Zóna zájmu
The Zone of Interest
The Zone of Interest
Strefa interesów
The Zone of Interest
The Zone of Interest
Réžia:
Jonathan GlazerScenár:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrajú:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a ich štyri deti žijú vo veľkom dome s krásnou, udržiavanou záhradou. Každý deň si vychutnávajú spoločnú večeru, spomínajú na milované Taliansko, užívajú si víkendové výlety k vode a prechádzky s priateľmi. Spoza múrov ich domova sa však ozývajú znepokojujúce zvuky a občas niečí zúfalý krik. Pánom domu je totiž Rudolf Höss. Veliteľ koncentračného tábora v Osvienčime. (ASFK)
(viac)Recenzie (244)
Chladný dedramatizovaný film zachycující rodinu velitele KL Auschwitz a porady vedoucích SS.(50%) ()
Asi žádný jiný film ve mě tak silně nezpřítomnil dojem "tyvole my jsme tak hrozně moc v prdeli." Není to o holokaustu, ale o sebezáchovné funkci lidské mysli odfiltrovat zlo. De-problematizovat naše jednání, výměnou za vnitřní klid přepnout svědomí do úsporného režimu. Jedinou nadějí budiž, že to takhle nemůže fungovat trvale, zkorodované svědomí se dřív nebo později zbortí a další generace budou nuceny ke změně. ()
The Zone of Interest se pokouší o artový minimalistický film. Částečně se mu to do jisté míry i daří, ale ač se pro někoho jedná o nepříjemný snímek, tak mě se nepodařilo se emočně připoutat. Chápu o co se Jonathan Glazer pravděpodobně snažil a jsem rád, že se mu to u někoho podařilo. Nicméně mě tímto filmem neusadil, ale přesto dávám tři hvězdy za pokus o nezávislé dílo, na velmi bolestivé téma. ()
Odosobnený, takmer až dokumentárne chladný pohľad na vzornú národno-sociálnu rodinku bývajúcu hneď vedľa tábora v Osvienčime. Hrôza postavená na zvuku, kontrastoch a desivom uvedomení si, že zhruba v polovici filmu vám ten všadeprítomný hukot spaľovacích pecí vlastne prestane prekážať. 90 % ()
Glazer servíruje opravdu mimořádně nervydrásající podívanou. Je to pomalá podívaná velmi, extrémním způsobem znepokojující. Jednak věcmi co nevidíme a i věcmi, které vidíme a to předvším, co se odehrává v domě za zdmi tábora v Osvětimi. Mráz šel po zádech, neboť režisér ani za mák film neboostuje. Naopak se snaží divákovi naservírovat chlad s jakým se Rudolf Höss prochází po své zahradě, třeba i jako anděl apokalypsy v bílém, pokřikující děti a jeho pyšná žena představuje své matce krásy své zahrady a co vybudovala díky tisícům zplynovaným lidem. Zrůdnost hlavních postav se neprojevuje nijak moc okázale. Naopak je to umírněné a tiše cynické, kdy se pak již i dozvíme jak Hössr to plynování baví a jak by nejraději zplynoval celou párty Nacistů. Statická kamera a znepokojivé zvuky pouze dotváří neklid, který mě celým filmem provázel. Byla to síla. Jen až moc pomalá a divácky nepřívětivá. 80% ()
Vskutku jsem nečekal, že film, který se dostal do zóny zájmu (jsem to ale duchaplný) širší veřejnosti, bude zároveň tak okázale a nesmlouvavě parametrický. Dokonalé podřízení všech složek filmu ústřednímu konceptu je mi velmi sympatické a nese své tísnivé plody, ovšem pro mě za cenu až příliš velkého odstupu, u kterého si nemyslím, že jej Glazer zamýšlel. Rytmus všedního života rodiny Hössových řídí styl i vyprávění, synchronizuje naše prožívání času a místa s jejich prožíváním a to natolik dobře, že si při své imerzi zvykneme na zvukovou kulisu naznačených zvěrstev zpoza zdí Osvětimi, v důsledku čehož se možná sami dostaneme o něco blíže k pochopení toho, jak si na totéž, ovšem v reálu mohli zvyknout i samotní Hössovi. Zóna