Réžia:
Claude LelouchScenár:
Claude LelouchKamera:
Jean CollombHudba:
Francis LaiHrajú:
Bulle Ogier, Rufus, Caroline Cellier, Bernard Le Coq, Charles Gérard, Marie Déa, Léon Zitrone, Gérard Dournel, Oskar FreitagObsahy(1)
V roce 1944 si mladý manželský pár zakoupí domek u pláže v Normadii. Poblíž domu se nachází německý bunkr. Jednoho dne vpadnou do domu partyzáni a bunkr vyhodí do vzduchu. Zcela náhodou jsou zásluhy za zničení německého opevnění přisuzovány novomanželovi Henrimu. Manželský pár sledujeme ještě v následujících třech výročích svatby, vždy po deseti letech. Pokaždé se v městečku koná i oslava výročí vylodění spojeneckých vojsk, na které Henri hrdě hovoří. (Snorlax)
(viac)Recenzie (2)
Lelouchovi není nic svaté, tropí si legraci z La Resistance, z manželského soužití a z tradic. Rufus byl nad očekávání skvělý, poněkud zanikla nenápadná hudba. ()
„Nejlepší léta našeho života jsou ty, které jsme ještě nežili... – tak jsi to řekla, pamatuješ?“ Lelouchovo věčné téma muže a ženy, společného příběhu na pozadí historie a různých událostí, opět jinak a opět s nezaměnitelnou invencí. U Clauda Lelouche většinou nemám pocit filmů, jaké bych viděl už x-krát jinde a tenhle nenápadný kousek plně ukazuje všestranou vynalézavost tohoto tvůrce, který jindy stejně zvládl natočit i výpravný historický velkofilm (Bídnici 20. století), zatímco tentokrát předvádí nezávislý minimalistický experiment s ruční kamerou, hodně nízkým rozpočtem, povětšinou dvěma herci na scéně, příběhem rozehraným na půdě jednoho domu a jedné ulice před ním... a jak výrazný časový oblouk s roky 1944– 1954– 1964– 1974 stihne za hodinu a půl v těchto podmínkách pojmout! Přímočáré dialogy spolu se zvoleným stylem dávají vzniknout místy až dojmu sledování amatérského rodinného videa, zároveň však zvolené filtry a nejeden záběr čiší profesionalitou spolu s pečlivou promyšleností celého snímku. Ojedinělý výlet několika kapitolami dějin 20. století a životem jedné manželské dvojice pak rámuje nejen významná válečná událost, ale s jedinou barevnou sekvencí v závěru rovněž míří k velmi zajímavé pointě v prolnutí událostí tvořících jakýsi koloběh života, podněcující s plynutím času k o to snadnějšímu smíření. Rufus v hlavní roli předvádí svůj snad vůbec nejlepší výkon, co jsem od něj viděl, poutavě ztvárňuje všechny proměny a pocity vyvíjející se postavy v průběhu let, pohrává si s výrazem u dialogů postupně od mladické radosti, probouzené hrdosti až po neblahé uvíznutí v pocitu štěstí z jediné (náhodné) zásluhy či nezdařených okamžicích rodinného života, mění se se stárnoucím věkem Henriho – a zároveň působí po celý čas autenticky civilně. Jako ostatně celý tento nevšední a hezký film. /viděno s odstupem tří let podruhé/ [90%] ()