Claude Lelouch nedokončil vysokoškolská studia a začal pracovat jako novinář; v Sovětském svazu natáčel dokumentární film o tamním životě a film se stal jeho celoživotní láskou. V roce 1960 založil vlastní produkční společnost Les Films 13 a začal točit celovečerní filmy. Jeho režijním debutem byla romance LE PROPRE DE L'HOMME (1961), která však byla vypískána diváky a odsouzena kritikou. Další filmy postupně Lelouchovi získávaly pozornost, financované byly z příjmů z reklam, které Lelouch točil. První výraznější úspěch zaznamenal s filmem UNE FILLE ET DES FUSILS (1964), který získal několik ocenění.
VV roce 1966 vytvořil Claude Lelouch jeden z nejslavnějších filmů světové kinematografie. Banálně jednoduchý příběh založený na dialogové improvizaci obou hlavních představitelů (Jean-Louis Trintignant a Anouk Aimée), jejichž herecký projev dodnes odzbrojuje svou přirozeností. Lelouch kromě toho, že byl scénáristou a režisérem, v tomto případě stál i za kamerou a uvedl do světa filmu zcela novou práci se snímáním. Film natočený s minimálními náklady za tři týdny. Oscar za nejlepší neanglický film, Oscar za nejlepší režii, Zlatá palma v Cannes a dalších více než čtyřicet cen na filmových festivalech po celém světě. K tomu dnes již legendární hudba, kterou složil Francis Lai. Jenom ve Francii více než čtyři milióny návštěvníků v kinech. To všechno je film MUŽ A ŽENA (Un homme et une femme, 1966), který je jedním ze základních kamenů francouzské nové vlny.
Fenomenální úspěch filmu Muž a žena vedl pochopitelně k tomu, že Lelouch se stal jedním z nesledovanějších filmařů nejen ve Francii, svému jménu však dostál a nadále točil kvalitní filmy. Z konce šedesátých let nutno zmínit ŽÍT A UŽÍT (Vivre pour vivre, 1967) s Yvesem Montandem a Annie Girardot, který byl oceněn Zlatým glóbem a ve Francii získal Velkou cenu Cinéma Français. Úspěšný byl také dokument 13 JOURS EN FRANCE (1968) natočený na olympijských hrách v Grenoble a uvedený na festivalu v Cannes. V Lelouchově filmografii se krátce nato objevila jména dalších hvězd francouzského filmu – Jean-Paul Belmondo a Annie Girardot hráli hlavní role v romantické komedii MUŽ, KTERÝ SE MI LÍBÍ (Un homme qui me plaît, 1969). Na několika dalších filmech z konce 60. let se Lelouch podílel jako producent. Drama ŽIVOT, LÁSKA A SMRT (La Vie, l'Amour et la Mort, 1970) znamenalo ocenění na festivalu v Rio de Janeiro pro hlavní představitelku Amidou, která hrála již v Lelouchových počátečních filmech. Na dalším filmu LE VOYOU (1970) se Lelouch opět podílel i jako kameraman (v hlavní roli znovu J. L. Trintignant) a tento snímek získal ocenění v Paříži a Římě.
Z Lelouchova uměleckého směřování mírně vybočuje film DOBRODRUŽSTVÍ JE DOBRODRUŽSTVÍ (L'aventure c'est l'aventure), nicméně i tato komedie s podtextem politické satiry byla mimořádně úspěšná (v řadě Lelouchových filmů na druhém místě co se komerčního úspěchu týče) a byla uvedena také na festivalu v Cannes. Lino Ventura a Françoise Fabian si pak odnesli ceny za herecký výkon v komedii LA BONNE ANÉE (1973) z festivalu v San Remu. Velkorysé vícegenerační drama CELÝ JEDEN ŽIVOT (Toute une vie, 1974) trpělo příliš dlouhou metráží (v původní verzi 150 minut), složitým příběhem a také mírně nepřehledným hereckým obsazením, kdy dva hlavní protagonisté vystupovali v trojrolích. Nicméně film byl nominován na Zlatý glóbus a také na Oscara za scénář (autorem byl opět sám Lelouch). Kriminální komedie LE CHAT ET LE SOURIS (1975) byla ohodnocena Velkou cenou Francouzské akademie. O rok později pak Lelouch vytvořil další nadčasový snímek, DOBRÁK A ZLÍ LIDÉ (Le bon et le méchants, 1976), který je zajímavou retrokomedií využívající paradoxně zastaralé filmařské postupy. Z téhož roku je pak také drama ZAČÍT ZNOVU (Si c'était à refaire, 1976) s Catherine Deneuve v hlavní roli. Tyto dva filmy sice minuly festivalové vavříny, na druhou stranu patří k divácky nejúspěšnějším filmům Lelouchovy kariéry. Za svou roli v komedii ROBERT A ROBERT (Robert et Robert, 1978) získal Jacques Villeret francouzského Cézara. Catherine Deneuve pak znovu zazářila v kriminálním dramatu ÚTĚK DO BEZPEČÍ (À nous deux, 1979), který vznikl ve francouzsko-kanadské koprodukci; tento film byl uveden na festivalu v Cannes.
