Zóna záujmu

V tomto štádiu už typický moderný, alebo post-moderný produkt vojnového filmu, resp. minimálne filmu o II. svetovej vojne. Žáner dosiahol posledný výrazný kreatívny aj kritický aj komerčný vrchol v roku 1998 Spielbergovým Zachráňte vojaka Ryana, ktorý vtedy pomerne inovatívne do celej veci vniesol pokus o veľmi surový realizmus., a nachádzať stále a stále nové spôsoby ako po 1000. krát inak povedať už 999. krát povedané je oriešok napriek tomu, že obzvlášť dnešná doba si pripomenutie týchto vecí pýta. A tak tu máme nápad, ktorý je zaujímavý a dobrý, ale cca tak prvých 30 minút a potom sledovanie sledu obyčajných výjavov zo života Hossovcov s pocitom "hrôza čo sa deje za plotom" začne byť aj nudné, resp. ten koncept sa na 100+ minút naťahuje pomerne ťažko. A je to nudné o to viac, o čo viac si človek je vedomý, že počas Tretej ríše sa do podobných funkcií dostali ľudia, ktorí ani ako osobnosti, ani ľudia zaujímaví nie sú a Rudolf Hoss medzi túto skupinu asi patril, keďže ako som si to tak preletel, jeho životné ambície sa upreli najprv k armáde, potom medzi vojnou k pomocným prácam na stavbe a potom poďho do NSDAP a o pár rokov už aký pekný dom. Podobných kariérnych rozletov sa objavilo vtedy asi viacero a je to asi tiež symptomatické pre dobu - tzn. čo za inteligenciu a charaktery Tretia ríša preferovala alebo skôr potrebovala v čele svojich "buniek" a prečo práve takíto jedinci boli tí správni. Psychologicky je fascinujúce ako sa dokážu ľudia odosobniť aj od morálne už veľmi diskutabilného a byť spokojní sami so sebou, hoci no na ich obranu možno treba málo uznať, že vlastne na to nemali dovtedy žiadny poriadny precedens a tým pádom ani výchovu a tak si možno naozaj blahoslavene mysleli, že skrátka budú voziť Židov po dodávkach rovno do pece a potom sa pôjde ďalej. Alebo to vedeli? Možno táto psychologická rovina mohla vo filme stáť za hlbší rozbor, keďže aj taký Goebbels sa vyriekol s myšlienkou cca v duchu, že buď vstúpia do histórie ako najväčší štátnici, alebo najväčší zločinci - čiže mysleli si títo ľudia naozaj že im to len tak prejde? Alebo skrátka síce tak nejako v srdci aj vedeli, že si vybrali nie najlepšiu cestu, ale no dom, auto a všetko a ako dlho sme to nemali...no tak hádam to nejako uhráme na konci, nie? Mám pocit že v dnešnej dobe do podobnej mentality začínajú pomaličky, krôčik po krôčiku, poniektorí kráčať tiež a asi budeme musieť čakať čo to prinesie, lebo história sa opakuje, ale nie úplne 1:1. Čiže ako sa píše tuto v sumarizácii, mrazivý snímek Jonathana Glazera je mrazivý, ale len v pár momentoch, a inak je možno aj trochu no nudný a ťahá sa, ale formálne to šmrnc má, nápad je dobrý a za pozretie to aj z tohto dôvodu celkom stojí a dnešná doba tomu čo-to  asi pridáva. (23.03.2024)

Oscarové nominácie a výhry sú zaslúžené (hlavne tá za zvuk), obrazovo dostávame silné momenty, umelecky natočené, vierohodne zahrané a ajkeď nevidíme číre zlo na vlastné oči, vieme že na pozadí prebieha peklo. Tento prístup sa mi páčil, je to originálne, výpovedné a možno aj smutnejšie ako explicitné ukážky z iných filmov. Aj tú príbehovu plochosť by som odpustil ale chýbal mi ešte hlbší rozbor postáv. Vzťahov, interakcií, výčitiek, nevedomosti. Tých načrtnutí je veľa, no nedotiahnutých k dokonalosti. Nedokázal som sa ponoriť do vnútra. A to väčšinou keď niečo podobné vidím v kine, zážitok je zintenzívnený. Teraz ale nie. Pár scén bolo dlhších ako treba, záver u mňa až tak nevyeskaloval a dlho sa mi nestalo že dilema nad hodnotením (či dať 3* alebo 4*) pretrvávala aj hodiny po videní. Prikloním sa ale nižšie lebo som z každého záberu cítil potenciál v ďalších minútach diváka rozsekať emočne na drobné. Bohužiaľ, neprišlo to. Krásne obrázky, nechutná téma. Oplatí sa vidieť, no ja som čakal viac (04.04.2024)

