Kto prežije

20 soutěžících, 4 kmeny, 39 dnů na pustém ostrově a já přikurtovaný jeden den k obrazovce. Po několikaměsíčním koketování s myšlenkou návratu do světa Survivoru jsem využil nemoci a na ochutnávku si vybral jednu z prověřených sérií této show. No a jednoduše se od toho nedalo odtrhnout. Nutno dodat, že Survivora jsem naposledy viděl před nějakými devíti desíti lety (prostě v době, kdy to běželo na Nově) a některé vzpomínky jsem měl trochu zidealizované. Například se mi zdálo, že se v prvních třech řadách tolik neintrikovalo (nebo se s tím přinejmenším nezačínalo hned v první epizodě), na druhou stranu to tuhle sérii oživuje a dělá ji tak zajímavou. Výběr účastníků se podle mě podařilo skvěle vybalancovat, a i když jsem měl od začátku pár oblíbenců (Yul, Jonathan, Cao Boi), potěšilo mě, že se k nim v průběhu soutěže nabalovaly i další osoby (zkraje nesympatický Ozzy si mě získal svými schopnostmi a férovým jednáním). Stalo se nevyhnutelné, rozhodně jdu i do ostatních sérií. // Už je to nějaká doba, co mám za sebou všechny série Survivora i The Amazing Race, takže jsem se rozhodl vyplnit si čekání na nové epizody opáčkem pár dílů Cookových ostrovů. No co myslíte? Zase jsem u toho zůstal přilepený až do konce. Podle mě se tady vážně objevila ta nejsympatičtější sebranka trosečníků a i ti největší otravové a truhlíci tu byli mnohem snesitelnější respektive nechtěně zábavnější než ve většině ostatních sezón. Cao Boi je prostě máčo, ale bylo ho tam tak akorát, aby nezačal příliš otravovat. Ozzyho arogance se tady ještě nedere tolik na povrch, ale při druhém sledování si jí už nelze sem tam nevšimnout (poprvé mi unikla asi i proto, že jsem ještě nevěděl, co bude Ozzy předvádět v budoucnu - s jednou světlou výjimkou v podobě zábavné epizody s imunitou v Mikronésii). Vítěz/ka je nakonec jeden z mých z nejoblíbenějších hráčů vůbec a vedle člověka, který ale soupeřil proti bandě idiotů a v zádech měl podobně neschopnou partu, předvedl/a dle mého nejlepší hru v historii Survivora vůbec. 85% (23.11.2011)

Po Cookových ostrovech a Mikronésii nejlepší série, jakou jsem zatím viděl. Mé sympatie se hned zkraje automaticky přesunuly ke kmenu Fei Long, protože měl jednak jednoho z mých oblíbenců, sympaťáka Jamese (a taky vychytralého Todda), jednak byly v druhém kmeni Jaime a Peigh-Gee, dvě mladé hráčky, které jsem nemohl vystát. Dále se tu objevily například náboženská fanatička nebo žena od plotny. Exile Island sice tentokrát chyběl, ale o skrytou imunitu jsme nepřišli - a rozhodně s sebou přinesla zajímavé okamžiky (tenhle spoileroidní! moment v čase mezi 2:08 - 2:45 je můj vůbec nejoblíbenější a viděl jsem ho nejméně třicetkrát). No a i ten/ta vítěz/ka byl/a díky svým výkonům a způsobu hry nakonec zasloužený/á. (18.12.2011)

Jako zatvrzelý introvert nemám ve zvyku se nějak výrazně rozvášňovat, tím spíš pokud se jedná pouze o zábavu. Ale byla to právě Mikronésie, která mi ze všech zatím viděných sérií (a už mi chybí jenom opáčko Afriky a dokončení čtvrté řady, abych se mohl vrhnout na sedmnáctku) přinesla nejvíc infarktových stavů a mít nějaké vlasy, tak by mi při sledování určitě vypadaly. Tím že se proti sobě postavily kmeny složené z ostřílených hráčů (včetně několika zloduchů z předchozích sérií - Parvati a mého oblíbence Jonathana) a naprostých nováčků, bylo už předem zaděláno na solidní zábavu. A ta se ukázala v plné síle, když se ke slovu dostala jedna z nejdrsnějších aliancí v téhle hře vůbec. Obzvlášť několik posledních epizod představuje to vůbec nejnapínavější, co si dovedete pod pojmem reality show představit. Sám jsem se přistihl, jak rozhazuju rukama a v duchu křičím: „Ty blbče, nedělej to!“ U jaké to bylo příležitosti si ale budete muset zjistit sami. (10.01.2012)