IviDvo

Vím, že není správné generalizovat, ale takto si skutečně představuji dnešní dvacetileté: smutná obsese dokonalým profilem na instagramu či tiktoku… čím víc liků, sdílení a followerů, tím víc nás lidé mají rádi. Dokonalá a strašně nebezpečná iluze sociálních sítí. Polovina sledujících vás miluje až za hrob, a druhá polovina by vás do toho hrobu nejraději vlastnoručně dostala… minimálně vám tím vyhrožuje. Na sociální sítí vás miluje 50 000lidí a ve skutečnosti po vás neštěkne ani pes. I Liane je obětí tohoto virtuálního světa a virtuální lásky a je přesvědčena o tom, že až se dostane do reality show Miracle Island, jehož konkurzu se účastní, bude ještě více milována. Její počet followerů díky jejím vyzývavým storíčkům stoupá a dostává se jí tím ta vnější validace, po které tolik touží… jako každý z nás si přeje jen to, aby ji měl někdo rád… ale za jakou cenu? Dnes může být prakticky každý druhý influencer… i když je jejich obsah absolutně o ničem… kam až tohle povede? [Festival de Cannes 2024]

Jérémie přijíždí do svého rodného města na pohřeb bývalého zaměstnavatele, ke kterému měl velmi blízko, a zůstává na pár dní u manželky zesnulého, vdovy Martine. Ta ho ráda hostí u sebe, ale jejímu synovi je to proti srsti. To, co se ze začátku jeví jako přátelská komedie, velmi rychle sklouzne k mrazivému a nervy drásajícímu detektivnímu dramatu, který si ale zachová solidní dávku vtipu a humoru až do konce. Jedna z nejzajímavějších postav filmu je kněz… pochopíte proč, až (pokud) film uvidíte. [Festival de Cannes 2024]

Velmi roztomilý animovaný snímek o samotářské kočičce, která během všepohlcující záplavy musí spojit síly s dalšími zvířátky a stát se tak týmovým hráčem. Myslím, že je to velmi odvážný snímek, protože se jedná o němý film, kterému se daří udržet divákovu pozornost po celou dobu filmu díky pěkné a netradiční (i když místy nedokonalé) animaci, překrásné hudbě, a díky sympatickým zvířecím postavičkám, které se místy chovají jako zvířátka, místy jako lidé… což je trochu prvoplánové a banální, ale pravděpodobně tudíž pro diváka dostupnější a zábavnější. [Festival de Cannes 2024]

Letos se na festivalu promítalo několik životopisných filmů, jako například The Apprentice, Maria a Niki. A ačkoli po technické a scénografické stránce Limonov patří k těm nejvydařenějším a nejautentičtějším, líbil se mi ze všech nejméně. Je to obrovská škoda, protože prvních 45minut je skvělých a nadupaných, a kdyby tvůrci bývali byli schopni toto tempo udržet až do konce, byla by to pecka. To se ale nestalo, takže po té hodince se film začal výrazně zpomalovat a přestal mě bavit. Ale opravdu skvěle je místy použitá zrnitá kamera, která tvoří iluzi dobových záběrů, které skutečně vypadají, jako kdyby byly natočeny v sedmdesátých letech. Jak jsem říkala, ta technická stránka filmu je opravdu bravurní. Ben Whishaw je skvělý herec a jeho ztvárnění Limonova je působivé, ale je pravda, že tento narcistický undergroundový spisovatel a aktivista mi ničím nepřirostl k srdci, takže jsem jeho příběh sledovala dost nezainteresovaně. [Festival de Cannes 2024]

Jeden z nejmilejších a nejvtipnějších filmů letošního festivalu. Thibault je úspěšný a slavný dirigent, který zjistí, že má bratra. I Jimmy má obrovské hudební nadání, ale neměl takové štěstí na prostředí, ve kterém vyrůstal, takže své vlohy nebyl schopný plně rozvinout. Ačkoli se setkávají až jako dospělí, postupně se jejich bratrský vztah začne prohlubovat a oba jsou jeden pro druhého obrovským přínosem, své životy vzájemně obohatí. Film je plný neuvěřitelně milých a sympatických postav, které sází jednu vtipnou hlášku za druhou. Nemůžu říct, že by příběh celkově byl nějak extra zvlášť originální, protože popravdě je trochu předvídatelný, ale to mi vůbec nevadilo. Pro mě to bylo takové pohlazení na duši a z kinosálu jsem odcházela s úsměvem na tváři a se slzou v oku. [Festival de Cannes 2024]

Jediné, co jsem před festivalem o Anoře věděla bylo, že by to mělo být o striptérce, která se seznámí se synem ruského oligarchy, a velmi rychle se chtějí vzít. A myslím, že to je vlastně to jediné, co případně potřebujete vědět. Až se to k nám dostane, běžte na to do kina a slibuju, že se budete dobře bavit. Dostane se vám solidní dávka harmonicky vyváženého dramatu s komedií. Co mi na tomto filmu přišlo hodně zajímavé, je to… že většina postav mi vlastně nebyla uplně sympatická, (což většinou potřebuju k tomu, aby mě film plně vtáhl), ale i tak mě to neskutečně bavilo, protože je to celým hereckým ansámblem naprosto dokonale zahráno. Z ocenění Zlaté palmy v Cannes mám tudíž docela radost. [Festival de Cannes 2024]

