Pete

Spíš slabší odvar, než plnotučný Almodóvar. Jeho pozdní tvorba mě ještě stále baví, i když možná jen kvůli tomu, jak v ní probleskují všechna jeho osvědčená témata a motivy, a jak míchá obvyklé barvičky a portréty svých ženských postav. Matky mají slabší, utahaný rozjezd, uprostřed přecejen zaujmou, aby pak nakonec vyšuměly do prázdna. Linka s hrobem zbytečná, a naprosto z jiného filmu.

Zde si Žeremy vyložil prosazování francouzských zájmů v Číně po svém, a pronikl příliš hluboko do Zakázaného města. Nebo si to alespoň myslel, protože M.Butterfly není tou, kterou se zdá být. Cronenberg šíleným způsobem vyjebává s Ironsovou postavou, a já jen lituji, že zrovna tento zkušený tvůrce podobným způsobem adekvátně nevyjebává i s diváky. Rozhodně zde tedy nečekejte žádný mindfuck, naopak - v kontrastu s tím, jaká je zápletka docela slušná úchylnost, je snímek natočený zcela konformě a konvenčně.

Kdysi po prvních Avengers jsem se zařekl, že tyhlety Marvel omalovánky už nikdy - tak zoufale mě to nebavilo! Teď po letech, se sedmiletým synem, na to koukám(e) zase jinak. Je to bláznivá pitomost, ale ten dětský entuziasmus je tak nakažlivý, že musím přecejen ocenit snahu, co do toho mišmaše tvůrci vkládají. Nicméně zrovna Infinity War je tak neuvěřitelný cross-over maglajz guláš, jaký nemá obdoby - střetává se tu tolik světů, hrdinů a padouchů dohromady, že bych moc rád sledoval někoho neznalého, jak je totálně ztracen hned v prvních minutách. Asi k tomu příště pozveme babičku.

Coppola zde pracuje s tématem nefunkčních rodin a vztahů. Na dnešní dobu poněkud vyčpělý scénář nám přestavuje těhotnou ženu na útěku před zodpovědností a manželským životem, která si nestihla dosyta užít svobody, a s křížkem po funuse chce zkoušet jiné chlapy. Tohle nemůže dopadnout dobře, i kdyby nenarazila na mentála (Caan) nebo podivína (Duvall). Co je však na tomto snímku zajímavé i dnes, je skvělá režie - velmi inovativní, nápaditá, dokonce můžeme říct vytyčující směr, jakým se bude americká kinematografie nadále ubírat. Obávám se však, že abych si jako divák Lidi deště plně užil, musel bych být v natáčení filmů a jeho historii mnohem více zběhlý.

Já prostě filmy o dospívání nemám v lásce, není to pro mě zajímavé, a přesto jsem tyhle lehce zapomenutelné prázdniny absolvoval. A řeknu vám - nic extra. Ten hlavní klučina je dokonce přímo tragický případ introverta, což je divácky ubíjející, nicméně mnohé zachraňuje Rockwell, pěkná sousedka Robb, a nekonec i Carell, který zde v nesympatické roli ovšem představuje typický miscast. Abych hodnotil výše, muselo by to být Way Way Better.

Skvělá zábava ze země, která tehdy ještě byla pro starý. Jen tak si lze vysvětlit, že tu může být za největšího frajera třiapadesátiletý Matthau, který se navíc výborně hodí do komedií typu Kaktusového květu, nebo do tandemu s Lemmonem, ale tady mi prostě úplně nesedí. Ale chápu, že chtěli někoho zranitelnějšího a jaksi vtipnějšího, než osvědčeného Eastwooda. Jinak však Varrick nemá příliš vad na větrem ošlehané kráse, a můžeme mu poděkovat za inspiraci pro ty nejlepší kousky nejen bratrů Coenů a Tarantina, ale i mnohých dalších. Sieglův nenápadný a neprávem opomíjený masterpiece.

Dnes již můžeme říct klasický Östlund, kdy každá jednotlivá scéna filmu přináší nějaký nepříjemný nebo alespoň trapný moment jak pro postavy, tak pro diváky. Jsou to takové ty každodenní situace vystoupení z komfortní zóny, které všichni důvěrně známe, a ve kterých se poznáváme. Bohužel autor tady kromě sociologické studie stádního chování lidí v davu nic moc dalšího nenabízí, a doporučit tak lze spíš jeho pozdější tvorbu. I ta však nejspíš málokomu přiroste k srdci, je spíš pro diváka takovým sňatkem z rozumu.

V této inscenaci exceluje především Adamíra, ale také Vinklář, Voska, Somr, a další. Je to herecký koncert, v jejich podání se každá replika mění ve zlato, a některé dialogy z mnoha slovních přestřelek jsou dobře napsané. Bohužel celkově je tato krátka epizoda z guerillovými revolucemi bohaté Jižní Ameriky dějově příliš plytká, a řešená kauza nenabízí ani žádné zajímavé vyústění, ani zásadní morální ponaučení z krizového vývoje ;)

Ramba má splávek, Svátek má hit. Je fakt, že má Zápisník ploché, jednorozměrné postavy, a je předvídatelný - tedy i pro nás, kteří knížku blogerky Duffkové nečetli. Věrné čtenářky asi však také nebudou úplně spokojené, poněvadž filmová verze je pro ně zase příliš zkratkovitá a neúplná. Já osobně s výsledkem větší problém nemám, jen mi tam trochu vadil neautentický herec König, a naproti tomu se mi líbila hudba jiného Königa (Kittchen). Ale lituji toho, že tvůrci nešli víc na dřeň, téma není více dramaticky vytéžené, a tak trochu vyšumí do ztracena.

Díkybohu mám skromnou ženu. Trable ústřední postavy chudého právníčka totiž pramení zejména z věčné nespokojenosti jeho krásné mladé paní, a celá pohádková zápletka připomíná filmy Franka Capry z předválečné éry. Zde je však děj zasazen do tvrdého budování socialismu 50.let v ČSSR, což zvýrazňuje paradoxy doby, a je to hnací silou výborné společenské satiry, jejíž tempo skvěle odsýpá. Hlavně za odvahu vyzkoušet u nás dost netradiční mix žánrů, jakousi nadpřirozenou lidskou komedii, ale i obsadit zde neznámé jugoslávské herce (vzdáleně evokující chemii dua Mastroianni/Lorenová) do dvou hlavních rolí, si autoři 4 hvězdy zaslouží. I když ty své tři přání na dokonalé filmy si Kadár s Klosem vybrali až v následujících 60.letech.