Ernesto Gastaldi

10. září 1934, se narodil Ernesto Gastaldi, který je alespoň mnou považován za jednoho z největších mistrů „zápletky". Narodil se v severní části Itálie, v průmyslové oblasti mezi Milánem a Turínem, ve městě Graglia (provincie Biella, oblast Piemonte). Když byl Ernesto zaměstnán v bance, setkal se s Peppo Sacchim. Peppo a jeho skupina přátel natáčeli příběhy na 16mm filmy.

V roce 1953 Peppo natočil první italský western COWBOY STORY a v roce 1954 vyhrál ocenění "Coppa Agis" v Montecatini, což je dnes stále ještě fungující festival pro amatérské filmové tvůrce. Ernesto nevěděl o filmu nic a jedné noci mu Peppo vše vysvětlil.  Seděli v parku na lavičce a bylo -20 pod nulou. Ernesto se připojil ke skupině a navrhl skandální film, aby upoutal pozornost významných lidí italské kinematografie. Psal si poznámky, co budou herci jak říkat a teprve později zjistil, že se tomu říká scénář. Na festivalu měli opět velký úspěch a Alessandro Blasetti (3.7.1900-1.2.1987), slavný italský režisér, se Ernesta zeptal, jestli by se chtěl dostat do experimentálního centra kinematografie, největší filmové školy v Římě. Odpověď Ernesta: "Ano, pane, samozřejmě". A tak Ernesto nastoupil roku 1955 do experimentálního centra kinematografie, kde absolvoval již v roce 1957. O deset později, tedy roku 1967, pak ještě na univerzitě La Sapienza" v Římě, absolvoval v oboru ekonomie a obchodu.

Ernesto žil tedy již od roku 1955 v Římě, kde se také oženil s herečkou Marou Maryl (*7.4.1939). Je otcem tří dětí: Amarili (*1961), Constantino (1966-1989) a Sciltian (1974). Mara Maryl absolvovala stejně jako Ernesto herectví v experimentálním centru kinematografie v Římě, v roce 1957. Narodila se pod jménem Chianetta Mara a hrála většinou v komediích pod jménem Mara Ombra. Po svatbě s Ernestem roku 1960 již začala používat pseudonym Mara Maryl a hrála již jen ve filmech, které režíroval její manžel. Jejich manželství trvá dodnes.

Nejplodnější období Ernesta je určitě mezi roky 1960 a 1980, kdy se jako autor, scénárista či režisér podílel na více než stovce filmů. V tomto období byl určitě nejvýznamnějším a nejplodnějším autorem v žánru gialla, hororu i spaghetti westernu. Prvotinou Ernesta byl horor L´AMANTE DEL VAMPIRO (1960), na němž se podílel jak autorsky, tak také jako asistent režie. Ve své kariéře pak jako asistent režie stál u hororu LA FRUSTA E IL CORPO (1963). Jako režisér pak natočil šest snímků. Posledním je krátký film  L UOVO DEL CUCULO (1992) s Malisou Longo.  V předcházejících pěti filmech, jak již bylo zmíněno, hrála jeho žena Mara. Jednalo se o krimi snímek LIBIDO (1965, Mara v roli Brigitte), komedii CIN CIN....CIANURO (1968, Mara = Poupette), thriller LA LUNGA SPIAGGIA FREDDA (1971, Mara = Jane), volné pokračování snímku LIBIDO z roku 1981 má název NOTTURNO CON GRIDA (Mara = Brigitte) a sci-fi snímek LA FINE DELL´ ETERNITÁ (1984, Mara jako Mara).