zájmu tak sugestivně ilustruje, jakým způsobem příslovečná “banalita zla” mohla holokaust umožnit. Bylo pouze zapotřebí, aby lidé jako Hössovi přijali existenci zla, tedy holokaustu, jako něčeho, co existuje mimo jejich zónu zájmu, mimo jejich dům a zahradu, navzdory tomu, že nářek, vřískot a střelba tvoří stálé pozadí jejich života. Jakmile však fim tuto tenzi mezi obrazem (každodenním životem Hössových) a zvukem (provoz Osvětimi) na svém začátku ustanoví, nikam se nevyvíjí. Zobrazovaná disonance nikam negraduje, nijak se neprohlubuje, ani se nijak nevariují uplatňované prostředky jejího ztvárnění. Transparentnost a doslovnost ústředního konceptu nezadává podněty pro další kontemplaci a po určité době pro mě kvůli tomu začal film ztrácet svou zneklidňující hranu, což nejenže nepovažuji za zamýšlený účinek, nýbrž bych přímo řekl, že je v příkrém rozporu s Glazerovou snahou zneklidňovat nás lhostejností postav, když jsem se sám stal lhostejným jako divák. Možná by se dalo namítnout, že je cílem, abych se zděsil nad tím, že mě pohltila stejná lhostejnost jako postavy, ale to mi přijde jako příliš příliš sebereflexivní, než aby to fungovalo. Byl to až závěr filmu, kdy do filmu vstoupil ten chybějící významový rozměr, který dále pracoval s reflexí zlhostejnění. Ukázat hrůzy holokaustu opět jako každodenní pozadí, tentokrát v naší přítomnosti, načrtává skvělou paralelu mezi Hössovými a námi jako diváky a potenciálními návštěvníky tohoto a podobných muzeí - pro nás i pro ně se holokaust stal něčím, na co jsme si zvykli a co jsme přijali jako součást našeho světa, třebaže z odlišných důvodů a za drasticky odlišných okolností. Rovněž se díky tomu realita masového vyvražďování zpřítomňuje, neboť nám film připomene přímé důsledky plánu, na němž se Höss podílel. Vyvaruje se přitom patosu a didaktičnosti právě ukotvením v každodennosti. Kdyby tímto způsobem z různých hledisek problematiku zlhostejnění vůči zlu Glazer prozkoumával napříč celým filmem, byl by ještě o to působivější, ačkoliv i ve stávající podobě jej ztvárňuje velmi evokativně. ()
Zklamání ,nic moc .60% ()
Podobný, emoce drtící zážitek jsem měl z filmu.... "Chlapec v pruhovaném pyžamu"..... ()
Zóna zájmu si v mých očích rozhodně zaslouží chválu, především za své de facto dokonalé technické zpracování a za inovativní přístup ke svému námětu a holocaustu, jako takovému. Nasávat nepříjemnou atmosféru a sledovat veškeré dění okolo Osvětimského vyhlazovacího tábora tak, že se nikdy nepodíváme dovnitř, ale pouze slyšíme výkřiky, výstřely nebo vidíme mohutný dým vycházející ze spaloven, a to navíc očima lidí, kteří jsou vůči všemu tomu zlu otupělí ba někteří i vysloveně lhostejní, je dozajista působivé a velmi osvěžující. Plus Jonathanu Glazerovi se tak povedlo úspěšně se vymanit ze zajetých žánrových kolejí. Rovněž je vlastně příjemné, že film není příliš doslovný po obsahové stránce, a tak nabízí dost prostoru k vlastní interpretaci či zamyšlení. Bohužel i přes tyto pozitiva nemůžu Zóně zájmu dát lepší hodnocení a to proto, že mé nadšení ze zvolené formy trvalo asi tak jednu třetinu stopáže, a ve zbylých dvou už to pro mě byl takový pomalý, monotónní dojezd. Také tomu příliš nepomohl chladný a odtažitý styl režie, který má své opodstatnění a film díky němu funguje jak má, avšak pro můj divácký zážitek to byla jen další rána a například na postavy jsem se absolutně nedokázal napojit. Musím tedy říct, že i přes zmíněná pozitiva a můj osobní respekt vůči zajímavému zpracování, jsme se s J. Glazerem příliš nepotkali a více, než mírně nadprůměrné hodnocení ze sebe dostat nedokážu. ()
