Lumière & spol.

Tak teda-aby jsem mohl ohodnotit toho Lynche, tak jsem to zkouknul všechno a nemůžu si pomoct, ale mě to připadá, že je to projekt s obrovským potenciálem-tak trochu spláchnutým do hajzlu. Nehledě na mé sympatie bych řekl, že si s tím David pohrál fakt nejlépe. Pak je tam hrstka statečných (Gabriel Axel, Andrei Kochalovsky, Zhang Yimou, Jaco Van Dormael, Juan José Bigas, Claude Lelouch, Claude Miller, možná i Alain Corneau) kteří dokázali zaujmout, vložit do toho nápad, vtip, cit atd.. Zbylá drtivá většina je takové docela random, bláboloidní a prázdné plácání vody..... Hodnocení= Lynch někde mezi 3-4, hrstka statečných cca za 3, zbytek za mě jednohvězdy.... Celkově slabší průměr. (27.04.2014)

Nevím, jak to jako celek ohodnotit. Já tyhle filmové antologie rád a tenhle nápad mi přišel skvělý, ale bůhvíjak zajímavě to teda nedopadlo. Nejvíc mě zaujal Lelouch (protože se mu povedlo to, o co se tu někteří dost snažili a nepovedlo se jim to) a Ouedraogo (protože jako asi jediný připomněl, o čem ty první filmy byly především), ale líbili se mi i příspěvky od Zhanga (dobrý nápad), Wenders (kterého jsem asi pochopil jinak než ostatní uživatelé), Kiarostami (kvůli nápadu), Ullman (taky kvůli nápadu), remake Příjezdu vlaku na nádraží, u kterého jsem si zapomněl zapsat, kdo ho natočil, Šahín, Sanders-Brahms a Greenaway. Pak tam ale byly špatné segmenty, třeba ten od Ivoryho, Končalovského nebo Angelopoulose (který měl dobrý nápad, ale naprosto ho nevyužil) a pak ta čtveřice nejhorších - Costa-Gravas (odfláknuté a bez nápadu), Hudson (ještě víc odfláknuté a ještě víc bez nápadu), Lee (který se sice naštěstí nevěnuje politice, ale úplně to odflákl a je to úplně bez nápadu) a pak asi ten nejhorší ze všech (kterého jsem si bohužel taky zapomněl zapsat, ale byl to Francouz, asi Miller?), který je o tom, jak nějaký plešoun (vědomě, nevědomě?) pije chcanky tlusté černošky (to mělo něco symbolizovat? a co?). A ten zbytek mě nijak nezaujal, protože byl prostě průměrný. A v téhle kategorii bych zmínil snad jen Lynche, jehož segment už jsem kdysi viděl a můj názor na něj se nezměnil a Hanekeho, který se tak moc snažil něco říct (a v takhle krátké stopáži to poselství nemůže působit jinak než naivně), až úplně zapomněl na to, o čem tenhle projekt měl vůbec být. Ačkoli by možná patřil i k těm horším. Jako celek asi dám průměrné hodnocení, přece jenom, těch průměrných segmentů bylo nejvíc a ty nejlepší nejsou bůhvíjak silné, abych kvůli nim zvedal hodnocení. Každopádně pro všechny povídky platí jedna věc - a to ta, že jsou skvěle natočené. A nejlíp ta Greenawayova. 3* (16.02.2021)

Originální nápad, který mě navodil na myšlenku, zda náhodou není Lynch sebevědomý pozér, který musí být vždy a co nejvíce na očích.. Nejvíce se mi líbil segment Claudea Lelouch, zajímavá myšlenka.. Dále doporučuji Johna Boormana, jeho šot má asi nejhvězdnější obsazení (ten chlápek s brýlemi, co se tam mihne, je skutečně Alan Rickman). Claude Miller je naopak roztomilý.. Nechť si každý najde ten svůj nej, a neříkejte, že pro každého je to ten Lynch.. (07.01.2010)