Ernesto stojí autorsky za takovými filmovými hity, jako jsou spaghetti westerny I GIORNI DELL´IRA (1967), 10.000 DOLLARI PER UN MASACRO (1967), IL MIO NOME E NESSUNO (MÉ JMÉNO JE NIKDO) 1973 či UN DÓLAR DE RECOMPENSA (1972). Kdo trochu zabrousil do gialla, určitě bude znát takové trháky z Ernestova pera, jako jsou PERCHÉ QUELLE STRANE GOCCE DI SANGUE SUL CORPO DI JENNIFER (1971) či L´UOMO SENZA MEMORIA (1974). Vrcholem je pravděpodobně spojení Ernesta s režisérem Sergiem Martinem, z jejichž spolupráce vznikla gialla jako LO STRANO VIZIO DELLA SIGNORA WARDH (1971), LA CODA DELLO SCORPIONE (1971),  TUTTI I COLORI DEL BUIO (1972), IL TUO VIZIO E UNA STANZA CHIUSA E SOLO IO NE HO LA CHIAVE (1972) či I CORPI PRESENTANO TRACCE DI VIOLENZA CARNALE (často užívaný název TORSO) 1973.

Ernesto je autorem i mnoha krimi snímků, pro příklad SICILIAN CONNECTION (1987), PIZZA CONNECTION (SICILSKÁ SPOJKA) 1985 či MILANO ODIA: LA POLIZIA NON PUÓ SPARARE (1974).

Celkově je autorsky Ernesto podepsán pod mnoha skvělými filmy a tomu také odpovídají režiséři, s kterými spolupracoval, Kromě jmenovaného Sergia Martina to byli Mario Camerini, Mario Bava, Lucio Fulci, Damiano Damiani, Michele Lupo, Riccardo Freda, Antonio Margheriti, Tonino Valerii nebo Sergio Leone. Kromě temných a strašidelných hororů uměl Ernesto napsat i zábavné komedie.

Ernesto publikoval také desítky knih, převážně thrillerů, sci-fi, nebo komediálních hororů. Jako spisovatel se podepisoval většinou pod pseudonymy Julian Berry, Julyan Perry či Ernst Gasthaus. Pod těmito pseudonymy také psal na počátku šedesátých let i filmové scénáře.  Z jeho knih můžeme jmenovat Iperbole infinita, Sangue in tasca, Brivido sulla schiena, Tempo Zero,Il Lodo Alfa.

Ernesto je také autorem původního námětu pro hollywoodský trhák s Robertem De Nirem, v režii Sergia Leoneho TENKRÁT V AMERICE (ONCE UPON A TIME IN AMERICA) 1984. Mimo jiné je také autorem scénáře k životopisnému snímku STRADIVARI (1988), či k výborné komedii LA PUPA DEL GANGSTER (GANGSTEROVA MILENKA) 1975 se Sophií Loren a Marcellem Mastroiannim.

Centrální filmová knihovna v Římě patřící pod C.S.C. prodává DVD autorům filmů. Ernesto si také zakoupil některé své filmy a to prý z důvodu zachování pro příští generace rodiny. C.S.C. je zkratkou Centro Studentesco Cinematografico, kde také Ernesto ve filmovém klubu v Bielle, v devatenácti letech, začíná své spojení s kinem. Tento název byl upraven doplněním teček, neboť všichni dobře věděli, že zkratka CSC patří Centro Sperimentale di Cinematografia, kde později Ernesto se svou ženou studoval.

S velkou láskou vzpomíná Ernesto na film LIBIDO (1965), což byl jeho režisérský debut a spolupracoval zde se svou ženou a Giancarlem Gianninim. Natáčelo se 16 hodin denně a film byl hotový za 18 dní. Snímek stál 26 000 000 lir a návratnost byla více než 400% ve sto zemích světa. To byl typický příklad, který pak použil Ernesto ve své diplomové práci v oboru ekonomie. Jeden z filmů, který má nejraději je IL MIO NOME E NESSUNO (MÉ JMÉNO JE NIKDO) 1973. Ernesto v jednom rozhovoru prozradil, že Terence Hill nikdy nehrál ve filmu, když režíroval Sergio Leone. Ve filmu MÉ JMÉNO JE NIKDO, Sergio prý řídil pouze dvě nebo tři scény jako „druhá posádka" z důvodu času výroby, ale celý film režíroval Tonino Valerii. Další film s Terencem Hillem UN GENIO, DUE COMPARI E UN POLLO (1975) Sergio produkoval, ale režíroval ho Damiano Damiani. Zajímavostí filmu MÉ JMÉNO JE NIKDO je také to, že režisér Michele Lupo měl mnoho námitek a protože film již byl schválen distributorem a různými zahraničními prodejci, nedošlo ke změně scénáře, ale k výměně režiséra. Dva týdny před natáčením byl Michele Lupo propuštěn a Sergio Leone ho nahradil Tonino Valeriim, který si nakonec poradil znamenitě.