Koncentrační tábor úplně jinak, než jak ho z mnoha filmů známe. Režisér šel do experimentu, který mu nemusel vyjít. Předpokládal, že jsme poučeni, že víme, kdo byl Rudolf Höss, a víme, kde si "budoval kariéru". Koncentrační tábor ve filmu totiž nevidíme. Jen strážní věž, kterou si nepoučený divák může vykládat jakkoli. Snímek je postaven na obrazech ze života početné německé rodiny. Nežijí si špatně ve velkém domě s velkou zahradou. Žádná dramata, prakticky žádný děj... Tíha tématu holocaustu se dostaví ve scéně, kdy si paní domu (výborná Sandra H.) zkouší před zrcadlem luxusní kožich a maluje si rty rtěnkou, kterou nachází v kapse. Zdá se, že má vše, co si kdy přála. Je v domě za zdí koncentračního tábora šťastná. Film je to i přes svítící slunce mrazivý. Zvuková stránka, snad kompilát monotónní rytmické hudby a sboru lidských hlasů vedle nesrozumitelných povelů a střelby, je dokonale emočně sdělná. V závěru vás úplně ohluší. A kdyby přece jen někdo z diváků v té pocitové filmové fresce tápal, najde odpovědi před závěrečnými titulky, kdy nás kamera z doby 2. světové války přenese do současnosti. Do místa, jež zůstane synonymem pro zlo. ()
75 %. Zóna zájmu zkouší diváka podvratným způsobem. Spoléhá totiž na znalost kódu (historie i emoce), v čemž je nenásilně provokativní a patřičně naléhavá. Zvukové efekty hrůz a bestiálností za zdmi rajské zahrady podprahově drží ve střehu filmovou formu i vnímavost sledujících. Obdobně fungují i prostřihy na „odbojářku s jablky“. Ta leccos dokresluje, ale vlastně tolik nezasáhne. Nejnovější Glazer je tedy quasi dokumentární i aktualizační, a to nejen závěrnou sekvencí, ale myšlenkovým přesahem mířícím na nitro nás všech. Celková náckovská cyničnost však převládá nejen na plátně, ale i u mě – což je patrně záměrem tvůrce. Otestovat, kam sahá má zóna zájmu… Mám se chytnout za nos? ()
Fanoušek Glazerovy tvorby ze mě asi nebude. Artovka za každou cenu. To dunění v pozadí začne po chvíli srát a dějově mně to bylo dost jedno. Nejsem si jist co tím chtěl autor říct. ()
Vizuálně zajímavý, divácky jsem se giga nudil, občas to na mě vybaflo (to bylo nice), jinak naprosto nic 45% ()
Hojně diskutovaný film zachycuje všední život velitele osvětimského tábora Rudolfa Hösse a jeho rodiny v domě hned za zdí tábora. Žádné hrůzy, vraždy ani zločiny páchané za zdí nevidíme, jen je tušíme z bohaté zvukové stopy. Ten kontrast rodinného života v domě a zahradě a vědomí, co se děje za zdí, je nesnesitelný. Práce se zvukem vskutku mistrovská (Oscar zcela zasloužený). Ale bohužel film na mě nezapůsobil tak silně, jak by asi měl, jak je odtažitý a chladný a děj nudný, což chápu, že byl úmysl kvůli tomu kontrastu. Ale fakt zase je, že ho z hlavy asi jen tak nevymažu... A mmch tohle je zrovna asi výjimečně film, o kterém by bylo lepší vůbec nic nevědět, ale opravdu nic, a pak by ten účinek mohl být silnější... ()
Druhá světová, film o holocaustu, zas a znova? Ne tak docela, tentokrát jinak, s novým, obtížným nápadem a s důrazem na vizuální vyprávění. Časté výstřely a štiplavý kouř ti nemusí vadit, když si plníš sen o krásném bydlení se zahradou a chováš se tak jak chce führer. V jednom domě se zde soustředí postoj celého národa, který nechtěl nic vědět a nebo možná ještě jinak, chtěl souhlasit se vším. Zpracovat takový nápad je ovšem opravdu obtížné, film postrádá rozmanitost, na začátku nastaví znepokojivou atmosféru a zůstane v ní až do konce, na jedné úrovni a divákovi nezbyde, než si to celý film trochu monotónně odsedět. Nějaký silnější pocit po shlédnutí nemá ambice ve mě přetrvat delší dobu. Tři hvězdy za postoj a odvahu pro tvůrce. ()
