Anianna

Druhá epizoda bohužel akcentovala motivy, jež mně jako divákovi natěšenému na severskou krimi nepřinesly nic - všude je daleko, pořád někdo chodí lesem - holínky - všichni se chovají zvláštně - úhoř, ryby, rybářské boudy - sokol není stěhovavý ale stíhavý... To opravdu sdělné by se vešlo do 15 minut. Nebo je opravdu důležité vědět, že musím jít od auta 55 minut v holínkách, že musím převézt do Norska úhoře živého, že musím rozpoznat dravce? Možná jo, nechám se překvapit. Temný, barevně utlumený vizuál, krásná hudba.

Už to načasování na Svatojánskou noc, která je opředena zvláštním mystériem, nabízí dramatickou linku typickou pro severské noir. Bezútěšná krajina, lidé s nečitelnou morálkou. V epizodě se prolínají dvě časové roviny. Zatím nevíme, co se stalo, nicméně ten potenciál provázanosti zločinu s komunitou kdesi na konci světa je pro mě fakt zajímavý. Děj plyne pomalu, ale pod povrchem... Výborná hudba.

Jeden z nejkrásnějších francouzských dokumentů, jaké jsem kdy viděla. A viděla jsem jich hodně! Nebudu s nadšením vychvalovat dokonalý vizuál: animace, vizualizace, práci kamery atd. atd. Tenhle film totiž do vizuálu promítá čas, vkládá ho do obrazů a vytváří úplně nové scenérie. Tak jako experti na vizuální efekty vytvářejí pro film fantasy krajinu, tak tady tvář krajiny posouvají v čase... jak vypadala, jak vypadá... Čas je zde mocným nástrojem nejen k modelování pevniny, ale nastoluje řadu témat - klimatických, geologických, filozofických.  Nejde zde ani tak o čísla, roky nebo jiné popisné parametry, dokument vnímám jako báseň, podobenství, zázraky tvoření. Průvodce (opět výborný Petr Stach) používá poutavý jazyk a když se odmlčí, slyšíte krásnou hudbu, od skladeb hraných symfonickým orchestrem přes chorály až třeba k hitu Summer Wine. Za mě100%!

Mlha, smog, špína. Některé záběry mají až dokumentární charakter, co přesvědčivosti dodá na síle. Výborné herecké výkony.

Pustinu jsem viděla už před pár lety. Ohromila mě atmosférou. Výborně zvolená lokace - nehostinnost, krajina zjizvená tak, že už to víc nejde, komunita lidí poznamenaná prostředím. To, že se ztratí holka hned v úvodu vás prostě nepřekvapí. A tak začíná napínavé drama ne nepodobné severským detektivkám typu Most nebo Zločin. Spousta postav, z nichž vybíráte... Mohls to udělat ty... nebo ty... Autentická Stivínová i Dušek. Výborná kamera a střih, působivá tlumenost barev. A hudba, při níž se bojíte.

Iñárritu je filmový génius. Nepoužívá líbivá klišé, nenabízí odpovědi. To, co si myslíme, že je dobré, se v mžiku otočí. To, co je krásné, on pošpiní a naopak. Nastavuje zrcadlo předsudkům a zavedeným cestám kognitivních procesů každého jednoho člověka. Ukazuje jiné pohledy a překvapuje množstvím různých interpretací. Třeba film 21 gramů vás rozseká na cucky a naučí vás, že nic není takové, jak to vidíte a slyšíte. Naran Ja (oranžový?) není o pomerančích, není o tanci. Pro mě jde především o obrazová podobenství, o kráse v prachu, o mužské a ženské energii, která je v souladu nebo být nemusí. O vnímání jednotlivce a vnímání skupiny, o interakci a dynamice. To, co znám z Iñárritových filmů, tady vidím. A žasnu, že jsou tací, kteří jsou schopni film načíst, i když viděli jen jeden režisérův film, bratře Milane.

Z nostalgie koukám na jednu z epizod kultovního seriálu a přemýšlím, jak moc se posunula doba, jak moc jsme dřív s napětím sledovali osudy hlavních hrdinů, aniž bychom si uvědomovali to množství toxických modelů chování. Je s podivem, kolik postav lže, jedná za zády druhého, manipuluje druhým. Kolik z nich se povyšuje nad ostatní, čechrá si zbytnělé ego, kolik z nich cíleně ubližuje. Pamatuji si, že Blažejová (H. Maciuchová) byla brána za vysloveně zápornou postavu. Ale vždyť se tam zcela čestně chová naprostá menšina postav! Pro mě je epizoda zajímavou zpětnou vazbou. Možná pro mé vnímání lidského chování v čase, možná pro porovnání komunikačních vzorců v mé sociální bublině. Tenhle díl mi z hlediska příběhu nedal nic pozitivního, Dietl ho vygradoval do množiny konfliktů.

Příběh komplikovaný zbytečnými vedlejšími motivy (ruská mafie, děravý dům, zamilovaná asistentka...) se rozpadá do plytkosti. Z hlavní hrdinky je díky mizerné psychologické propracovanosti mimoňka, které to navíc ani nevěříte, i když Cate dělá, co může. Drama? Komedie? Nevím, co to bylo. Nicméně mám Cate Blanchett ráda a ráda jsem si ji poslechla s hlasem S. Postlerové. Blanchett si s Postlerovou vždy spojím. Kdo teď bude CB tak dobře dabovat?

Loren v roli, kde vynikne její ženskost a temperament. Mluví rychle, něhu střídá s ráznými hláškami, dokáže být teatrální i autenticky umírněná a to střídání výrazů mě baví. SL takto hraje v mnoha filmech té doby, je osobitá. Určitě i pro dabing náročná. A Vlasta Žehrová ji v Manželství po italsku mluví výborně. Mastroianni pracuje více s melodií hlasu, někdy až své hlášky karikuje. Brabec ho mluví skvěle. Film se dějově posouvá zvláště pomocí dialogů mezi oběma postavami a chemie mezi SL a MM funguje stoprocentně. Film se dá prostě poslouchat jako rozhlasová hra, ale byla by škoda nekochat se dobovým interiérem měšťanského domu, v němž se většina filmu odehrává. Skvělý film. Humorný, vážný i dojímavý.

Vincent Cassel má tvář van Gogha, také je k němu přirovnáván, jeho tvář jsem viděla v několika výtvarných dílech odkazujících na van Goghovy autoportréty. Takže mě tato skutečnost ve sledování filmu limitovala. Já jsem v Casselovi prostě toho Gauguina neviděla. A myslím, že když už se má točit film o takovém géniovi, pak není nutné ho stylizovat do role nešťastníka vláčeného okolnostmi. Pro mě je Gauguin člověkem, který si šel za svým, i když věděl, co všechno ztratí. Proč ho halit do závoje trpitele? Protože se to hodí jako kontrast k úchvatným exteriérům? A proč ukázat jen dva nebo tři roky? Právě ten návrat do Evropy může mít ohromný emoční potenciál, protože víme, s jakými peripetiemi se Gauguin v kontextu rodiny i tvorby potýkal a jak moc se mu po ostrovech stýskalo. Linka příběhu průměrná, vizuálně výborné.