tvorba ovlivnila: "Jeden z mých nejsilnějších vlivů byl film Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky z roku 1966. A o dva roky později přišlo v Československu pražské jaro. Obojí ovlivnilo celou mou generaci. Je to také jeden z důvodů, proč jsem do Karlových Varů rád přijel."

Tvorbu Williama Friedkina si můžete připomenout v sobotu, 12. července od 21:30 v Kině Čas na projekci Mzdy strachu.

Jako každý rok, i letos máte po slavnostním zakončení festivalu jedinečnou příležitost dohnat filmy, jejichž projekce vám překazily dlouhé fronty nebo na ně jednoduše nezbyl čas. Týden od 12. do 19. července ovládnou Šary Vary - Oficiální ozvěny 49. MFF Karlovy Vary. V uvedeném týdnu budou tři pražská kina (Světozor, Scala a Aero) uvádět 33 vybraných snímků z karlovarského filmového festivalu.

Vstupenky na filmy v kinosálech stojí kolem stokoruny a některé filmy budou letos k dispozici i online ke zhlédnutí přímo ve vašem prohlížeči. Kompletní program ozvěn festivalu naleznete na webu Kina Světozor.

Jedním z nejočekávanějších filmů v hlavní soutěži festivalu se stal animovaný film Šutry v kapsách. Zvláštností tohoto snímku je, že jej z většiny vytvořila lotyšská režisérka Signe Baumaneová. Tato nezávislá filmová animátorka, známá svými kontroverzními krátkometrážními filmy o sexu, těhotenství, zubařích a šílenství, pro tento film sama napsala scénář, nakreslila animace, film režírovala a ještě navíc namluvila vlastním hlasem stopu vypravěčky. Takové osobní nasazení shledávám přinejmenším pozoruhodným, rozhodl jsem se tedy okolnosti vzniku filmu prozkoumat podrobněji.

V rozhovoru k filmu Baumaneová vysvětluje, že tento postup zvolila právě z toho důvodu, že je jí téma filmu natolik blízké. Režisérka uvedla, že prvotní inspirací pro film se stala její vlastní rodina. Po několika duševních kolapsech u příbuzných Baumaneovou napadlo, že by mezi jejich mentálními stavy mohla existovat nějaká genetická spojitost. "Je to zajímavá myšlenka - ta možnost, že depresi přenáší na mladší generaci nějaký gen a že právě kvůli tomuto genu je tolik z nás odsouzeno k utrpení," doplnila.

Když se Baumaneová o filmu radila s rodinou, narazila na odpor zvláště u starší generace. "Byli proti tomu, aby se takový příběh zveřejnil. Ti příbuzní, jejichž blízcí spáchali sebevraždu, však mojí myšlenku odvážně přijali a dokonce film podpořili v kampani na Kickstarteru."

Díky crowdfundingu se film nakonec podařilo dokončit a nyní soutěží o hlavní cenu festivalové poroty. Veselý film o smutném tématu budete mít možnost na festivalu vidět na poslední ze tří projekcí ve čtvrtek 10. července od 11:30 v Kině Drahomíra.

Jsme téměř v polovině Karlovarského filmového festivalu a je tedy čas na první statistiky. Organizátoři festivalu od zahájení pečlivě monitorují jednotlivé ukazatele a dnes ráno uvolnili předběžná čísla související s dosavadním počtem filmových projekcí a zúčastněných lidí. K dnešní deváté hodině ranní bylo evidováno téměř 10 tisíc akreditovaných účastníků. Z tohoto počtu tvoří přes 5 procent novináři, fotografové a filmoví kritici, skoro 6 procent filmoví profesionálové a zhruba 2,5 procenta filmoví tvůrci. Zbylých 86 procent návštěvníků festivalu jsou držitelé Festival Passu.

Je zapotřebí doplnit, že tato statistika je poněkud neúplná, protože počítá jen s akreditovanými účastníky - tedy hosty a držiteli placených karet. Obyčejní návštěvníci festivalových projekcí, kteří si pořizovali pouze jednotlivé vstupenky, do těchto čísel nejsou vůbec zahrnuti. K ilustraci této skupiny publika mohou sloužit celkové počty související se samotnými prodeji lístků. Do dnešního ráno proběhlo celkem 143 filmových projekcí a bylo prodáno bezmála 63 tisíc vstupenek.

