IviDvo

Během festivalu si dopředu nečtu obsahy, abych nevěděla, o čem filmy mají vyprávět. Mám ráda ten element překvapení. A tohle bylo rozhodně největší překvapení z celé hlavní soutěže. Trans-kartelový muzikál? Po celou dobu filmu jsem si říkala, jak je tohle proboha napadlo spojit dohromady, a nakonec musím říct, že ať to bylo jakkoli nečekané, tak je to ve finále opravdu velmi nekonvenční a originální kombinace, která pozor… fakt nesedne každému. Mě se to ale líbilo, film má spád, písničky jsou melodické, choreografie působivé. Příběh nepředvídatelný, chvílemi velmi dramatický, chvílemi vtipný a zábavný, chvílemi dojemný až patetický… myslím, že má vše, co by muzikál měl mít. [Festival de Cannes 2024]

Oh, Canada začíná velmi slibně, čeká nás poslední rozhovor s Leonardem Fifem (Richard Gere), slavným dokumentaristou, který utekl do Kanady, aby se vyhnul válce ve Vietnamu. Je pro něj velmi důležité, aby se rozhovoru účastnila i jeho žena, protože se chce podělit o dosud nesdílené. A tak začne vyprávět svůj život… To co se o něm postupně dozvídáme vlastně není úplně sympatické a ani jeho ženě se ta nová odhalení nepozdávají, tak to vše svádí na jeho zdravotní stav a vedlejší účinky léků. Co je pravda, co je smyšlené, zkreslené, co si sám Fife pamatuje jinak, než jak to bylo ve skutečnosti? To všechno je natočené celkem poutavě, se skvělým hudebním doprovodem a skvělými herci, ale postupně se to tempo nějak zpomaluje, myšlenky začínají být čím dál tím nejasnější, vrůstá množství otázek, a najednou vše vyšumí do nevýrazného, nedotaženého konce... a já nějak nevím, co se tím básník snažil říct. [Festival de Cannes 2024]

The Apprentice nabízí nezaujatý pohled na vzestup Donalda Trumpa a jeho proměnu z naivní a nevýrazné podržtašky na egoistické, bezcharakterní, narcistické monstrum. Sebastian Stan, coby Trump je ve své roli naprosto skvělý, ale možná ještě o chlup lepší je Jeremy Strong jako právník Roy Cohn, kterému Donald objektivně vděčí za svůj vzestup, i když jemu je slovo vděk asi cizí. Jeremy Strong byla skvělá volba, jemu tento typ role vyloženě sedí, jak jsme mohli vidět už v Boji o moc. Film je poutavý a ani vteřinu nenudí, ale jednu obrovskou výtku mám, a to je volba herečky Marii Bakalové do role Ivany Zelníčkové. Já chápu, že pro zápaďáky všichni z východu zníme stejně, a asi i vypadáme stejně… ale mě ten její ruský přízvuk a vzezření prostě vadilo. A chvílema to bylo vlastně tak matoucí, že jsem si říkala moment, to má být jako Ivana? Neříkejte mi, že by to bývalo nešlo jinak… [Festival de Cannes 2024]

Mít tak slavné rodiče, jako má Chiara Mastroianni, nemůže být pro život vůbec jednoduché. Sama má úspěšnou kariéru, ale jednoho dne ji při natáčení režisérka požádá, jestli by scénu nemohla zahrát víc jako Mastroianni, než jako Deneuve, což v Chiaře probudí krizi identity… Marcello mio je povedená komedie plná známých francouzských herců, kteří hrají sami sebe, respektive svá alter ega. Nechybí humor ani dojemné scény, které nechají zdánlivě nahlédnout do duší těchto herců v momentech, kdy nejsou před kamerou… kdo vlastně jsou a jací by měli být? [Festival de Cannes 2024]

Nejsem velkým odborníkem na western, protože mě tento žánr příliš neuchvátil, ale v poslední době jsem měla možnost vidět pár zajímavých počinů, díky kterým mi tématika divokého západu postupně přirůstá k srdci. Jsem ráda, že zrovna Costnerův Horizont patří k těm příběhově i vizuálně poutavějším snímkům. A hlavně je z něho cítit a vidět, s jakou láskou režisér k námětu přistupuje, a že vše dělá jak nejpoctivěji a nejprocítěněji umí a dokáže. Myslím, že Horizont je jeho životním projektem a dává do toho všechno (včetně svých peněz a majetku). Samozřejmě že nechybí skvělé přestřelky a nervy drásající scény „kdo z koho“, ale zároveň je film plný nezvyklých a prostých scén, které přibližují běžný každodenní život osadníků. Jakým způsobem si například lidé, kteří se na divoký západ nově dostali, museli zvykat na jinou náladu, odlišné fungování, nepohodlí a nebezpečí, které s sebou přináší toto hostilní prostředí. To může pro mnohé působit nudně či zbytečně, ale já si téhle stránky filmu velmi cením, protože je jednoduše lidská. Mně osobně to pomohlo ještě víc se ponořit a vcítit do příběhů, převážně ženských hrdinek, které tady mají obrovský prostor, což je zase velmi neobvyklé a milé, protože doposud byl klasický western převážně mužskou záležitostí. První část Horizontu rozjíždí několik dějových linek, představuje nespočet zajímavých postav, které se předpokládám v dalších dílech prolnou a na to se těším. [Festival de Cannes 2024]

Touda je odvážná, zásadová a hlavně velmi talentovaná zpěvačka, která touží po lepším životě pro sebe i svého syna. Na malém městě se potýká s přízemností, hrubým chováním, obtěžováním a ponižováním. Sní o tom, že ve velkém městě jako je Casablanca, si svým skutečně úžasným zpěvem získá obdiv a úctu. O to víc je pak finále filmu působivější... lidé jsou totiž všude stejní. [Festival de Cannes 2024]

