Pevnost

Obrazově působivý dokument ze země/nezemě zvané Podněsterská Moldavská republika. Trošku jsem sice postrádal nějaké zásadnější sdělení, které se autoři filmu snažili (?) přednést, nicméně chybějící body bohatě vynahradil již zmiňovaný vizuál a také to, že se „Pevnost“ (na rozdíl od příspěvků na stejné téma z dílny některých renomovaných zpravodajských institucí) vyvarovala laciné bulvarizace tématu, k níž existence tohoto renegátského pseudostátečku doslova svádí. (06.03.2015)

Pokud v České republice už nějaký ten rok vládne blbá nálada, tak si nedovedu představit, jak se asi lidé cítí v Podněstří. Přes dvacet let jim vládl autoritářský prezident Igor Smirnov, fixlování voleb je místním folklórem a dosud se nedokázali úplně vymanit z dědictví Sovětského svazu. To všechno ještě znásobené faktem, že Podněstří je sice nezávislý stát, ale dosud nebyl žádným dalším suverénním státem uznán. Obyvatelé Podněstří pokud chtějí vycestovat za hranice, tak potřebují nejlépe tři pasy - místní, moldavský a pak nejlépe ruský. Život v půlmilionové zemičce, která leží na východě Moldavie na hranicích s Ukrajinou, musí být pořádná deka. Filmový dokument Pevnost od Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské výpráví o této postsovětské republice, a to v momentě, kdy se konají prezidentské volby. Už od prvních záběrů, kdy společně s filmem přijíždíme vlakem ke hranicícm Moldávie a Podněsteří, je jasné, že vstupujeme do míst, ve kterých se zastavil čas a kterým vládne atmosféra šedi. Oba autoři přicházejí s poměrně fascinujícím stylem natáčení, kdy situace nechávají plynout ve velkých celcích a dlouhých záběrech. Divák tak získává pomyslnou moc nad promítaným materiálem, kdy je to on, kdo selektivně vybírá jednotlivé informace, a to podle svých vlastních preferencí. Stáváme se tak pány prostoru a času, přičemž samotný dokument narušuje naše zaběhnuté divácké návyky a automatismy. V tom, že film aktivizuje a nikoliv otupuje naše vnímání, je Pevnost fascinujícím způsobem uhrančivá. Záběry ve velkých celcích, které jsou komponovány s fotografickou pečlivostí a které nechávají prostor i pro místa, v nichž nic není a jsou pro obraz zcela zbytečná, podtrhují určitou vyprázdněnost, strnulost a bezčasí celého Podněsteří. Obrazová koncepce dokumentu nám tak neustále připomíná, jak v dokumentech často rezignujeme na vizuální a stylistickou stránku snímku a jak je samotný obraz esencí jakéhokoliv vyprávění. Na příkladu Podněstří, jež dosud nezískalo úplnou suverenitu a na jeho území se roztahuje ruská armáda, se otevírá podnětné téma celostátní identity. Místní bezčasí je tak umocněno neurčitou národností místních obyvatel, kdy ze třetiny jsou Rusové, ze třetiny Moldavané a ze třetiny Ukrajinci. Státní establishment se tak neustále snaží o vybudování národní identity, která by šla napříč celým etnickým spektrem. Vyprázdněná identita je v dokumentu podpořena i samotným snímáním protagonistů, kdy jim jen občas vidíme do tváře a často ve dlouhých záběrech sledujeme pouze jejich záda. Přes dvacet let zapomenutý stát, tak bojuje nejen o svoji svrchovanost, ale i vlastní identitu. Otázkou však zůstává, zda-li ji lze najít prostřednictvím zkorumpovaných politických elit, které si budují své mocenské pozice stůj, co stůj. V době, kdy i čeští politici a zejména prezidentští kandidáti začínají lovit v rybníku národní hrdosti a suverenity, může být dokument Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské nesmírně užitečný. (29.10.2012)

Po tomhle filmu už mi nepřipadá divné, co se dnes děje v Podněstří. Oni si tu Rusové trpělivě připravovali půdu celá desetiletí. Ostatně v tom mají praxi (viz Zakarpatská Ukrajina po 2. světové válce). Neuznaná část Moldavska by bez pomoci Ruska byla asi neuvěřitelně zbídačená. Ale jejich budoucnost pořád není v jejich rukou, stále záleží v první řadě na tom, zda o ně Rusko stojí, nebo jim tahle nárazníková zóna vyhovuje, tak jak je. Takže si místní klidně mohou hrát na to, že žijí v demokracii, na situaci to vůbec nic nemění. (16.06.2014)

Žádný nudný politický cestopis, kterých vznikají stovky, ale místy zábavná, místy impresivní návštěva, která dokázala skutečně proniknout pod kůži dnes už těžko uvěřitelného režimu na kraji Evropy. Režiséři si vybrali velmi vděčné období před rozhodujícími volbami, kdy se naděje snoubí s naprostou rezignací a pronikly do soukromý různorodých obyvatel včetně novodobých disidentů. I přes nutnost užívat k utajenému natáčení mobilní telefon film nevypadá jako amatérské video z dovolené, dokáží vytvářet atmosféru a mluvit samy za sebe. Rovněž výběr momentů a situací dává dohromady soudržný celek, jež nemá problém s tempem a těžko se v něm hledají hluchá místa či nadbytečné repetice. I jen statické natáčení televizní obrazovky, které odkrývá manipulaci upadající diktatury skrze média, působí silně magnetickým dojmem. Pro starší generaci, jak poznamenala Helena Třeštíková film nic nového nepřináší, poukazuje jen na to, že to, co se s naší společností dělo za normalizace je možné i v dnešní globální situaci. Pro mladší generaci naopak film může působit svěžeji, exotsky a odkrývat něco neznámého. Už jen za odvahu, zarputilost a filmové cítění Kokeše a Tasovské si film cenu Česká radost zaslouží, i když se zabývá spíše něčím okrajovým, co nehýbe ani naší každodenností, ani nepromlouvá do současných globálních krizí. V tomto případě se spíš oceňuje kvalita provedení a uchopení tématu, než velikost tématu samotného. (28.10.2012)

Čtu zde bizarní komentáře s otázkami ohledně toho, proč byl tento film vůbec natočen. Odpověď přitom dává tento film sám. Je dobré vidět, v jaké atmosféře tato "zona" žije. Nejlepší na tomto dokumentu je bezděčné zachycení takřka ve všech veřejných prostorech přítomné propagandy - vymývání mozků - ve prospěch ideologické doktríny panující v této ruské kolonii. Autoři filmu za svoji pravdivou výpověď zaslouží velké uznání, přinejmenším moje získávají. (17.06.2014)