Artovější už to víc být nemohlo a studenější už taky ne. Chápu, že jde zase o jinej pohled na holokaust, ale tady byl film vypuštěnej bez jakýhokoliv směru a bez jakýchkoliv emocí do světa. Na diváka se moc nemyslelo, ale snad tohle dílko bude užitečný jinak. (06.03.2024)

Myslím, že soška za zvuk je istá. Inak je to nuda. Lebo každodennosť je nuda. Ale je to taká nuda, ktorá vás núti pozerať až do konca a rozmýšľať, hlavne nad tým, čo by ste robili vy. A čo robia oni a prečo tak konajú. Veľké plus za to, že to bolo v nemčine. Mocné 4 z 5 (06.03.2024)

Zrejme najartovejšia záležitosť v rámci tohtoročných oscarových nominácií v hlavnej kategórií. No zároveň je Zóna záujmu snímkou, ktorá má potenciál osloviť aj bežného diváka, ak ten aspoň do istej miery dokáže akceptovať neobvyklé spôsoby rozprávania a oplýva prinajmenšom priemernými znalosťami kontextu celého diania. Nie je to film, pri ktorom by človek sedel ako na ihlách a s napätím očakával, čo prinesie do osudov hrdinov na plátne nasledujúce okamihy. Glazer osobitým spôsobom navrstvil sled udalostí, v ktorom majú jednotlivé výjavy svoje presné miesto, hoci význam každého z nich zrejme len málokto dokáže identifikovať už v priebehu úvodnej projekcie. To je i dôvodom, prečo sa – aspoň zatiaľ – zdržím najvyššieho hodnotenia. Aj z tej časti, ktorej tvorivý zámer sa mi podarilo úspešne dešifrovať (alebo si ho prinajmenšom uspokojivo vyložiť po svojom), však na mňa film pôsobil každou scénou čoraz odpudivejšie, a predsa nesmierne sugestívne. Každým zvukom, ktorý sa preniesol spoza múrov tábora smrti, vo mne narastala hrôza. A každým vizuálnym náznakom, či každou omrvinkou podhodenou v rámci zdanlivo bežného rozhovoru, ktorú som dokázal objaviť, vo mne silnelo znechutenie ľuďmi, ktorí boli schopní vybudovať si svoj kúsok falošného raja uprostred pekla na zemi. (85%) (10.03.2024)

Pokud víte o holokaustu opravdu hodně, nebo naopak prakticky nic, tak na Vás Zóna zájmu nejspíš moc nezapůsobí. Film nic nevysvětluje, nic neukazuje, ani nejde divákovi naproti. Znalci problematiky německé továrny na smrt si můžou zasazovat viděné do kontextu, ti neobeznámení pak budou sledovat očividně dobře postavenou rodinku, která vede občas banální, občas nesrozumitelné rozhovory. Naopak ti kteří mají o Osvětimi povrchní znalosti - a ideálně tam nikdy nebyli, můžou být uhranutí peklem odehrávajícím se za zdí, a bohorovostí Hössových. Pro mě byl tenhle příběh moc odosobněný a příliš banální. Němci zblblí nacistickou ideologií sice měli city a morálku, ale životy židů, slovanů a jiných méněcených ras jim byly ukradené, a jejich vraždění si nebrali osobně. Tohle všechno vím, a film mi to říkat nemusel. Bohužel mi nic jiného nesdělil. Takže režie, herci a hudba jsou fajn, ale sílu výpovědi a atmosféru si musím hledat jinde. (22.02.2024)

Zrudne neklidne. (24.02.2024)

Je to na sílu, ale ten nápad je tak dobrý a celá ta mizanscéna tak promyšlená, že to unese i všechny své artové excesy. Dramaturgie je takřka neznatelná, proto máte pocit, že sledujete jen scény ze života, jak přicházejí, a dění se tak přesouvá do vaší hlavy. Tím, že nevidíme páchaná zvěrstva, ale jen všední okamžiky z práce a trávení volného času, dovoluje Zóna zájmu udělat z látky týkající se holokaustu téma univerzální a aktuální i dnes pro kohokoli. V mých očích je tím tématem workoholismus a jiné formy modloslužebnictví, které umožňují člověku mít zavřené oči a odsunout tak na chvíli vlastní utrpení. Život ve lži, že naše kariéra, efektivita nebo vytvořený osobní malý ráj jsou důležitější než všechno ostatní, dokáže být na čas jistě skvělým pohonem a zaplácnout naši prázdnotu. Práce se zvukem a hudbou je ve filmu zvláštní, je sice působivá, až se z ní chce zvracet, ale klidně bych ubral (závěrečná skladba je opravdu nepříjemná a jaksi nepatřičně explicitní v porovnání s náznakovostí obrazů a slov, přestože by stejně intenzivní bylo prosté ticho). (03.01.2024)