Karlovarský filmový festival není jen příležitostí pro návštěvu filmových projekcí. Během festivalu také probíhá řada výstav, které stojí za vaši návštěvu.

V Galerii umění je pro vás denně od 10 do 19 hodin připravena jedinečná výstava Kubánský filmový plakát. Expozice plakátů převážně ze sedmdesátých a osmdesátých let byla uvedena k příležitosti 55. výročí vzniku kubánského filmového průmyslu. Milovníci filmových plakátů také určitě ocení první patro hotelu Thermal, kde jsou po dobu konání filmového festivalu vystaveny plakáty soutěžních filmů. Tyto plakáty jsou součástí soutěže o nejatraktivnější plakát, na jejíž výsledcích se můžete podílet i vy. Hlasování je veřejné a probíhá online na www.kviff.com do 9. července. Do třetice filmové plakáty naleznete každý den od 10 do 17  hodin v Letohrádku Ostrov. Výstava FILM POSTER IS NOT DEAD studentů grafického designu navazuje na výstavní cyklus Současný filmový plakát, jehož cílem je ukázat, že filmový plakát nemusí být jen marketingovým produktem, ale i kvalitní ukázkou grafického designu.

Dalším uměleckým zastavením je Karlovarské muzeum, kde můžete denně od 9 do 18 hodin obdivovat výběr z díla uznávaného sochaře Olbrama Zoubka, k jehož uměleckým počinům patří například Pomník obětem komunismu na pražském Petříně. Pokud preferujete sochy a plastiky, určitě také oceníte výstavu Jaroslava Róny Srdce temnoty. Člen známého tria Tros Sketos proslaveného ikonickou festivalovou znělkou představil reprezentativní výběr mysticky uhrančivých obrazových příběhů a také plastik z bronzu a pálené hlíny z tvorby posledního desetiletí. Rónova magicky působivá malířská a sochařská díla najdete v městské Galerii umění denně od 10 do 19 hodin.

Obdivovatelé uměleckého skla zajisté rádi prozkoumají 14. festival uměleckého skla v Karlových Varech, který se uskuteční od .pátku, 11. července na Vřídelní kolonádě. Organizátoři festivalu připravili
 reprezentativní expozici prací současných autorů všech věkových
 skupin, zastávajících různé názory na tvorbu a vyjadřujících se
 prostřednictvím rozmanitých technik a technologií. Za návštěvu určitě také stojí Návštěvnické centrum sklárny Moser, tradičního karlovarského podniku, který již přes 150 let vyrábí křišťálové sklo.

I přes déšť a další horka Karlovy Vary stále žijí filmem. V osm hodin ráno byly před pokladnami rekordně dlouhé fronty a v průběhu dne se festivalové kinosály naplnily doslova k prasknutí. Někteří návštěvníci byli dokonce tak horliví, že se v sálech usadili na zem nebo na schody. I tak se ale na velké množství filmových fanoušků nedostalo. Tito šťastlivci měli tu možnost vyhlížet další známé osobnosti, které dnes do Varů zabloudily.

První klíčovou událostí dnešního dne byla premiéra digitálně zrestaurovaných Ostře sledovaných vlaků, které přijela do Velkého sálu hotelu Thermal uvést kompletní delegace složená z herců Václava Neckáře, Jitky Zelenohorské, Nadi Urbánkové a Květy Fialové, kameramana Jaromíra Šofra a režiséra Jiřího Menzela. Dalším důležitým momentem byla projekce unikátního filmu Mnich, kterým byla otevřena soutěžní sekce Fórum nezávislých. Film vznikl v rozsáhlé koprodukci s pražskou FAMU a byl uveden dnes v Malém sále ve světové premiéře.

Bezesporu nejočekávanějším okamžikem dnešního dne však byl příjezd laureáta Nobelovy ceny míru a bývalého polského prezidenta Lecha Wałęsy. který zítra osobně uvede ve světové premiéře režisérskou verzi životopisného snímku legendárního Andrzeje Wajdy Walesa: Člověk naděje. Spolu s ním na festival také dorazili herec Robert Więckiewicz a herečka Agnieszka Grochowska, kteří ve filmu ztvárnili titulní pár.

„Jsem si velmi dobře vědom, že „Walesa" je nejobtížnější téma, s jakým jsem se během své pětapadesátileté filmové kariéry setkal, nicméně žádný režisér o něm nenatočil film, který by mě uspokojoval, takže jsem zkrátka neměl na vybranou," uvedl letos v dubnu režisér Wajda.

