Il dolce corpo di Deborah

Neviem, či sa jedná o typického zástupcu gialla, ale že sa jedná o nudu, je zrejmé. Je zostavený hlavne z nezaujímavého vzťahu dvoch mladých postáv, ktoré spolu tancujú, rozprávajú sa, hrajú sa, cestujú a veľa sexujú (samozrejme, všetko bez nahotiniek, ako sa na 60. roky sluší). Závrečný zvrat, či skôr dvojzvrat nie je sám o sebe zlý, ale to predtým je riadna nuda, naviac slabo zahraná. (05.11.2019)

Rozhodně nejde o horor! Tohle je přesná ukázka toho, jak vypadala gialla 60. let. Člověku se při sledování vybaví hned Lenziho Orgasmo (69) a Paranoia (70). Krásná milfka Carroll Baker (Deborah) tvoří se sympaťákem Jeanem Solerem (Marcel) zajímavej pár. Po tom, co mu Phillip (Pistilli) řekne, že je Marcel vrah (může za smrt svý bejvalky Suzanne), zkusí Marcel vypátrat, jestli jeho bejvalka (Galli) opravdu spáchala sebevraždu nebo ji někdo zavraždil. Vztah se s Deborah a Marcelem začne ničit, přičemž se najednou objeví Robert (Hilton), zpočátku se zdá, že je to jen zbytečná postava, jenže se později ukáže, že i on má v tomhle filmu svý místo. Tušil jsem, jak to skončí,takže mě pointa nijak zvlášť nepřekvapila. Nejvíc jsem se těšil na hudbu od Nory Orlandi, jenže ta byla dost nevýrazná. Naopak musím pochválit vynikající kameru Marcela Masiocchiho (Poslední kanibalové). Film nenudí,což je plus, ale čekal jsem něco víc. (16.08.2020)

Hodně rozporuplný snímek. Il Dolce corpo di Deborah není toiž klasickým zástupcem gialla, spíše ho lehce olizuje. Celou hodinu totiž sledujeme muckání, objímání a užívání si mladého páru, v jejichž vztahu se začnou objevovat trhliny v podobě spletitých intrik z obou stran. Zkrátka romantika jak vyšitá a vrah s nabroušeným ostřím pořád nikde. Právě to je největší slabinou filmu. Až v poslední třetině se karty vyloží na stůl, takže se může vraždit... nebo ne? Nic totiž není na první pohled takové, jak se může zdát. Závěrečný zvrat tedy celkem překvapivý, ale tu předešlou prozívanou nudu prostě nezachrání. Za zmínku snad ještě stojí George Hilton, kterého Sergio Martini tak rád obsazuje do svých mistrovských giall. (25.10.2011)

Ach, také bych chtěl zpomaleně poskakovat a se válet s Carroll Baker ve spadaném listí za zvuků romantické hudby, jak to činil Jean Sorel. Jak již řekli předhodnotitelé, film má pomalé tempo, což našinci, který si užíval krásně nasnímaný vizuál 60. let (což mu stačí ke štěstí), nevadilo. A čekat se vyplatí, protože o překvapení není nakonec nouze a Debořino tělo je opravdu sladké. Takže čtyři hvězdičky, byť slabé. (19.06.2015)

Američanka Carroll Baker, nepatří k mým oblíbeným giallo herečkám, ale zde v tomto svém prvním giallo filmu, podala podle mě jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů co jsem od ní zatím viděl. Zároveň ji to moc slušelo. Vůbec obsazení krom Bakerové je docela pozoruhodné. Známý giallo milovník Sorel podal svůj standart, Hilton i když toho zde moc neodehrál, tak jak se nakonec ukázalo jeho role byla hodně zásadní, ale takovej Pistilli, často obsazovaný do westernů a kriminálek, byl nezapomenutelný. Scénář k filmu napsal slovutný žánrový specialista Ernesto Gastaldi (Sergio Martinův dlouhodobý spolupracovník) a to je vždy záruka kvality a zde to platí také, je to přeci jen jeden ze stěžejních bodů filmu. Tohle je dobře režírovaná a dobře budovaná detektivka a to od samého začátku až do konce. Zajímavý jak už je zvykem spíše spletitý příběh a spiknutí, mnoho lstivých intrik, lahůdkový zakroucený závěr i když asi málo pravděpodobný. Tempo filmu je velmi pomalé a styl je hodně šerý a ponurý, v první polovině se toho tady opravdu moc neděje (vše podstatné se odehraje zhruba tak v posledních 30 minutách), což někomu nemusí vyhovovat, stejně tak jako nedostatek většího napětí a může se tak dost nudit. Tahle mysteriozní na svou dobu ještě hodně decentní (co se týče nahoty a sexu) a krotká detektivka, odehrávající se v zajímavých evropských lokalitách (Geneva nebo Nice), s velmi působivým Nora Orlandiovým skórem, se podle mého soudu ale i tak povedla. Film mi hodně připomínal Lenziho trilogii (hlavně "Cos? dolce... cos? perversa" a "Orgasmo"), zhruba tak ze stejné doby 68-69, inspirace a vliv byl očividný. Pokud bych měl srovnat tento film s oběma Lenziho kousky, tak se jim celkem vyrovnal, ale zároveň s průměru po všech stránkách nijak nevybočuje. (08.04.2011)