Ať žije život

Claude Lelouch si své diváky musí najít a nebo naopak a pak je to určitě láska na celý život. Jeho filmy se většinou vymykají všem jiným šablonovitým snímkům. Ani tady to nebyla vyjimka a já se tak ocitla mimo prostor v jiné dimenzi, kde jsem občas tápala a fascinovaně očekávala, jak se to klubko těžko uvěřitelných událostí postupně rozvine. Ale je to velmi obtížné, dokonce by se dalo říct i nemožné, protože v mysteriózním duchu si s námi může Claude zahrávat jak chce, což zřejmě také s chutí udělal. Když vezmu v úvahu rok jeho vytvoření a to, že to rozhodně nebyl myšlenkově prázdný film, tak to byl neobyčejný a zvláštní zážitek, na který musíte mít ale to správné naladění. A komedie to není ani omylem. (18.10.2016)

Originálna skladačka kde sa miesia dramatické prvky so scifi motívom, ku koncu sa pridajú aj snové fantázie. Film ako celok pôsobil na mňa čudným dojmom (nie v zlom), nič podobné som predtým nevidel. Režisér si tu s divákom pohráva ako mačka s myšou, pričom k pointe sa treba prehrýzať pomaly, postupne a neobvyklými cestičkami. Na dôvažok je tu všetko podtrhnuté takou zvláštnou mysterióznou atmosférou, ktorá ma miestami dostávala až do akéhosi duševného, hypnotického tranzu. Slovami na záver: čudné, hypnotické, pointovo výborné a s veľa myšlienkami na zamyslenie. Ale film rozhodne nie je pre každého, skôr len pre tých, čo sa radi nad filmom zamýšľajú a nevadí im ťažká, náročná a prečudesná forma. 85/100 (05.12.2014)

Lelouch a mimozemšťané. Metafilmový úvod ve stylu Godarda, čímž si Lelouch potvrdil svůj status režiséra třetí z vyjmenovaných kategorií (tedy ti, co ukazují, jak lze příběh vyprávěti jinak :)), dával znát, že půjde o možná až příliš intelektuální záležitost, kterou nepoberu. Pak se začala rozvíjet zápletka o záhadném zmizení dvou osob, která mi pro změnu dávala znát, že se z filmu další hodně bizarní osmdesátková sci-fi. Ale nesměl by to točit Claude Lelouch, aby na mě postupně opět nezačal navalovat několik dalších vrstev a nepředstavil filmovému světu fascinující kousek i v případě, že na pozadí frčí 80. léta ve jménu syntetické muziky a neonovými nápisy na budovách velkoměst. Nebyl by to Lelouch, kdyby vlastně pro jednou zase neukázal další originální pohled na své oblíbené téma vztahu muže a ženy na pozadí vybraných okamžiků dějin či jiných událostí. Ano, bizarně to zní, zde tu dějinnou událost představují... mimozemšťané... aneb fiktivní zásah mimozemské civilizace uprostřed hrozby doby, která do dějin vešla jako tzv. druhá studená válka. Film si krásně vykračuje nevyšlapanou cestou od krimi, mystery, sci-fi, přes romantické drama až po politicko-špionážní thriller, aby postupně prozřel s úžasnou protiválečnou myšlenkou. A ještě mezi tím nabídne podnětné lekce s filosofickým rozjímáním Jeana-Louise Trintignanta nad herectvím a v několika variacích nádherné hudební číslo s písní zpívanou "mimozemskou" řečí ze samohlásek. / EDIT: ...a když jsem se podíval po čase opakovaně (12.10.2023), zjistil jsem, že si mnohé útržky vybavuji, ale samotná pointa s důležitým zvratem mě znovu nečekaně odrovnala a posadila na zadek už jen tím, jak propojení zpočátku zdánlivě nesourodých linií teprve nabere nového významu ve vyprávění. Jako waaauuuu! :) Lelouchovy filmy jsou zkrátka nezaměnitelné svým zpracováním a atmosférou, jíž jako vždy silně podtrhuje i skvělá hudba, tentokrát nezvykle zvoleného mladého skladatele a zpěváka Didiera Barbeliviena. Vivaaa! [90%] (29.06.2020)

Skoro až "lynchovská" masa reflexií, len menej zasnívaná, čo do poetiky drsnejšia, možno menej intímna, v odkrývaní našich temnejších stránok však ďaleko priamočiarejšia. Namiesto metaforizovaného zla a snových preludov sa u Leloucha dostávajú k slovu prachobyčajná malichernosť s malosťou a slabosťou. ...a ako plynú dni, stále častejšie si pri spomienkach na tento snímok vravím - to snáď nemôže byť pravda! Záblesk génia. (30.08.2009)

Lelouchův rukopis je nezaměnitelný a osobitý je i tam, kde se do značné míry opakuje. Opakuje se ovšem ne v tématu ani v poetice, ale v nejobecnějším uchopení. V té jedinečné mozaice vzájemně se potírajících a přece na sebe navazujících hned několika časových, ale i místních rovin. Souhlasím s těmi, kdo mají za to, že tím v určitém ohledu předjímá postmodernu. Dodávám však, že toto postižení pro Lelouche není vyčerpávající. Z tohoto hlediska lze ŽIVOT i s jeho krajně ironickým názvem spíše přiřadit k dobové globální vlně thrillerizujících filmů, jak je ve srovnatelné době točil např. Andre Cayatte, k pohledu, který svou bezradnost zatím spolehlivě dokázal ukrýt do ironie absurdit tehdejších establišmentů. Snaha vysvětlovat kosmickými vlivy zvlášť utajené kroky zpravodajských služeb mohla být i odhalující, i burcující. Je-li téma vlastně triviální podáváno vyzrálou, jemnou a chirurugicky přesnou a přitom nezaměnitelnou filmovou řečí, vzniká přesto přese všechno film, který se vyplatí nejen zhlédnout, ale i zapamatovat. (25.06.2009)