Ten kontrast dvou vedle sebe fungujících prostředí je unikátně děsivý. A Sandrina změna z Anatomie pádu sem na zahrádku taky. ()
8/10. The Zone of Interest je všednost zla dovedena do nejděsivějšího extrému. Film, který od začátku velmi jasně objasňuje záměry a poté stráví dalších 105 minut utužováním tohoto bodu trýznivým způsobem. Ve filmové podobě je to noční můra. Sandra Hüller a Christian Friedel jsou tak dobří ve ztvárnění sobectví a znecitlivění svých postav. Jejich představení jsou navržena tak, aby byla velmi nudná, protože se soustředí na všední úkoly přímo před nimi a úplně blokují vše na druhé straně toho plotu. Režie Jonathana Glazera moudře udržuje vše vizuálně ponuré a s odstupem. Každý záběr je precizně přesný a sekvence nočního vidění ještě více zdůrazňují téměř běžnou povahu. Partitura Mica Leviho je přítomna jen velmi krátce, ale kdykoli je tam, je nezapomenutelná, jak strašidelná je. Nejzásadnější součástí toho, proč tento film funguje, je rozhodně zvukový design Johnnieho Burna. Je to zvuková kulisa, která vám neustále připomíná, co se děje přes ten plot a vytváří nesoulad mezi tím, co vidíte, a tím, co slyšíte, který je záměrně nepříjemný. ()
„Což nechápete, že jsme neměli co uvažovat o těchto věcech? Ani nás to nikdy nenapadlo. A kromě toho bylo pro nás samozřejmé, že Židé byli vším vinni. Nikdy jsme neslyšeli nic jiného. Nepsalo se tak jenom v novinách, ale setkávali jsme se s tím všude. Dokonce i v naší vojenské a ideologické výchově se považovalo za samozřejmost, že musíme chránit Německo před Židy... Byli jsme všichni tak vycvičeni provádět rozkazy, že nikdo o nich ani neuvažoval. Nikoho ani nenapadla myšlenka rozkaz nesplnit – a stejně, když bych to neudělal já, udělal by to někdo jiný...“ ()
Rodinná selanka ve stínu koncentračního tábora. Neotřelým (ne)pohledem na zvěrstva v Osvětimi, vycizelovanými záběry a zvukem jako jednou z hlavních postav jsem byla po nějaké době přejedená. Kouzlo pominulo. Působivé pasáže, kdy se otřesete odporem, nevěřícně kroutíte hlavou nad absurdností poklidného rodinné života pár metrů od bolesti a utrpení jiných, byly. Ale vzápětí vás film nechává tápat ve tmě po významu (nebo možná nedohlédnu důležitosti hygienických návyků hlavy rodiny Hössových nebo symboliku vepře na silnici viděti). Herecké výkony Sandry Hüller (Hedwig Höss) a Christiana Friedela (Rudolf Höss) však byly excelentní. ()
Jedna téma. Jeden nápad. Jedno rámovanie záberov. Jedna (autorská) zóna záujmu. Jeden psychedelický soundtrack. Jeden nadpriemerný záver. ()
Súvisiace novinky
96. Ceny Akademie - výsledky
V noci z neděle na pondělí proběhl v hollywoodském Dolby Theatre v Los Angeles šestadevadesátý ročník slavnostního předávání Cen americké Akademie filmového umění a věd, na němž byla v celkem… (viac)
77. ročník cen BAFTA - výsledky
V neděli 18. února 2024 proběhl v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre 77. ročník předávání prestižních cen Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA), během nějž byla… (viac)
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (viac)
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Rok 2023 se uchýlil ke svému konci a přišel tedy čas, abychom vám stejně jako v předešlých letech opět představili výroční topky tří filmů a případně taky tří seriálů podle některých z… (viac)