Lumière & spol. jsou vzletnou poctou ke stoletému výročí vynálezu kamery a prvního veřejného promítání. Bratři Auguste a Louis Lumièrovi zaujímají výchozí a konečnou pozici, jejich kinematograf zase úplný střed soustředěného zájmu. Oslava jubilea často svádí k budování pomníků, naštěstí většina přispěvatelů odpověděla poezií, či bezstarostnou radostí života a nezatíženi vesele švitoří. Poezie filmu sluší, Dán Gabriel Axel nabídl lehké múzické osvěžení kodaňského parku, Raymond Depardon jemnou estetiku kontrastů, Wim Wenders chrámové oratorium sluneční písně Berlína a Nadine Trintignant přišla s hymnem letní Tuilerijské zahrady. Régis Wargnier v rozjaření vzdává hold filmu, romantický básník Claude Lelouch vzývá lásku v opojně nekonečném odrazu kamer, Peršan Abbas Kiarostami si pohrál s pomíjivostí doby konzumu a Švéd Lasse Hallström něžní. Řecký partyzán Costa-Gavras si pohrává s prostorem, Helma Sanders-Brahms složila orchestrální báseň pro vrchního osvětlovače, Francis Girod stylově vzpomíná na šedesátá léta a Cédric Klapisch zachytává vznešené otisky lásky. Alain Corneau tančí v barevném indickém reji, James Ivory spolu s Ismailem Merchantem jsou v opojení provozním koloběhem Paříže a skutečné noty lyriky dodává Andrej Končalovskij v estetickém objevování života. Peter Greenaway si kouzlí s formou, pozicí i tvarem, Španěl Bigas Luna skládá přirozeně poetickou poklonu přírodě života a Řek Theodoros Angelopoulos přivedl velkým řeckým duchem povzbuzeného Odyssea k objevnému setkání. Radost ze života je nakažlivá, Claude Miller nevinně škádlí letní den a malé děvčátko, Jacques Rivette je plný groteskového veselí, Zhang Yimou skotačí s rozdíly doby na čínském symbolu a Vicente Aranda uvízl uprostřed živelného temperamentu a jásotu Barcelony. Rumun Lucian Pintilie složil k poctě filmu rozruch, Idrissa Ouedraogo bezelstně juchá kanadským žertíkem, Egypťan Júsuf Šahín se s ironickou rozverností prodírá zákazem faraona a Jerry Schatzberg rozjímá nad odpadky věčností newyorských. Spike Lee ponouká nevinnost, Arthur Penn v Johannesburgu se sarkasmem uvádí novou dobu a Michael Haneke přispěl koláží jednoho vídeňského dne. Patrice Leconte přináší srovnání příjezdu vlaku na nádraží v La Ciotat, Alžířan Merzak Allouache přispěchal k rozvernému objevování kamery, John Boorman objevení situuje již do procesu výroby a Gaston Kaboré složil svou poklonu filmu na africké zvyklosti. David Lynch maniakálně popírá realitu, Fernando Trueba zvolil politické prohlášení a Liv Ullmann se bezradně klaní bohu kamery, jménem Sven Nykvist, Jaco van Dormael se vyznal z nakažení politickou korektností, Hugh Hudson z patetického budování míru a Jošišige Jošida skládá tryznu národního traumatu celosvětového rozměru. Film Lumière & spol. jsou lehkým letním osvěžením, převažuje poezie a raduje se nad krásou života i samotným filmovým tvořením. Příjemně bezstarostné zpestření. (29.11.2019)

"Milí režiséři konce 20.století, co dokážete s původním kinematografem bratří Lumiérů?" Dnes se na jejich snímky díváme s nostalgií a úctou, ale mnozí stále nechápou, co je na nich tak výjimečného... Film byl atrakcí, zábavou, lákadlem. Jen ti odvážní pomýšleli na to, že se z něj stane nové autonomní umění. Konec devatenáctého století - o filmové řeči nelze téměř mluvit, kapacita projekce je zoufale malá na rozvinutí jakéhokoli příběhu. A ten stejně diváky nezajímá - ti se chtějí dívat. Na dobrou zápletku si zajdou do divadla nebo koupí knihu. Ale jak si se starou dřevěnou skříňkou poradí filmoví mágové v roce 1995? Nabytí znalostmi a zkušenostmi filmařů celého dlouhého století. Ale pozor - maximálně 52 sekund, tři záběry a žádný synchronní zvuk! Během devadesáti minut jsme seznámeni s žijícími legendami (Claude Lelouch, Liv Ullmann, Peter Greenaway, David Lynch) i nadějnými talenty (Zhang Yimou, Spike Lee). Některá jména mi nic neřekla, ale odůvodňuji to svou neznalostí (i když těch Francouzů tam bylo nějak podezřele víc...). Snímky jsou opravdu rozličné - jednoduché záběry na město nebo krajinu odkazující na práci Alexandra Promia, stručné reminiscince uplynulých sta let kinematografie, pokusy o krátký příběh, vtip atd. Koho si z jednačtyřiceti jmen vybavím? Davida Lynche - dokázal vytěžit nejvíc, tři záběry za pomoci kouře rozdělil a vytvořil lynchovsky klaustrofobní atmosféru. Zhang Yimoua - epicky úsměvné. Při záběru Spika Leeho na (jeho) malé dítě jsem si vybavila mnoho raných filmů zachycujících právě ty nejmenší. Vzpomínám si i na další zajímavé krátké filmečky (např.věčné téma filmu - láska), ale zapomněla jsem jména autorů. Místy jsem se mírně nudila. Odpovědi na položené otázky ("Je film smrtelný?", "Co pro vás znamená film?") začínaly být po chvíli stereotypní___ Mít možnost natáčet kinematografem musel být ohromný zážitek, hrdost i zodpovědnost - to vše z dokumentu přímo čiší. (12.06.2006)