Devadesát Dva

"Tous pour un, un pour tous." Druhá část, patrně pouze dvojfilmu, nelení a ihned nás vrhne zpět do děje (který už jsem od té doby stejně zapomněl), akce se pořád drží ve své syrové, historicky temné a umazané podobě a D'Artagnan se probouzí v rakvi (jako Jack Sparrow), aby se pokusil zachránit Constance, ale narazí místo toho na Milady aka Eva Fkin' Green, která dělá ve filmech dvě věci: 1. ukazuje kozy, 2. a je femme fatale... nicméně je netradiční ji slyšet mluvit francouzsky. Příběh pokračuje, já jakožto člověk (der hund) obeznámen s notnými adaptacemi a zejména tou nejlepší (v dabingu na VHS, casting par excellance, hehe), co bych kecal, příběh znám spíše letmo, takže jsem se v intrikách, kdo proti komu a za kolik, lehce ztrácel (třeba Kitano a jeho trilogie Ukrutnosti mi v tom plotování přijde komplikovanější, ale člověk to zvládá díky tempu zpracovávat, ale 'Tři mušketýři' jsou v jádru dobrodružný příběh o několika správných chlapech, kteří vždy drží při sobě a slouží králi v boji proti všemocnému zlu (nicméně zde jsem se poněkud zasekl a nepochopil, jestli je jím kardinál Richelieu, tradiční záporák tohohle příběhu, jako Palpatine ze Star Wars, ale nebojte - na wilhelm scream dojde) a vlastně tu není úplně čas na nějaké zdlouhavé komorní kecání, ani na karikování jednotlivých postav, protože dvojfilm chce být ba poli nějakých necelých čtyř hodin odvyprávěn a asi i uzavřen (předlohu jsem fakt nečetl, nevím jak věrné to ve skutečnosti je a jak možná víte, Dumas byl big boy, takže psal zeširoka). Víceméně je tu pár odhalení, kdo je Milady pro jednoho z hlavních hrdinů... a podaří se D'Artagnanovi shledat s Constance? Ano. Ale nečekejte happy end. Mezitím vším se odehrává šachová partie zrady, kdy král vytáhne do boje proti protestantům a člověk se zabaví už jen tím, že sleduje, kdo je s kým a proti komu. Opět nutno poznamenat, že natáčení ve skutečných historických lokacích dodává filmu neskutečný jiný, realistický náboj, asi nejblíž tomu, jak mohli mušketýři tehdy vypadat, než jaký člověk spatřoval v teatrálně kostýmových předchozích verzích (a že jich bylo). Pořád nechápu, že existuje třeba verze, kde je Richelieu Charlton Heston a Oliver Reed Athos. Nicméně se nelze zbavit pocitu jisté nedotažené pachuti v závěru, a celkově planější prostřední až konečné části, včetně jaksi meh uzavření, ještě k tomu, když je příběh ponechán v tak otevřeném cliffhanger momentu a o pokračování ani slovo. Takže možná, tohle je vše, k téhle adaptaci. Z prvního dílu jsem byl nadšenější, ačkoliv druhá část nemá vyloženě chyby, taky mě zároveň příliš nenadchla a na to, že byl celkem těšing, tak to moc nedopadlo.