Projekce režisérské verze filmu Walesa: Člověk naděje proběhne v neděli, 8. července v 18:00 v sále Grandhotelu Pupp.

Stojím na červeném koberci v hlavním foyer hotelu Thermal obklopen početnou skupinou nedočkavých reportérů, fotografů a kameramanů. Každou chvíli kolem prochází nějaká celebrita, na hlavního hosta se však stále ještě čeká - limuzína s Melem Gibsonem nejspíše nabrala drobné zpoždění.

Dnešní den byl velmi dynamický. Město Karlovy Vary, ráno ještě klidné a ospalé, postupně ožilo kroky nových návštěvníků, kteří se sem začali sjíždět kolem poledne. Mezi nimi byli slavní režiséři, novináři ale i batůžkáři, kteří zde během festivalu budou přebývat pod stanem. Všichni se seskupili právě před vchodem do hotelu, aby mohli festivalové celebrity na vlastní oči spatřit a před zahajovacím ceremoniálem přivítat.

Autory slavnostního zahájení jsou tradičně i letos bratři Michal a Šimon Cabanovi. Letos se jejich show nesla ve znamení stylizované bouřky, dívek v plavkách a zvuků swingové hudby. Programem provázel Marek Eben a po jeho vyčerpání následovala projekce snímku I Origins od režiséra Mikea Cahilla. Ve 21:50 ceremoniál uzavřel slavnostní ohňostroj.

Zítřek bude již plnohodnotným festivalovým dnem naplněným od rána do večera projekcemi. Na své si ovšem nepřijdou pouze fanoušci filmů. Pro příznivce hudby je od třetí hodiny na Poštovním dvoře přichystán ČEZ Energy Fest, na kterém budou účinkovat Bratři Ebenové, Aneta Langerová, Tata Bojs, Monkey Business, MIG 21 a J.A.R. Příjemnou zprávou pro návštěvníky filmového festivalu je, že vstup je na festivalový pas nebo akreditaci zdarma. Za zmínku také určitě stojí Cirk La Putyka, který se svým nejnovějším představením DOLLS v Městském divadle můžete navštívit od 23:45. Lístky můžete zakoupit s předstihem na hlavní pokladně v hotelu Thermal.

Doufejme, že se zítra nesplní temné předpovědi některých meteorologů a nepotkají nás silné bouřky nebo krupobií. Já si přeci jen pro jistotu přibalím deštník.

Po příjezdu jsem se dnes poprvé odhodlal do centra Karlových Varů. Festivalová kolébka obklopující hotel Thermal je od brzkého rána v obležení dodávek, ustaraných organizátorů a přirozeně i nepořádku, který zde zbyl z montáže velkých konstrukcí. Jinak je zde klid a liduprázdno. Drtivá většina všech atrakcí je ještě uzavřená nebo ve výstavbě, a tak se jedinou zábavou festivalového obecenstva stala fronta k hlavní pokladně, kde byly k sehnání festivalové pasy a lístky netradičně až na dva dny dopředu. Všichni zkušení návštěvníci ve frontě byli už několik hodin předem, čekání proto bylo dlouhé a nezáživné. Rozhodl jsem si jej tedy zkrátit programem na pátek.

Po dobu celého festivalu jsou na chodbě v prvním patře hotelu Thermal vystaveny filmové plakáty uvedených titulů. Naproti nim je festivalový obchod, kde se dají některé plakáty spolu s tradičními upomínkovými předměty pořídit. I tento rok mám zálusk na festivalový hrnek, který je letos nabízen ve třech grafických podobách populárního prasátkového motivu.

Na třídě T. G. Masaryka před datumovníkem zítra v 10 hodin ráno poprvé otevírá Kavárna Happyend Linky bezpečí. Ve festivalové zóně také naleznete další restaurace rychlého občerstvení, například Bageterii Boulevard nebo jídelní stany s logem pivovaru Lobkowicz. K jídlu odpoledne začnou hrát kapely na podiu před hotelem Thermal - v pět hodin folk, alt. rock a electro, od sedmi potom indie folk, retro rock a country. Kromě hudby bude také hodně k vidění - na zahajovací ceremoniál budou přijíždět novináři, režiséři, herci a další slavné osobnosti. Nejsledovanější z nich bude bezpochyby kontroverzní Mel Gibson, který na červeném koberci převezme Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.