Na dotaz jaké bývaly požadované příběhy v době jeho největší slávy, odpovídá: „V závislosti na tématu, který mi předložili. Navrhl jsem vždy sci-fi příběh, cestování v čase, smyčky v průběhu času, ale nakonec jsem stejně musel psát pravidelně westerny či gialla". Nejraději psal Ernesto sci-fi, ale nebyla doba, aby mohl psát to, co se mu nejvíce líbilo. Bylo to logické, neboť filmy, které po něm byly požadovány, se úspěšně prodávaly po celém světě. Ernesto se ani neúčastnil premiér svých filmů, aby zaznamenal reakce publika. Důvod byl jednoduchý, psal i dvanáct filmů ročně a tak neměl na nic jiného čas.

V nejúspěšnějším Ernestově období se prý podváděla veřejnost, aby věřili, že film je americký. Bylo to legrační, filmy se prodávaly po celém světě, ale italští distributoři chtěli cizí jména. Jelikož měl Ernesto dobrého přítele jménem Julian Birri, vznikl tak pseudonym Julian Berry. Obrovský vděk Ernesta prý patří osobě, která mu pomohla v začátcích. Byl to režisér Aldo Florio, se kterým se setkal náhodou v Bielle v baru. Po příchodu do Říma, Ernestovi pomohl, jako by byl jeho bratr. Nepřátele Ernesto neměl a nemá, některá nedorozumění a některé konfrontace samozřejmě byly, ale vždy civilizované a bez vlivu na osobní respekt.

Jaké má plány Ernesto dnes? „Budoucnost je za námi, jak řekl velký Vittorio Gassman a já chci pomoci mladým lidem, kteří cítí tu potřebu", říká Ernesto a dodává: „Přichází nostalgie stáří, to je když začnou umírat přátelé a já jsem jich ztratil příliš mnoho v posledních deseti letech. Začalo to náhle a skončí to téměř stejným způsobem. Bohužel, třeba smrt Sergia Leoneho, byla i smrt velkého filmu". Ernesto Sergia velice uznával a jeho ztrátu nesl těžce. Ernesto o něm říká: „Byl to génius bez kultury, "hajzl", ale měl jsem ho moc rád. Pracovalo se mi s ním velmi dobře, s pocitem, že jsme dělali něco dobrého a společně. Když jsem odmítl pokračovat v psaní scénáře TENKRÁT V AMERICE, tvrdil Sergio, že náš vztah je jako manželství, bez času na osobní život, ale zůstali jsme přátelé. Byl to "hajzl", ale geniální a já jsem vždycky měl raději geniální hajzlíky, než průměrnost".

Ve druhé polovině šedesátých let napsal Ernesto scénář pro velkého Maria Cameriniho (6.2.1895-4.2.1981). O deset let později, na středověké náměstí San Felice Circeo, se prý Mario na Ernesta zadíval na několik sekund a pak ukázal prstem a řekl: "Vy jste napsal jeden z mých filmů." Ernesto se usmál a zavrtěl hlavou: "Ne, pane, to vy jste ten, kdo režíroval jeden z mých scénářů."

Přejme jednomu z nejplodnějších a nejtalentovanějších spisovatelů v Evropě hodně zdraví. Pro film toho udělal mnoho a podle něj prý v tom bylo 10% tvořivosti a 90% úsilí.

Petr "Hennes" Hennebichler