sportovec

Dlouho se zdálo, že hraný film jako umění bude klopýtat za svými staršími sourozenci slovesnými, výtvarnými i hudebními. Federico Fellini a nespoutatelná obraznost jeho imaginace se vydatně spolupřičinili o to, že tato domněnka prakticky zcela ztratila své oprávnění. Průnik do až podvědomých složek psychiky, schopnost sarkasticky docenit slabá místa dobových současností geneze Felliniho děl i nostalgie režisérova stáří, tak ostře charakterizující dnes zapomenutou mussoliniovskou Itálii jeho dětství a mládí, přidávají do této koruny laudácií další nepominutelné kvality. Fellini a hraný film jsou zkrátka spojité nádoby. Jednu si nelze představit bez té druhé. A naopak.

To, čím jsou Sova nebo Šrámek či Březina pro poezii a Vančura či Pavel pro prózu, reprezentuje ve světě stříbrného plátna další básník František Vláčil. Mág hraného filmu se však ve své pozoruhodné autorské tvorbě zdaleka neomezuje na tuto složku. Je právě tak tvůrcem občansky angažovaným, jemuž nejsou cizí ani velká historická témata, ani pachuť všedního dne (HADÍ JED). Vláčilovi hrdinové jsou především plnokrevnými lidmi s nezpochybnitelným lidstvím s nezaměnitelným osudem. Hledáme-li v českém - a nejen českém - hraném filmu plnokrevného umělce, máme v tomto případě jednu neotřesitelnou jistotu. Františka Vláčila. Jeho odkaz lidský i umělecký.

Má-li český hraný film svou klasiku ztělesnitelnou v konkrétní osobnosti, rozložitá a integritní filmografie národního umělce Otakara Vávry je tipem nejpřípadnějším. Klasik první vlny třicátých let se dokázal stejně dobře adaptovat i do té druhé let šedesátých. Jako pokročilý padesátník-učitel se stal studentem svých vlastních studentů. Ještě větší a závažnější tvůrčí Vávrův trvalý vklad spatřuji v jeho vytvoření školy českého velkofilmu historického i současného. Koexistence s různými režimy dlouhého, takřka staletého života je Vávrově případě takřka výlučně tvůrčí kontinuitou. Prokázal to při mnoha příležitostech. Velikost, košatost a nezastupitelnost tohoto Mistra svého umění prokáže ještě jednoznačněji teprve důkladná, věcná, nepodjatá komplexní analýza desítek děl, která dokázal vytvořit.

Nesporná osobnost francouzské i světové kinematografie hraného filmu vyniká v pásu velkých fresek, které se tak či onak pohybují kolem dědictví druhé světové války a destrukce multikulturního ovzduší meziválečné doby a hledání cest k její nápravě. Skutečnost, že Lelouche vyšel z dokumentárního filmu, se v jeho hraných věcech projevuje v precízní kresbě prostředí, až v libůstkování v dokreslování dobových detailů a tím i v mimořádném důrazu na profesionaitu a pokud možno invenci ve výpravě i ve stavbě. Prolínání hned několikerých časových rovin takřka bez výjimky charaktrerizují hudební motivy. Strukturní bohatost takto vzniklých děl je obtížně zařaditelná, ale pro svou osobitost a namnoze i originalitu výpovědi doslova tlačí tohoto imaginátora dokumentárního detailu v nadčasové výpovědischopnosti do pomyslného nejvyššího patra světové kinematografie.

Tento navenek nenápadný tvůrce je jedním ze sloupů naší dramatické televizní tvorby. Důkladnost přípravy, citlivost a šťastná ruka ve výběru herců, podobná péče věnovaná námětům i následným scénářům, nepochybně stojí u základů jak špičkových, tak vysloveně oddechových děl tohoto invenčního dříče. Dosah a kvalitu jeho díla budeme teprve doceňovat s odstupu časového i obsahového. Třetí čtvrtina minulého století, v níž Filipova tvorba kulminovala, byla a zůstává vrcholem naší filmové i televizní tvorby. Mezi nimi patří Filip k těm, na něž je vidět odevšud. Zdánlivá nenápadnost kvality a trvalost kontinuity mu totiž právem propůjčují stále patrnější rozměr všeobecně uznávaného klasika.

Oč méně jsou o tomto vynikajícím italském režisérovi druhé generace italského neorealismu známy základní údaje o jeho životě a tvorbě, o to zřejmější a nezaměnitelnější je jeho autorskorežisérský rukopis. Schopnost dívat se dějinám pod sukně pronásleduje tohoto někdy až sršatého levičáka zřejmě po celý život. Byl-li Západ překvapen náhlým pádem komunismu jako světového velmocenského spolufaktoru, byl by si býval mohl tuto nepřehlédnutelnou blamáž své investigativní činnosti odpustit a chovat se důstojněji pokud by soustavně sledoval směr tvorby této části italského hraného filmu. Z toho, co z početné Scolovy filmografie znám, se zdají být nejlepší či nejpůsobivější díla spojená s dalším italským velikánem stříbrného plátna Vittoriem Gasmanem. Rozplývání komunismu a vůbec tradičního levicového paradigmatu podává Scola s noblesní věcností, která nepostrádá nostalgickou úctu i nezastíraný respekt k odcházejícím osobnostem ztělesňujícím toto duchovní směřování. Zdá se, že Scolou neorealismus ustupuje ze zenitu pozornosti světového filmového publika. Je jeho zásluhou, že tak činí s neopakovatelnou virtuozitou organického prolínání obsahu i formy, jedince i příběhu.