Večer si určitě nenechám ujít slavnostní ohňostroj ve 21:50. Filmoví maniaci mohou od jedenácti pokračovat projekcí Šíleného Maxe v Letním kině, na kterou osobně dorazí právě Mel Gibson. Na ostatní je připraveno velké množství karlovarských nočních podniků, mezi těmi festivalovými například Club Peklo, Aeroport, Barracuda Coctail Bar a FooPaa Café Music Bar.

Je jisté, že zítřejší den bude ve znamení filmového festivalu. Už se nemůžu dočkat...

Karlovarský filmový festival letos představí již počtvrté digitálně vyčištěný snímek ze Zlatého fondu české kinematografie. Oscarový film Jiřího Menzela podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala bude promítán ve stejné obrazové a zvukové kvalitě jako při premiéře v roce 1966.

„Velmi nás těší, že po Františku Vláčilovi, Miloši Formanovi a Vojtěchu Jasném představíme na nadcházejícím festivalu snímek dalšího z laureátů festivalových cen Jiřího Menzela a navíc jeden z mála českých filmů, které získaly Oscara," říká Jiří Bartoška, prezident MFF Karlovy Vary.

Proces digitální obnovy byl oficiálně zahájen v březnu 2014 za podpory Národního filmového archivu a Nadace české bijáky. Restaurátoři ze společnosti UPP museli projít kolem stovky tisíc okének filmu a z každého odstranit nečistoty – artefakty, které přinesl čas. Tímto způsobem pracovníci film velmi pečlivě zbavili veškerých škrábanců, špíny a povrchových vad. Pak přišlo několik desítek projekcí v promítacím sále, na kterých experti strávili dlouhé hodiny diskuzemi, co je potřeba s jednotlivými okénky udělat a do jaké míry film takzvaně vyčistit.

Do procesu digitalizace se aktivně zapojili také samotní tvůrci filmu, kameraman Jaromír Šofr a režisér Jiří Menzel. „Budeme respektovat zásadu, aby to bylo co nejblíž podobě z okamžiku premiéry," sdělil v březnu Českému rozhlasu Šofr. Digitální obnova filmu byla úspěšně zakončena a zrestaurovaná verze bude na festivalu v rámci sekce Návraty k pramenům promítána celkem třikrát. Účast na slavnostní premiéře v sobotu, 5. července ve Velkém sále hotelu Thermal přislíbili Jiří Menzel, Jaromír Šofr, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Naďa Urbánková a Květa Fialová.

Nadace české bijáky v příštích letech plánuje digitalizaci dalších skvostů jako Kristian, Obchod na korze, Kočár do Vídně, Ucho či Sedmikrásky. „Smyslem Nadace české bijáky je přispět k uchování našich nejkrásnějších filmů, které bezpochyby patří k českému kulturnímu dědictví. I v kontextu nastupující digitalizace chceme divákům umožnit, aby si tyto snímky mohli třeba za dalších 50 let vychutnat na velkém plátně a v podobě, jakou měly při svém uvedení do kin," doplnil Petr Šikoš, předseda správní rady. Proto by nadace ráda do projektu zapojila také filmové fanoušky. Protože náklady na zpracování jednoho filmu se pohybují kolem milionu korun, spustila na svých internetových stránkách sbírku, do které můžete přispět i vy.

Ráno jsem měl díky včerejšímu extrémnímu návalu na pokladny celé volné. Večer předtím jsem si sice říkal, že se ještě někam zkusím vtlačit. Když jsem však v 8:30 típal budík, usnul jsem jak dřevo a spal až do jedenácti. Festivalová únava se bohužel projevila. Po rychlém obědu jsem ale vystartoval do města, abych ještě stihl nasát poslední zbytky festivalové atmosféry.

Devátý den bývá většinou ještě celkem normální, odpoledne a večer jsou ale dost smutné, protože člověk prochází městem a vidí organizátory, jak všechny ty plakáty, stánky a dekorace rozebírají a nakládají na hromady nebo do aut. Letos jsem tomu rozhodl vyhnout tak, že jsem pozdější hodiny "zaplácl" dvěma filmy - V rozpuku do Lázní III a Miele do Espace Dorleans.