Dost jsem se těšil, a nakonec to pro mě bylo velké zklamání. Nějak mi film nesedl, a popravdě mě to hodně mrzí, protože vím, že jsem viděl kvalitně natočený film, jenž má spoustu filmařských kvalit a hodnot. Režisér Jonathan Glazer vypraví svůj film způsobem, který je zajímavý, jiný, a staví na obyčejnosti, rutinně a stereotypu běžného života jedné rodiny. Jediný rozdíl je to, že hlavní hrdina vede koncentrační tábor. A zrovna v tomto bodě jsem doufal, že se Glazer malinko odváže a ukáže nám pracovní život pana Hösse, jak to všechno probíhá z jeho pohledu, jak dokáže nenuceně fungovat atd. A tohle jsem dostal, tak napůl. Velká část příběhu se točí okolo paní Hössové, která se stará o teplo domova a užívá si krásný domov a zahradu. Všechny věci, na které jsem po přečtení zápletky těšil, jsou zde naznačené jen v náznacích, a divák si je musí domýšlet. Samozřejmě jsou tu silné náznaky pomocí zvuků, hlasů nebo záběrů z dálky, které nám velmi rázně připomenou, na jakém místě se film odehrává. Bohužel pro mě to bylo málo, a chtěl jsem trochu něco jiného. Po herecké stránce je to super, a oba hlavní herci odvedli parádní herecké výkony. Technická stránka je taky působivá a Glazer si vyhrál se zvukem a kamerou. Zóna zájmu je zajímavý film a určitě je dobré ho vidět, ale osobně doporučuji snížit očekávání a čekat trochu jinou podívanou. (23.02.2024)

Jak za levno natočit film o Druhé světové válce... Je to sice originální nápad, sledovat každodennosti rodinky nacistického pohlavára za doprovodu hudby ze Silent Hillu a zvuků střelby a řvaní, ale na druhou stranu se tam za dvě hodiny skoro nic nestane. Nebo lépe řečeno se tam děje jedna z největších tragédií lidstva, ale my ji nevidíme. Odehrává se pouze na pozadí a to znamená, že snímek jako takový je téměř bez děje. Není proč se na něj dívat víckrát, než jednou. 2*. (10.03.2024)

Už mnohokrát jsme na filmovém plátně měli možnost vidět hrůzy, které se děly v koncentračních či vyhlazovacích táborech. Tentokrát se netradičně podíváme z druhé strany zdi, na život osvětimského velitele a jeho rodiny. No a je to nechutná dokonalá idylka: nádherné bydlení, překrásná zahrada s bazénem, dům plný služebnictva, takže Hössovým skutečně nic nechybí. To, co se odehrává za zdí, je divákovi servírováno jen v malých „ledabylých“ detailech: malý synáček si hraje na krásné rozkvetlé zahradě a za ním za barákem vidíme pouze stoupající páru od vlaku, který přijíždí do Osvětimi…, celá rodina slaví na zahradě narozeniny a za nimi je vidět, že je spalovna v plném proudu…, koupou se v řece a najednou k nim připlouvá popel vypuštěný do řeky… Všichni moc dobře víme, co to znamená, a Jonathan Glazer s tím počítá. Touhle formou se mu povedlo vytvořit dokonale mrazivý kontrast. Zároveň přináší obrázek šťastné rodiny, což je něco, nad čím jsem již mnohokrát v minulosti přemýšlela, protože mi to přišlo vždy velmi kontroverzní… moc dobře víme jaká monstra dokázali být příslušníci SS, ale zároveň to mohli být, a pravděpodobně i byli, milující otcové, což je tady přesně nádherně vykresleno. Rudolf Höss – sympatický taťka (nebýt uniformy, nelišil by se od Vašich kamarádů), a pak zvedne telefon a začne řešit, jak zefektivnit konečné řešení židovské otázky… účastní se společenské akce, manželka se ho zeptá, kdo tam všechno byl a jeho odpověď? "Lidi mě moc nezajímali, celou dobu jsem přemýšlel nad tím, jak to tu celé zplynovat, asi by to bylo logisticky náročné"... docela si to pohrálo s mým žaludkem. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na styl, jakým je film natočený, působí to trochu dokumentárně, a u závěrečných titulků jsem si utrpením skoro utrhla uši z doprovodné „hudby“, ale ve finále to byl velmi silný zážitek. [Festival de Cannes 2023] (21.05.2023)