V roce 1981 pak Lelouch natočil další velkolepý epos JEDEN A DRUZÍ (Les uns et les autres), jehož dějově těžko uchopitelnému příběhu dominuje hudba a řada vedlejších motivů. Velmi úspěšný, i když těžko stravitelný byl film AŤ ŽIJE ŽIVOT (Viva la vie!, 1984), který se pohyboval na hranici několika žánrů (uveden byl na festivalu v Benátkách). S velkým očekáváním přišel v roce 1986 do kin film MUŽ A ŽENA PO DVACETI LETECH (Un homme et une femme: vingt ans déjá), o kterém při vší úctě platí úsloví „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Divácký úspěch pak sklidil film CESTA ZHÝČKANÉHO DÍTĚTE (Itinéraire d'un enfant gâte, 1988), za nějž Jean-Paul Belmondo získal francouzského Cézara. Z dalších Lelouchových filmů stojí za zmínku Tout ça... pour ça (1993), za nějž Fabrice Luchini získal Cézara a film byl oceněn také na mezinárodním festivalu v Montrealu. K tématu druhé světové války se pak Lelouch vrátil znovu s filmem BÍDNÍCI 20. STOLETÍ (Les Misérables, 1995). V tomto dramatu zazářil Jean-Paul Belmondo, zatímco Annie Girardot si odnesla Cézara, v USA byl pak film oceněn Zlatým glóbem. Na festivalu v Benátkách byl pak oceněn film HOMMES, FEMMES, MODE D'EMPLOI (1996). V poslední době zájem o Lelouchovu tvorbu klesá, což dokládá například rozpačité přijetí jeho zatím posledního filmu ODVAHA MILOVAT (Le courage d'aimer, 2005).
Lelouch s ješitností sobě vlastní s oblibou často cituje větu z kritiky ke svému prvnímu filmu: „Claude Lelouch je jméno, které již nikdy neuslyšíte.“ Během téměř padesáti let natočil 44 filmů rozdílných, často kolísavých kvalit. Jeho rukopis díky žánrové různorodosti nebyl vždy čitelný, neměl ani ustálené herecké obsazení (společným prvkem je ale hudba jeho dlouholetého spolupracovníka Francise Laie), kritika mu také často vyčítala oblibu v nepřehledných dvou až tříhodinových eposech, které jsou pro Lelouchovu tvorbu typické od 70. let. Nicméně řada ocenění a především zásadní mezník v kinematografii vytvořený legendárním filmem Muž a žena právem řadí Leloucha mezi nejvýznamnější filmové tvůrce 20. století.
Svůj soukromý život spojil Lelouch s několika ženami. S herečkou Christine Cochet má syna Simona (*1970), který je dnes režisérem. V 70. letech žil s manekýnou Gunillou Friden, poté se třemi herečkami, které hrály v jeho filmech. První byla Evelyne Bouix (*1953), s níž žil počátkem 80. let. V letech 1986-1992 byla jeho manželkou Marie Sophie Berthier (*1963), v současnosti je jeho třetí manželkou italská herečka Alessandra Martines (*1963). Claude Lelouch má celkem sedm dětí, z nich dcera Salome (*1983) začínala jako dětská herečka v otcových filmech, nyní hraje také v divadle. Další dcera Sarah (*1976) je novinářkou a televizní producentkou.
Pavel "argenson" Vlach