V rozpuku

Do Lázní III jsem se letos dostal úplně poprvé, nečekalo mě ale nic moc nového. Na schodech seděli unudění snaživci o získání vstupu na jednu z posledních projekcí festivalu, v sále byly stále ty samé tvrdé židle z minulých let. Nově ale bylo při obsazování míst v sále pološero, což při usazování příliš nepomohlo.

Film začal reklamami (kuriozita - to se mi na KVIFFu snad ještě nikdy nestalo) a pak teprve až festivalovou znělkou. Vyprávěl o těžkém životě dvou kamarádek v Gruzii. Trocha rodinných hádek, šikana, nucená manželství, bída, opilci a tlačenice na chleba. Hned v první části ale jedné z hlavních protagonistek daroval její milý pistoli - nevšední dárek, prý aby byla v bezpečí. Od té chvíle jsem s určitostí věděl, že s ní dříve či později někoho omylem zastřelí. Film se ale začal natahovat a mnou očekávaná vražda stále nepřicházel. Dokonce ani v několika nejnapjatějších scénách s ostře sledovanou zbraní herci jen mávali ve vzduchu nebo házeli. A pocity jistoty a očekávání zcela vyprchaly, když pistole definitivně skončila v jezeře. Přišlo mi na mysl, že velmi podobně dopadl i samotný snímek. (viz komentář)

Miele

Po půlhodinové pauze na večeři jsem prošel Thermal směrem do Espace Dorleans. Cestou jsem si všiml zavřených a opuštěných pokladen. Na jejich monitorech, kde se obyčejně ukazovaly volné lístky, běžel Festival Channel s Markem Ebenem u pultíku a já si uvědomil, že ve Velkém sále už probíhá slavnostní zakončení. Zřejmě ho natáčeli s předstihem - bylo totiž před sedmou a v televizi se vysílá až od osmi. To už jsem však ucítil zápach gumového sálu.

Tématem byla eutanazie. Nic lehkého pro debut. Nakonec to ale dopadlo dobře. Valeria Golino postupovala velmi sekvenčně a metodicky. Expozice vypadala jako zevrubný dokument o zakázané praktice, poté se film přetavil do profilu hlavní protagonistky, v třetí čtvrtině se rozehrál dramatický příběh s velkým problémem a trochou flirtu navrch a finále obsahovalo rozuzlení a svázalo opět všechny nitky příběhu dohromady. Scénáristicky pečlivý počin a režijně velmi jemně pojaté. Za to si Golino opravdu zaslouží pochvalu. Navíc kamera, střih ani soundtrack takto gurmánsky připravený snímek nerušily, a tak jsem vůbec neodcházel zklamán. (viz komentář)

Finále

Po výstupu z Espace se mi už nechtělo ohlížet. Venku ale zrovna zapadalo slunce a do toho odněkud hrála hudba a já se neubránil pokušení vidět naposledy festivalem vyšňořený Thermal. Udělal jsem pár fotek mobilem a vykročil vstříc Masaryčce.

Letošní rok byl hodně dobrý. Sice jsem se zase nedostal všude, kam jsem chtěl. Několikrát mě také odmítli ve frontě a moc jsem se nevyspal. Na druhou stranu jsem ale přes SMSky zarezervoval víc filmů než za předchozí 2 roky dohromady. A ty filmy, které jsem viděl, patřily většinou do tříhvězdičkové nebo lepší kategorie. A samozřejmě nezapomínám na to nejdůležitější - výborně jsem se tu bavil.

Na letošním 48th KVIFF 2013 jsem celkem viděl 29 různých filmů.

Budu se těšit na příští rok!

Dnes se už žádné rezervace nepodařily. Asi na konec festivalu přijelo víc lidí, lístky zkrátka nešly zamluvit. Musel jsem tedy brzo k pokladnám, kde jsem tak tak splašil Miele a V rozpuku. Za Miele jsem ale byl moc rád, protože jsem chtěl na vlastní oči uvidět Valerii Golino.
Ani jsem si nově získané lístky nestihl srovnat v baťohu a už jsem musel běžet na ranní film Gloria. To byl další romantický hořkosladký cajdáček o stárnoucí dámě, která si všelijak zpříjemňuje život. Napadlo mě, že jsem letos viděl už tolik filmů o stárnoucích lidech a ženách zvláště... (viz komentář)
Pak pauza na oběd, krátká relaxace na Vodafone pláži a zpět do akce. Tentokrát poprvé letošní rok do Kina Čas. Měly to být krátké filmy od Borderline. Když jsem to před dvěma dny rezervoval, říkal jsem si, že kompilace krátkých filmů nemůže nikdy uškodit. Jak jsem se tehdy mýlil. U Untitled Josh Mond Short jsem se nedovedl přemoci a únavou a nudou jsem v kině usnul. Mary last seen mi přišlo hodně nemastné neslané. Kids in Love nebyl špatný, ale byl to jen krátký hudební videoklip. Kup teď nebylo špatné, ale taky v ničem nevyčnívalo. A Posledních 15 bych asi označil za nejoriginálnější z celé kompilace, přinejmenším mě zaujal.