Patriarcha moderní polské kinematografie hraného filmu je pojmem - s nadsázkou řečeno - už pouhým zvukem, vyslovením své jména. Básník barvy je i dramatikem pohnutých chvil bouřlivých dějin polské etnicity i státnosti a úspěšným mapovatelem klíčových okamžiků novodobých dějin územně největšího státu západní Evropy. Všestranně vzdělán a nadán již dávno přesáhl úzké hranice své středoevropské vlasti a v tomto rámci s úspěchem prolomil i úzký průchod menších evropských etnik, poněkud jednostranně soustředěných na největší světové národní kinematografie. Obdiv Polska je také obdivem Česka a nepochybně rovněž Slovenska. Není pochyb o tom, že podstatná část toho, co Wajda během svého dlouhého života stvořil, je již dnes částí světového kulturního dědictví.

Ruská velká duše, specifický sociokulturní jev daný evropsky neobvyklým rázem ruské krajiny evropské i sibiřské, stejně jako básnický nerv v rodině přispěly k tomu, že charakteristické vlastnosti klasické ruské literatury byly v tomto případě přetaveny do osobité introvertní poetiky, která s až pozoruhodnou univerzalitou byla s to stejně výstižně zachytit jak vnitřní svět velkého umělce středověké ruské ikony, tak obtížně uchopitelný prostor vědecké fantastiky. Při hledání jen velmi přibližně ilustrativních paralel vytanou podobně založené rané bergsonovské historické filmy. Je jisté, že v případě Tarkovského se zvlášť šťastným způsobem prolnula mimořádná tvořivost a nápaditost s neobvyklou důkladností a uměleckou až sveřepou poctivostí a kázní. Každý Tarkovského film tak tvoří svébytný svět, který je zároveň korálem na pomyslném náhrdelníku jeho nadčasového díla.

Chceme-li dát věcný obsah poněkud zprofanovanému pojmu "básník českého filmu", vedle Františka Vláčila se nepochybně vybaví i jméno Jiřího Menzela. Ne náhodou našel "svého" autora v Bohumilu Hrabalovi, jakkoliv by bylo zkreslující toto pomyslné rovnítko nadsazovat a Menzelův přínos českému i světovému hranému filmu zužovat na velkého pábitele české literatury druhé poloviny minulého století. Vybaví se totiž i jméno další: Vladislav Vančura. Menzlův duch má ovšem ještě více rozměrů: Film o dobrém vojáku Čonkinovi naznačuje, že skutečným poselstvím tohoto ostýchavého, rozpačitého muže, který vstoupil do osmého decénnia svého pozoruhodného života, je člověk. Tzv. malý člověk, vnějšně křehký, prostý, bezbranný, ve skutečnosti však pevný, nezdolný. Zkoušky, jimž je vystavován, podstupuje s nepředstíraným strachem a neskrývanou bolestí; vychází z nich však posílen i zakalen. Navenek zůstává svůj, beze změn, s ostýchavým úsměvem, se zjevem, který jakoby napovídá, že neumí do pěti počítat. Tady se režisér Menzel spojuje a propojuje s hercem Menzelem a jeho rolemi. Lidství ne velkých, ale malých, ne vybraných jedinců, ale lidství lidských zástupů, takový je Menzlův svět. Nesdílí ho sám. Jeho diváci ho následují. Už více než čtyřicet let.

Tento dělník i básník českého filmu jako by byl obtížně charakterizovatelný i zařaditelný. Významná část jeho díla patří určitě k zlatému fondu české klasiky hraného filmu a nepochybně tvoří jeden z početných vrcholů vlny šedesátých, ale i osmdesátých let. Lze-li ke jménu jeho mladšího vrstevníka Jiřího Menzela připojit díla Vančurova a Hrabalova, je Kachyňův záběr určitě srovnatelný v hloubce metody autorského prožitku, ale také v hloubce, která vychází z neskonale větší šíře výchozí tematické i autorské základny. (Možná by tyto vymezující věty do značné míry ztratily své oprávnění, pokud by Kachyňovi bylo dopřáno déle spolupracovat s předčasně zesnulým, talentovaným scénáristou Janem Procházkou.) Víc než lyrik je Kachyňa epik v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Lze říci s určitou nadsázkou, že s příběhem a jeho kvalitou se pozvedá i klesá kvalita tvorby tohoto velkého muže hraného filmu. Ale ať už zvažujeme ty nebo ony prvky, složky či ucelené autorské projekty, je jisté, že již zmíněné jádro jeho početné autorské filmografie, která si dokázala svůj standard zachovat a vlastně i opakovaně potvrzovat také v polistopadovém období, zůstává a zůstane trvalým klasickým zážitkem těch nejdůležitějších - českých a často zřejmě i zahraničních - diváků hraného filmu všech generací.