Tom Ford má na kontě jen dva filmy (a tenhle vyspoiluju až do konce, protože to koneckonců píšu více pro sebe, s jednou trash pandí vyjímkou, než pro ostatní), ten první jsem viděl už roky zpět, ale nedal mi moc důvod k tomu se do 'Nocturnal Animals' nějak bezhlavě pustit jako by to byl nějakej "must see". Stylem je to dost podobný snímek. Susan (Amy Adams) je polarizující žena, která má všechno, perfektního manžela*, peníze a práci, ale není happy. Její ex Edward (Jake Gyllenhaal), spisovatel, který se snažil ji vést k umění (kterému se s ním nevěnovala, ale teď věnuje), jí pošle text, který zrovna napsal po skoro dvaceti letech co nebyli v kontaktu. Román bude publikován, ale chce, aby si jej přečetla první a kdyby měla připomínky, má jej kontaktovat na mail, na konci dne to byla ona, kdo jej inspiroval k tomu ho napsat, yada yada yada... Susan mu pár let zpět sice volala, ale típnul jí to a tak teď žije s hňupem (Armie Hammer), *který ji podvádí a nemá na ni čas, protože je busy ježděním po venku a prcáním děvek a ani se to nesnaží příliš skrývat, protože prostě jen vypadá dobře a stabilně (vždycky je něco, co dělá muž dobře a žena na tom může stavět, odpouštět mu, nechat ho). Susan s očekáváním víkendu se svým manželem má nakonec prázdnou postel, protože ten odjel na trip, a jelikož v noci nespí, začne číst Edwardův příběh. Ten začne dost drsně, Edward popisuje sebe, coby Tonyho a Susan a jejich dceru, v dost protahovaném a nepřijemném encounteru, jedou někam na výlet, ale v zapadlým vidlákově, kde ani není signál je parta místních buranů víceméně srazí z vozovky a pak obě ženy odvlečou od jejich manžela a co se stane je ve vzduchu od začátku. Tonymu se podaří ze situace dostat, následně jde na policii a na vyšetřování případu je přidělen Bobby Andes (Michael Shannon), ten, jelikož toho moc v životě mimo práci nemá, se snaží případ vyřešit a postupně odkrývá jednoho pachatele za druhým, nicméně čas utíká a vyšetřování se vleče, u největšího grázla se nepodaří najít dostatek důkazů a Bobby je nakonec dokonce nucen skončit s prací (ale nebojte, pouze oficiálně, Bobby věci dokončuje), protože má rakovinu (mezitím Susan napíše Edwardovi email, jak z příběhu teče a že by se s ním chtěla vidět, na což jí později Edward odpoví, ať jen řekne kdy/kde). Bobby a Tony mezitím berou spravedlnost do svých rukou. Je očividné, že tato fikce je jakousi reakcí na "realitu", proto jsem celou dobu čekal, o čem je Tonyho utrpení. Zajímavým dílkem skládačky je, že Susan šla na potrat s Edwardovým dítětem, když už s ním nebyla, když už si brečela na rameno svého nového nabíječe a nejvíc ji trápilo, co si bude Edward myslet a najednou BUM, stojí v dešti přímo před klinikou a všechno ví. Takže odsud asi vše můžeme chápat. Tonymu se nakonec podaří završit svou pomstu, ale při finálním střetu je oslepen a pak se nedopatřením postřelí a umírá. A stejně tak, jak Susan čeká v restauraci na Edwardův příchod, my vůbec nevíme, která bije a co nás čeká a jak jsem se i bál, zde film končí (kurva). Ne, že bych byl naštvanej, naopak mi to přijde geniální, ale stejně vám vrtá hlavou, co se stalo s Edwardem. Zabil se, nebo ji chce jen vytrestat a nechat samotnou čekat. Film skvěle prolíná vrstvy, "současnosti", Edwardova příběhu a vzpomínek na minulost Edwarda a Susan, někdy až do míry, že kopíruje stejné pozice postav, prolíná je naskrz. Soundtrack se hodně podmanivě blíží specifickou atmosférou k hitchcocovským věcem, co dělal Bernard Herrmann. Hned několik herců tu má neskutečný role. Aaron Taylor-Johnson prokazuje, jak neskutečnej range jako herec má, tentokrát v roli  násilníka (vlastně hlavní bad guy) a tupýho vraha, kterého hraje s tak odevzdaným ignoranstvím, až je to absolutně perfektní. Dalším perfektním je casting Michaela Shannona, pro kterého byl tenhle film zatím poslední a druhou nominací na Oscara, v dost podobné vedlejší "radikální" roli, jaké mu sedí nejvíc: "Bobby?" "What?" "Are you getting into trouble for all of this?" "Hell, I don't know. I don't really give a shit. I'm dying, remember?" Do jisté míry mi ten film připomíná 'No Country for Old Men''. Tom Ford se nechal slyšet, že by následující dvě dekády, po své bohaté kariéře módního návrháře, rád natáčel filmy. Tak uvidíme, tentokrát po tom už skočím, protože tohle stálo za to.