Cestou z kina jsem si v odcházejícím publiku všiml režiséra Jerryho Schatzberga, tak jsem ho oslovil, vysvětlil mu, že jsem filmový fanoušek a že se mi jeho filmy líbí, a on mi za to zase srdečně poděkoval a podal ruku. Příjemný chlapík.

Čekala mě další pauza na večeři a další cesta po městě. K sálu hotelu Pupp jsem dorazil s 45 minutovým předstihem, přesto se ale před dveřmi do sálu utvořila tak dlouhá fronta, že procházela automatickými dveřmi cca 30m před hotel. Byl jsem dočista přesvědčen, že se na Futurologický kongres nedostanu. Nebesa mi ale tentokrát zřejmě byla přízniva, a tak jsem byl vpuštěn s další třicítkou mě podobných na sezení na zemi. Našel jsem si ale lepší místo na židli. Od Kongresu jsem čekal něco trochu jiného - spíše sci-fi o snímání hlavní hrdinky do počítače. Od třetiny filmu ale najednou tvůrci přepnuli do animací a já si připadal jako na něčem mezi Aloisem Nebelem a Spy Kids 3D. (viz komentář)

Začal jsem ráno Cizím obědem ve Velkém sále. Ten mě příjemně potěšil. Očekával jsem všelicos a vyloupla se z toho taková sympatická romantická komedie okořeněná indickými způsoby. Nemohu si odpustit poukázat na rip-off TBBT s nepřítomnou tetičkou/vševědem. (viz komentář)

Pak jsem měl pokračovat opět ve Velkém sále Camilií Claudel 1915, na další intimní zpověď bláznivé ženské se mi ale po Ženě s tajenkou nechtělo. Nechal jsem tedy lístky zájemcům, skočil si na rychlý oběd a stoupl si do fronty u Malého sálu na Ve stínu. Dostal jsem se dovnitř jako jeden z posledních, vybral jsem si ale dobré místo. O řadu za mnou seděla hned festivalová delegace skládající se z herců (jmenovitě hlavně pana Trojana), producentů a scénáristů. Samozřejmě si pan Trojan neodpustil trochu humoru před začátkem a i potom na besedě o filmu celkem dost perlil. Nelitoval jsem. (viz komentář)

Chtěl jsem ještě do téhož sálu na Stonovy Nevyřčené dějiny spojených států. Když jsem ale po besedě vykráčel před sál, délka nově utvořené fronty mě odradila od dalších pokusů vmáčknout se do projekce na Festival Pass.

Po kratší pauze mě čekal ve Velkém sále nový a údajně velmi originální film - Pole v Anglii. Jednalo se o festivalovou premiéru, uvést svůj snímek přišel sám režisér a umělecký ředitel festivalu. Jen mi přišlo podezřelé, když říkal, že jsme něco takového ještě neviděli. Film byl velmi silný, divný a ujetý (i když si myslím, že správný termín je "umělecky nevšední"). Z kina jsem po dlouhé době odcházel podobně omráčen jako po Suckerpunchi. (viz komentář)

Byly nějaké problémy s rezervacemi, tak jsem zas musel dřív k pokladnám, abych ještě nějaké lístky sehnal. Nemohl jsem se ale příliš zdržovat, protože mě v 10 hodin čekala v Městském divadle Žena s tajenkou.

Po hektických škatulatech s místy (opravdu nerad sedím na film v galerii) projekce začala a já očekával trochu romantiky s retrospektivou. Retrospektiva se dostavila, ale romantika bohužel nikoli. Schatzberg vylíčil titulní postavu celkem jako hysterickou mrchu, která si chce s lidmi dělat, co se jí umane, a to mě zklamalo. Nebýt drobných easter eggs pečlivě vsunutých do některých záběrů, asi bych pomýšlel na odchod. (viz komentář)

V obědové pauze jsem přemýšlel, co dál. Měla mě čekat celkem slibná Pevnost v Espace Dorleans. Mě se na ní ale nechtělo - byl jsem unavený, a tak jsem si raději udělal procházku po lázeňské čtvrti.