Monotónní dennodenní rutina jedné sterilně koexistující rodinky. Tu vzkvétající rajčátka, tam bazének se skluzavkou pro čiperná dítka. Paní domu si dokonce vydupala altánek, který chladí v horkých letních dnech a tatínek dostane fungl nový člun. Jak babička poznamená 'zemský ráj to na pohled'. A ten ošklivý plůtek časem zaroste břečťanem! Jonathan Glazer artový a hodně svůj. Měl by točit častěji (jeho práci s formou je radost sledovat). A i když přímo nestrhne, svou hrůznou tenzí rozhodně nenechá lhostejným. (15.02.2024)

Plíživé, sychravé a drsné. Nakonec ne natolik, jak jsem si myslel. Naštěstí. Čím delší film je, tím je komplikovanější s vytrženější ze svého drajvu, ale nejde o nic extrémně příšerného. Až nečekaně originální náhled, který tady měl být asi už dávno. (15.02.2024)

Není to zas tak dávno, co jsem sledoval video fotky s temnou historií, a na jedné byl jak Rudolf Höss a další krutí velitelé Auschwitzu, co se na fotkách velmi radují ze své každodenní práce, oslavují, ležérně odpočívají v křesle, a opékaj si nějakého žida, a asi nejhorší poznatek z celého videa mám, že se takovým zrůdám nic do jejich smrti nestalo, a nikdy za to nebyli stíhání, a neumřeli tečkou do zátylu ale přirozenou smrtí stářím. A člověk nemusel vidět v podstatě žádné odpornosti, kterého museli přesvědčit, co se dělo za zdmi Osvětimi, ale ten fakt že zrůdy můžou nosit i lidskou tvář, a svobodně procházet ulicí mezi lidmi. Co jsem si vzal ze Zóny zájmu? Asi jen, že hodina dějepisu byla někdy o dost záživnější učivo, hlavně pokud to učila naše úča s poprsím číslo pět, s průsvitným tílkem. Zóna mýho nezájmu, sorry. Přál bych si to o mnoho černější, jen aby to později nesklouzlo do nechtěné sebeparodie. Ale za ten nápad jakože Truman Show  but Schindlerův seznam, proč ne. (30.04.2024)

Zóna zájmu  Filmů o koncentračních táborech máme hodně, ale co se kouknout na druhou stranu zdi? A nebude to nuda?  Hraje tu Sandra Hüller, která hrála v "Anatomii pádu" {8/10}- snímek nominovaný na oscara, ale tady si moc nezahrála, stejně jako nikdo. Dalo by se říct že zahrada je tady zajímavější než postavy.  Jsem rád že to vzniklo a že jsem to viděl. Je to hodně artové a experimentální. Ale popravdě jsem se hodně nudil. Děj je nezajímavý je to jen běžný den, bez nějakých zvláštností. Film je zajímavý tím že tam je spousty věcí řečeno/naznačeno, ale ve finále nejsou nikdy ukázaný a velkým množstvím metafor - můj oblíbený vyprávěcí prvek. Reálně bych film zkrátil třeba i na 30 minut a vyšlo by to stejně možná lépe. Nejlepší momenty jsou pro mě ty první kdy slyšíme v pozadí zvuky z tábora, pak se to jen opakuje a už to nemá takovou sílu. Dále květinová sekvence a na schodišti. Plus scéna zachycena skrz příběh termovizí, tady zrovna jsem rád že nebyla vysvětlena. Úplně by jí to zničilo. Střih a délka nesympatická jinak zajímavý počin. 6/10 (03.03.2024)

Velice zajimavy a experimentalni uhel pohledu na tuhle katastrofalni lidskou etapu... (03.04.2024)

Emotivní, silné, vkusné, bolestivé. O tomhle filmu se nechá mluvit v různých smyslech a rozhodně zaslouženě. Pohledů o zvěrstev druhé světové jsme se dočkali v několika možných i nemožných stylech a tady se hraje především na audio stránku. Veškerý děj se tak odehrává za zdí zahrady, o kterou se celá rodina stará. Chápu tedy záměr o vyvolání myšlenek, co všechno se tak za zdí pod neustále dýmícími komíny odehrává. Jenže na mě to nefunguje, možná jsem primitiv, co to potřebuje vidět a trpět, možná jsem obroušený a tak veškeré mé představy jsou čistě chladné a nepadají tak na úrodnou půdu. (22.02.2024)