Lanthimos patří mezi nejvýraznější režiséry současnosti a jeho nekonvenční tvorba baví, šokuje a rozděluje na dva tábory. Jsem obrovským fanouškem jeho posledních Chudáčků a o to asi menším fanouškem Milých laskavostí. Moc se mi líbí koncept tří různých příběhů se stejnými a výbornými herci v odlišných rolích, ale chybí mi mezi nimi větší provázanost. Takhle jsou to jen tři více či méně bizarní příběhy vedle sebe. Neříkám, že jsou špatné, myslím, že i v té absurditě je mnoho pravdy, a některé scény jsou mrazivé svou reálností, jiné zase šokují svou syrovostí a krutostí, zároveň je tam hodně humoru, ale jako celek je to takové trochu neuchopitelné. Film je doprovázený nyní již velmi typickým a poznatelným hudebním doprovodem (zdali se to tak dá nazvat) od Fendrixe, což příběhům dodává o to víc tu bizarní a mysteriózní atmosféru. I přes to, že mě tento Lanthimosův snímek neoslovil tolik jako některé jeho předchozí, na jeho další tvorbu se budu vždy velmi těšit. [Festival de Cannes 2024]

Vingt dieux je prvním, a podle mě velmi zdařilým, celovečerním debutem režisérky Louise Courvoisier, který nás vtáhne do prostředí, ze kterého sama režisérka pochází. Vykresluje obyčejné životy mladých zemědělců, teenagerů a jejich každodenní starosti, se kterými se musí potýkat, ať už je to denní řehole, trable s láskou, kocoviny nebo ztráta blízké osoby. Myslím, že velkým plusem filmu je to, že hlavní protagonisté jsou ve skutečném životě doposud neherci, zemědělci, chovatelé slepic a krav, což dodává příběhu jistou autenticitu. Na filmu je nejmilejší to, jak obyčejný a reálný ten příběh je. Je v něm spousta bezpráví a zoufalství, ale také pravdy, lásky a něhy, takže divákovi na konci filmu zůstane hřejivý pocit u srdce. [Festival de Cannes 2024]

Coppolův Megalopolis nás přivádí do futuristického, dekadentního a anticky stylizovaného New Yorku, Nového Říma. Tato kombinace antické kultury (oblečení, jména, zábava) s futuristickou vizí světa mi přišla velmi povedená. Stejně tak i to, že je celý film provázen citáty starodávných myslitelů, které jen podtrhují svou nadčasovost tím, jak na dnešní dobu stále platí. Zdůrazňují absurditu určitých aspektů moderní doby, především to, že jsme pořád ti samí lidé (zvířátka) jako v dobách starověkého Říma, jen si na civilizovanou a vyspělou společnost hrajeme. To je ve filmu vykresleno skvěle, ale tím asi končí veškeré klady tohoto "megadíla". Ještě bych zmínila, že ačkoli je z celého hereckého obsazení můj největší oblíbenec Adam Driver (který hrál standartně skvěle), tak si největší pochvalu zaslouží Shia LaBeouf, který předvedl zase něco zcela nového, a dokazuje, že může stále překvapovat. Megalopolis měl obrovský potenciál, mnoho skvělých myšlenek, které by zasloužily více rozvinout. Obrovským zklamáním pro mě bylo to, že hlavní hrdina má sice moc zastavovat čas, ale nijak toho nevyužije. Myslela jsem, že to pro vývoj filmu bude mít mnohem větší význam nebo dopad. Takhle to celé působí jen jako kritika společnosti s nadějí na světlejší zítřky, spojená s obyčejným rodinným dramatem bez většího přesahu, což mi přijde mega málo. Na konci filmu jsem si pokládala otázku, jestli jsem během projekce náhodou neusnula, že mi něco prostě muselo uniknout… Anebo jsem to celé prostě jen nepochopila. [Festival de Cannes 2024]

Ridley Scott a Joaquin Phoenix jsou jména, která budou vždy automaticky vzbuzovat očekávání. Rozhodně nemůžu říct, že bych se nudila, protože výprava, scény z bitevního pole jsou velmi poutavé. Méně je ale někdy více, a Ridley se ku škodě snažil o to více. Napoleon je takový nabušený sestřih nejzásadnějších Bonapartových bitev a výprav, prokládaný "romantickou" linkou s Jozefínou. Mnohem víc bych ocenila zaměření na jedno/dvě konkrétní období a bitvy, a hlavně bych do toho nacpala mnohem víc psychologie a politiky... jít mnohem víc do hloubky v charakteru postav, protože upřímně mi takto podaný Napoleon přišel strašně plochý a bezduchý, i přes to, že Joaquin hraje standardně dobře. Víc bych se ponořila do jeho motivů a komplexů. Vztah s Jozefínou působí strašně nedotaženě, protože na jedné straně máme oboustranné láskyplné dopisy plné úcty a na straně druhé, před kamerou, vidíme jakýsi chladný vztah, kde láska a úcta není vidět ani ze vzdáleného rychlíku. Je to škoda, myslím, že by diváky mnohem víc zaujala hlubší analýza samotné postavy Napoleona, vzít již stokrát viděné a předvést to trochu jinak... tak jak jsme to viděli třeba u Phillipsova Jokera. Chybí mi tu prostě nějaká přidaná hodnota. Ale docela by mě ve finále i zajímala ta režisérská verze, protože až teď mi došlo, že jsem v úvodních titulcích zahlédla francouzskou herečku Ludivine Sagnier, která v této kino verzi není vůbec :D Takže co všechno vlastně Director's Cut skrývá?