Demi Moore is back! A v takovéhle pecce! Když se mě kamarádka zeptala o čem to je, řekla jsem: něco jako Smrt jí sluší, ale modernější, odhalenější, upřímnější, odvážnější, syrovější, psychologičtější, a hlavně… krvavější! Neskutečně dobře jsem se bavila, ale zároveň mě film donutil přemýšlet... Sama si stárnutím ještě v tuto chvíli zatěžovat hlavu nemusím, ale čeká mě to, a mám kolem sebe ženy, které jsou v podobné fázi života jako hlavní hrdinka (jen nejsou slavné), a vidím, že je to těžké břemeno… Tělo není tak svěží a pevné jak bývalo, muži se za vámi už neotáčí… a strašně moc si to dokáže zahrát s psychikou, a sebehodnotou... to je podle mě vykreslené dokonale. Co si budeme povídat, svět vždy byl, stále je a asi vždy bude klást obrovský důraz na vzhled. A pak o vás, vaší hodnotě a vašem životě rozhoduje takový slizák, jako ten, kterého hraje Dennis Quaid: perfektní kontrast. Za mě filmový zážitek roku, který si dám, i přes tu finální přehnanost a absurdnost, mile ráda ještě jednou. [Festival de Cannes 2024]

The Seed of the Sacred Fig je komorní, ale silné rodinné drama. V první části se postupně seznamujeme se všemi členy rodiny. Jakým způsobem je ovlivňuje sociální dění v zemi, ale zároveň i osobnější změny, způsobené pracovním povýšením otce, což pro rodinu znamená větší opatrnost, ostražitost a uváženost v tom, s kým se stýkají, komu co říkají apod. Zdá se, že si rodina žije poklidným životem, až do dne, kdy musí ošetřit kamarádku jedné z dcer, která utrpěla vážné zranění, když se účastnila demonstrace. To rozpoutá první rozepře mezi matkou a dcerami, ale před otcem se vše tají… ten je v první části filmu spíš upozaděný. V druhé části sledujeme hon za pravdou o zmizelé služební zbrani. Pomalu se odkrývá charakter otce, který podezřívá své dcery a sklouzne k praktikám vyslýchání, které má osvojené z práce. Ve finále to pak trochu působí jako takový íránský Shinning. Tento přechod mohl být skvělý nápad, ale pro mě bohužel moc nefungoval, protože se postavy přestaly chovat logicky. Nechápu, proč to všichni zúčastnění nechali zajít tak daleko, jejich počínání mi nepřipadalo vůbec racionální, naopak bylo naprosto zbytečně vyhrocené. Kdyby se zkrátila první část filmu a dalo se víc prostor tomu, abychom hlouběji poznali postavu otce, možná by vše dávalo mnohem víc smysl. Přitom ale první část filmu je mnohem zajímavější, protože nastavuje zrcadlo společnosti. Odkrývá rozdíly mezi starší zásadovější generací, pro kterou je Bůh zákon, a mladou generací, která touží po větší svobodě, smysluplnějším systému a spravedlnosti. Kdyby toto bylo hlavním motivem filmu, myslím, že by měl mnohem větší a silnější dopad. [Festival de Cannes 2024]

Grand Tour asi nedokážu lépe ocenit. Ráda bych to svedla na únavu nebo přehnanou klimatizaci v sále, která mi trochu znepříjemňovala zážitek, ale myslím, že tím to úplně nebude. Obsah diváka naláká na příběh muže, který uteče od snoubenky těsně před svatbou a vydává se na strastiplnou cestu po Asii, ale také na příběh samotné snoubenky, která se za každou cenu chce vdát, a tak odhodlaně putuje po jeho stopách, aby ho našla. Co Vám ovšem obsah už neřekne je to, že tento příběh, který je hraný, ale také z velké částí pouze vyprávěný, tvoří tak polovinu filmu. Celé je to totiž prokládané v podstatě starými, ale i novodobějšími „dokumentárními“ záběry, kolážemi z obyčejného života, kulturních a každodenních zvyklostí z míst, do kterých ex-snoubenci zrovna přicestovali. Asi chápu ocenění z Cannes za nejlepší režii, protože je tento koncept nevídaný… ale mě tato kompozice nesedla, nebo jsem ještě nedozrála do takové fáze, abych byla schopná tuto formu umění pochopit a docenit. [Festival de Cannes 2024]

V All We Imagine as Light sledujeme dvě hlavní hrdinky, kolegyně a spolubydlící, které od sebe nemohou být odlišnější. Prabha oddaně čeká na svého manžela, o kterém rok neslyšela a který je v zahraničí. Je velmi vážná, spořádaná, odmítá romantické námluvy svého kolegy, i když je vidět, že k němu také chová určitou náklonost. Anu je zas veselá svobodná duše, která odmítá domluvené manželství, a snaží se ukrást každou volnou chvíli, aby mohla trávit čas se svým milým, což pro ně není úplně jednoduché, protože nemají moc kam jít a jak být o samotě. Myslím, že Prabha Aně tuto volnost a volnomyšlenkářskou povahu závidí, což trochu narušuje jejich vztah. A to je tak všechno, co se ve filmu děje… Je pravda, že se tvůrci snažili vykreslit ty niterné pocity a vnitřní dilemata, ale já jsem nebyla schopná se na to napojit. Na festivale jsem ze všech stran slyšela rozporuplné názory. Někteří označovali film za nejlepší letos, a jiní zas nechápali, kvůli čemu je takový povyk, a já patřím přesně do té druhé skupiny. Nechci říct, že je film špatný, protože tomu tak není, ale je strašně utahaný, měla jsem pocit, že se táhne nejmíň tři hodiny. Ani hrdinky mi nebyly vyloženě zas tak sympatické, nevtáhly mě tolik do děje, takže jsem neměla pocit, že bych jim fandila, že by mi na nich nějak záleželo. Upřímně se mi třeba víc líbil indický film Santosh, který byl letos také uveden v Cannes, ale v kategorii Un Certain Regard. [Festival de Cannes 2024]