Krásná filmařina, krásný film.Traumatizované holky nachází útočiště u prvního muže, který jim přijde do cesty a udělá jednu věc správně, v tomhle případě to byl Aladár a jeho ruka na rameno zlomené Kláry. Aladár je 42-letý doktor, který žije sám, těsně po druhé světové válce. Má za sebou koncentrák a teď se ocitá v smutné osamělé realitě, protože ztratil svoji rodinu, ale neužírá se tím, protože život jde dál, což je jedna z věcí, co dělá jeho jako postavu tak super - že si nestěžuje, život jde dál a on ho bere, jak se mu ocitne před rukama - když vám život dá citrony, udělejte z nich něco, třeba citronádu, ale do té doby budete mít jen citronovou náhražku, jakou pijí na začátku filmu. Klára jsou ty citróny. A tím nenarážím na to (její citróny), že tenhle příběh je, platonická Lolita, jak píše POMO (mimochodem jeho komentář ten film shrnuje krystalicky přesně). (...) Inteligentní šestnáctiletá Klára, která  je nasraná na celej svět, protože žije u tety a máma je někdy pryč, se potýká s podobným problémem osamění, jenže odmítá přijmout realitu, dokud nenarazí na Aladára (aka Alda, mimochodem je moc roztomilé, jak se oba konstantně oslovují, drahá, drahoušku, zlatíčko atd.) platonický vztah dvou lidí s podobnými ránami přeroste v jakousi adopci, kdy Aldo hraje roli strýčka-otce. Klára se celým srdcem upne na osamělého doktora a její láska ukáže i jemu cestu (líbí se mi i třeba kontrast toho, jak se sblíží, Aldo jí napíše dopis, když je pryč ve městě, aby se podívala na jeho fotoalba, ale že je musí schovat, než přijde a on sám je vidět nemůže, Klára vidí jeho rodinu, před válkou a leží se slzami na koberci). Ten vztah je nádhernou drobnokresbou ukázán jak v malých detailech, tak v silných scénách a momentech - ten pohled, když ho sleduje při holení, to zděšení, když zjistí, že není vedle ní v posteli (Aldo ihned pochopí, že nemá smysl tomu odporovat) a pak mu řekne, aby ji probudil, pokud se rozhodne odejít (byť jen do vedlejší místnosti) a ten děs, když ji požádá, aby s ním šla do sirotčince, hrát si s dětmi, učit je. Klára je, jak jsem už řekl, inteligentní a snaživá a krásná, překládá knihy, čte je, a zpočátku má drsnou slupku, jenže velmi brzy se ukazuje, že jako všechny traumatizované osoby, je otevřená ke snadné manipulaci. Nicméně, navzdory populárnímu myšlení, Aladár není někdo, kdo by toho jakkoliv zneužil, jeho postava je tak proklatě nádherně kladná, něco jako Maximus v Gladiátorovi, ale to samozřejmě nic neznamená, když žijete ve společnosti a nejste jako ostatní, vždycky budete podezřívaní, ukazování prsty. A jakoby toho nebylo málo, film můžete utnout po půlhodině a vidět ho jako nádherný kraťas o tom, jak si dva lidé pomohli. Nebo pokračovat na další hodinu a sledovat, jak se to postupně vrství a kam to půjde? Komunismus přichází, protože toho není málo. Nebudu už spoilovat hlouběji, i tak to dělám jak prase. Ale opět, film, co má duši. A Maďaři opět bodují. Divím se, že Abigél Szőke už dávno neuzmul Hollywood. Za ten závěr před koupelnou u dveří má člověk skoro chuť dát pět, je tam opravdu spousta takových drobných, silných scén a hodně to drží ta drobná krásná empatie mezi hlavními postavami, která ale tak nějak pořád balancuje ve vzduchu ohledně toho, "bude sexuální" (a nejvíce sexuální se nakonec stane vlivem strachu Kláry z toho, že by měli Alda odvést, když se drží v potemnělém pokoji, v náručí, a ona ho začne líbat na kliční kost a na krku...). Fuck it, dávám pět. A přitom taky film, okolo kterého jsem kroužil už pár let.