Zauímavý film. Spätne po dopozeraní vo mne stále rezonuje. Najmä preto, že po prvom pozretí mi prišiel ako vcelku nudný a nezáživný: dejovo sa toho veľa nestane. Po dlhšom zamyslení mám ale pocit, že presne to bol zámer režiséra. Podať danú tému inak ako všetci ostatní a ukázať, ako sa vysporiadavame a žijeme so zlom naokolo. A ako mohli aj spomínaní ľudia žiť v dome, ktorý mal spoločný múr s koncentračným táborom a viesť vcelku spokojný život. Pokiaľ sa nás zlo vyslovene netýka, neriešime ho, zatvárame pred ním oči, časom si na neho zvykneme. Paralelu môžeme nájsť i v súčasnej dobe a chápem prečo príbeh šéfa Osvienčimu Rudolfa Hössa a jeho rodiny neobsahuje vôbec žiadne zábery z koncentračného tábora a zverstiev, ktoré sa tam diali. Režisér si vystačil iba s jemnými náznakmi toho, čo sa deje za plotom (dym, popol, výkriky a čudné zvuky). A občas z toho slušne mrazí. 3* (07.03.2024)

Film sleduje Rudolfa Hossa a jeho rodinu. Děti si hrají u jejich domu, mají bazén a krásnou zahrádku s květinami. Avšak Hoss je velitel koncentračního tábora v Osvětimi. Film prozkoumává zlo a účast na genocidě, i když nevidíme ve filmu žádné násilí. Manželka probírá oblečení z "kanady", aby v něm našla zašité šperky. Vidíme přijíždějící transporty v okraji záběru i podivný kouř z komínů. Syn probírá zlaté zuby vězňů. Celá rodina bere židovský holocaust jako "práci" a "normalitu". Samotný Hoss se považuje za pracanta, který chce být ve svém zlu, co nejvíce efektivní. Jeho cílem byla naprostá továrna na smrt. Naprostá ukázka, kam vede kompletní dehumanizace. Na konci filmu se Hess dívá na dveře a stříháme na současnost v Osvětimi. Vidíme boty mrtvých vězňů a výsledek Hossovi práce. Avšak Hoss po krátkém zamyšlení se otočí a kráčí dál, hloubš po spirále točitých schodů. Když film vidíte, dává smysl i Glazerova oskarová řeč, kde se vymezil i vůči současné dehumanizaci Palestinců, probíhajícímu bombardování a dlouho trvající okupaci. Dlouhodobá dehumanizace z obou stran,  a roky trvající nevraživost vedla k útokům 7. listopadu, 1200 mrtvým, a pozdější nekompromisní odvetě při které zemřel už nejméně 30ti násobek palestinských civilistů. Jonathan Glazer trefně pak cenu věnuje polské dívce Aleksandre Bystroń-Kołodziejczyk, která zanechávala vězňům tábora smrti jablka, aby přežili. A bohužel lidí jako ona, je stále příliš málo. Je stále jednodušší být součástí statusu quo i když vede do absolutních pekel. (14.03.2024)

Dusivá atmosféra Auchswitzu, kde sledujete rodinu, která je od toho všeho izolovaná za zdí a žije zdánlivě normální život, oslavy, návštěvy a starání se o zahradu nacistického oficíra Rudolfa, který domů "nosí chléb" a jeho žena Hedwiga se stará o domácnost a vychovává, i její oddanost rodině je absolutní z toho, jak přemýšlí, chytá příležitost za pačesy a nedumá nad morálkou, nemá problém s tím se smát, bavit, fungovat, ačkoliv chápe, že její muž je pod tlakem. V pozadí za zdí slyšíte vyhlazovací tábor, zvuky psů, střelbu, křik, myslím, že jsem tam někoho slyšel křičet i česky. Film vybočí jen krátkými temnými scénami siluety, židovsko-polské dívky, která v noci chodí schovávat do hlíny a mezi lopaty ovoce pro pracující v koncentráku. Film velmi o tísnivé realitě 2WW, z úhlu, který jste ale asi ještě neviděli a geniálně temným soundtrackem, který film rámuje na začatku a konci. (20.05.2024)