All the Colors of Giallo

Škoda, že tu není více filmových ukázek. Spíše to jen jen sled mluvících hlav, kdy zejména v první polovině je tu upřednostňován Dario Argento, který sám sebe, skoro 40 minut, tak hezky chválí. V tomhle ohledu mě pak potěšila slova Lucia Fulciho, který prohlásil – a potvrdil tak mé dávné dojmy – že Argento je skvělý režisér, ale mizerný scenárista. Přesně, z Argentových filmů mám ten stejný pocit. Dále pak nechyběl Fulciho postesk, že Argento jím opovrhuje, což ho prý nijak neudivilo, protože Argento má, jak je známo, rád jenom sám sebe :o) Nedivím se – jak mají Argentovy filmy velké ego, i když posledních 30 roků už nemá být na co pyšný, tak má přebujelé ego i jejich tvůrce. I když si tu hezky pochválí i své novější kousky, které stojí za starou belu. Pro mě byl Fulci vždycky lepší řemeslník, než Argento. Kdybych měl film „rozparcelovat“, tak Mario Bava tu má zhruba 10-ti minutový prostor, Argento téměř 40-ti minutový, Fulci cca 10 minut a zbytek „ti ostatní“. Nezapomnělo se na Luciana Ercoliho, Sergia Martina, z herců tu má největší prostor legendární sexbomba Edwige Fenech. Celé to pak končí skvělým řemeslníkem Umberto Lenzim, pánovi to ještě pořád pálí, navzdory vysokému věku. (29.05.2019)

Dokument sestříhaný snad docela z archivních rozhovorů, které vyšly na různých DVD a Blu Rayích během let. Takže pokud budete žasnout nad mladistvým vzhledem Edwige Fenech, žasněte, ale v době natočení rozhovoru jí přece jen bylo o nějakých 12 let méně než dnes (na skoro 60 stejně vypadala úžasně). O giallu se dozvíme leccos, ale po probrání hlavní trojky režisérů film, řízený vlastně komentářem italského odborníka (také archivním, nebo novým?) skáče poměrně nelogicky od režiséra k režisérovi, tu nakousne Sergia Martina, prudce odbočí k Ernestu Gastaldimu, a pak od něj přejde zase zpátky, a končí... Nekončí. Poslední dostane slovo Umberto Lenzi, historik zmíní, že Lenzi na stará kolena psal knihy, a konec. Nic o vyprchání hlavní vlny v půlce 70. let, nic o krátké resuscitaci žánru pod vlivem amerických slasherů v 80. letech. Odborníkův komentář je navíc poměrně nudně podaný, stejně jako sebeoslavné výpovědi Daria Argenta, takže asi půlhodinka, která je Argentovi věnována, je poměrně úmorná. Nejzábavnějšími pasážemi jsou tak rozhovor s Fulcim, který si v hodnocení zvláště Argenta nebere servítky, Lenziho vzpomínání na zmatky s názvy, a potom pasáž o Martinovi, kdy odborník konečně mlčí a o slovo se střídají Martino, Fenech, Hilton a Gastaldi, takže dokument konečně dostal nějakou dynamiku, Martino působí věcně a skromně oproti Argentovi i Gastaldimu, a vzpomínání zvláště jeho a Edwige je radost poslouchat. Na druhou stranu, trochu moc se věnovali tomu, jaké měla Edwige dokonalé tělo, a jak bylo pro Hiltona strašně těžké točit s ní milostné scény (a jak o tom dlouze vykládá, úplně mu to věříte, že ano...). Pár drbů ze zákulisí dodá i Barbara Bouchet, ta bohužel ani nic jiného. Na závěr doporučení: pokud jste neviděli minimálně Ptáka s křišťálovým peřím, Torso, Don't Torture a Duckling a asi ani Lenziho Orgasmo, a pokud jste nečetli Deset malých černoušků od Agathy Christie, ani se na dokument nedívejte. (06.06.2019)

Dokument postavený na rozhovorech s herci a režiséry giallo filmů. Jako nejzajímavější a také nejzábavnější byly určitě rozhovory s Luciem Fulcim a Umbertem Lenzim, z herců a hereček pak s Edwige Fenechovou. O úvod a základní informace o žánru a jeho protagonistech se postaral novinář a filmový historik Fabio Melelli, pokud z gialla máte shlédnuté dostatečné množství filmů a třeba také něco načteno, nic moc nového se od něho nedozvíte, ale hovoří velmi dobře. (05.05.2019)

Mluvící hlavy a málo ukázek. Giallo jako fenomén. (05.05.2023)