K večeru už jsem zase byl v plné síle, a tak mi ani moc nevadila další extrémní projekce. Tentokráte se ale nejednalo o žádnou podivnost - projekce byla extrémní svojí délkou. Tříhodinový Ultimate Cut Alexandra byl dokonce tak náročný, že vyžadoval přestávku. To mi ani tak nevadilo. Hlavně, že ho přišel uvést Oliver Stone osobně. Minutu před koncem jsem ale musel utéci, protože jsem potřeboval chytit noční autobus, který jel jednou za hodinu, a tak jsem přišel o závěr Hopkinsova epilogu. Co se ale dá dělat. (viz komentář)

Po každodenním vstávání v 7 jsem uvítal, když jsem se mohl pořádně prospat a jít do města až po obědě.

Začal jsem opět požidovsku, tentokrát to ale nabralo trochu odlišný směr, než jsem očekával. Místo melancholické a hořké grotesky o strastech izraelských mladých jsem se dočkal psycho vykolejení a neuchopitelné divnosti. (viz komentář)

Po delší pauze na oběd jsem pokračoval v izraelské kinematografii dějepisně laděným dílkem, které mě konečně trochu přiblížilo k tomu proč a jak se ve zmíněné oblasti bojuje. (viz komentář)

Disharmonicky zahájený den jsem uzavřel překvapivě příjemně večerní premiérou tentokráte španělského snímku. Po veškerém tom násilí působil jako balzám na duši - navíc byl tak obratně sestříhán a protkán různými příjemnými vtípky, že mě opět dostal do pohody. (viz komentář)

Hodiny Harmonie nebyly zrovna nejharmoničtějším počinem na ráno. Musel jsem přivírat oči hned od začátku, když protagonista na kameru zabil a stáhnul celkem roztomilou ovci, pak znovu, když několikrát opakovaně zvracel, a ještě jednou, když ho dost ošklivě mučili při výslechu na policii. Zpětně jsem ale seznal, že v rámci uměleckého pojetí snímku i toto bylo nutné. O to zajímavější mi přišlo, když režisér vypustil po tom všem dvě scény, kdy hlavní protagonista někoho vraždil. Že by toho násilí na něj bylo moc? (viz komentář)

Ani jsem se nestihl naobědvat a opět jsem se vracel do gumovou vůní nasáklého Espace Dorleans na několik krátkých filmů. Z nich mě asi nejvíc zaujala Transatlantická trouba, která mě mnohokráte rozesmála pobavila. Následoval úsměvný M.O., trochu komplikovaný Curfew a naprosto plochý a nic neříkající Doma.

Odpoledne jsem měl volné, tak jsem se rozhodl zariskovat a protlačit se s festival passem na vyprodaný a mnou vyhledávaný film Ať žije svoboda. Přes pesimistické nálady ve frontě jsem se nakonec do Velkého sálu dostal a opravdu jsem čekání nelitoval. Film byl příjemný, vtipný, osobní i o politice. Na politické stránce mě zaujalo, jak dokonale režisér poodstoupil od konkretizace politické orientace hlavního představitele, ačkoli se jednalo o předesedu partaje. Možná tím nechtěně dokázal i to, že profesionálním politikem může být každý a vůbec přitom nezáleží na politické orientaci nebo názorech. (viz komentář)

Večer mě čekala další kompilace opět v Espacu. Tentokráte se mělo jednat o novoty pod názvem "Fresh Selection: The Promising Five". Očekával jsem experimentální umění a dost avantgardy. Bohužel jsem se nemýlil. Po zpackaném úvodu a opakovaném začátku projekce kvůli technickým problémům se zvukem obrazovku ovládly dva filmy, jeden horší než druhý. Vepsáno inkoustem je dědkovská lyrická tragédie s bezdůvodně přidaného tetování a Chcete-li sestavit vrtulník je zas velmi nezáživná nuda po mexicku. Ta navíc byla tak nesnesitelně dlouhá, že jsem to v průběhu filmu nevydržel a musel jsem odejít.