Zóna záujmu

Vždy som mal akúsi nevôľu dívať sa na filmy odohrávajúce sa v koncentračnom tábore, lebo podľa môjho názoru tú hrôzu nie je možné preniesť na filmové plátno a ani do žiadneho iného umeleckého média. Preto je každý takýto film nutne viac alebo menej falošný. Film Zóna záujmu je pravdivý, lebo sa neodohráva v koncentračnom tábore, ale za jeho múrom. V dome a záhrade rodiny veliteľa tábora. Václav Havel vo svojej eseji Moc bezmocných napísal, že život v pravde je zbraňou proti útlaku. Ak určité dostatočne veľké množstvo ľudí naplní svoju túžbu po živote v pravde, každý totalitný systém musí padnúť. Ale platí to aj naopak, ak ľudia chcú žiť v lži, ohrozí to ich slobodu a demokraciu. A ak v klamstve chce žiť príliš veľké množstvo ľudí - končí to Holokaustom.  A o tom je ten film. Ale nie len preto je to film pravdivý. Zóna záujmu je pravdivý film, lebo je to film v prvom rade o nás - aj my dnes žijeme v takej záhrade za múrom, za ktorým umierajú ľudia, umiera príroda, my o tom vieme, a predsa kypríme pôdu, zalievame kvety, kúpeme a opaľujeme sa. (28.03.2024)

Moc dobrá filmařina. Tak malicherné věci, tak intimní pohled, prostě záleží, kolik si toho do sebe pustíte. No a přidává tomu hrozně to kvalitní zpracování. Prostě vše se kloubí ve smutné silné umění. (22.04.2024)

Idylická rodina žije své každodenní strasti a slasti v baráku s krásnou zahradou. Jediné, co je trochu "jinak" je to, že zeď jejich baráku a zahrady je obehnaná ostnatým drátem, za kterým je Osvětim. A je to rodina Rudolfa Hesse. A největší dějovou zápletkou tu není pálení tisíců mrtvých za plotem, ale strach o to, že kvůli převelení manžela na jinou managerskou pozici přijdu o svou zahrádku a bazén. To přináší do rodiny skutečné drama, zatímco plánování efektivnější nové spalovny po společném obědě je jen další nudnou úřednickou činností. Přináší to zajímavé otázky - je vykreslení postav jakožto banálních, nudných, strojově mechanických, odosobněných, nečitelných a chladně prázdných uměleckým záměrem, nebo takoví opravdu byli? Museli takoví být, protože nikdo jiný by ničeho takového nebyl schopen? Kdybychom film vzali jako alegorii, kdy barákem a zahrádkou jsou naše životy a za plotem je skrytá klimatická změna/velkochovy zvířat/země chudého jihu/smrt jako taková, nepůsobila by většina našich všedních aktivit podobně nesmyslně a zbytečně, jako ty jejich? Stejně jako u sci-fi "Under The Skin" přizval Jonathan Glazer k vytvoření soundtracku Mica Leviho. Ten jím geniálně opsal základní trik celého filmu - děs z nevyřčeného. Jediné, co ve filmu slyšíte, je zpomalený sampl lidského hlasu (hlasy mrtvých za plotem? nářek jejich vrahů trpících v pekle?), který ale většinou usekne a nechá zaznít jen jeho fragment. Nejvíc ohlušující hrůzu tedy přináší ticho toho, co bylo umlčeno. (17.02.2024)

Člověk se cítí až na hranici citového vydírání, když chce dát filmu s podobnou tematikou méně jak 4 hvězdy. Ale vlastně mě to nesebralo tolik, jako vetšina ostatních snímků. Obecně se mi to líbilo (prostě A24, jehož vlastností #1 je chrlit líbivý obsah), ale nijak nadstandartně to ve mně nerezonovalo. Za vidění snímek určitě stojí - je to trochu jinak pojatý pohled na mnohokrát opakované téma a minimálně v tom má film určité přednosti. Herci také fajn, ale klidně bych si to ještě trochu připepřil - nicméně na nemainstream produkci v kolínském Kině 99 nezvykle narvaný malý sál. Až mi to bylo nepříjemné - člověk už si tam přeci jen zvykl na komorní atmosféru o max. sedmi lidech (a to už je nějaká událost!) a najednou se vám tam hrne 40 lidí. Nehoráznost, která už se doufám nebude opakovat! :) (17.02.2024)

Velmi atmosférický snímek, kde si zcela zaslouženě pro sebe "ukradla" největší pozornost manželka Rudolfa  Hösse Hedwiga v podání Sandry Hüllerové. Způsob jakým oživila tato hezká žena na plátně, nehezkou, charakterově odporně pokřivenou, německou kobylu je v pravdě geniální. Naopak potenciál hlavní postavy Rudolfa Hösse v podání Christiana Friedela zůstal zcela nevyužit a nebyla to chyba herce, ale scénáře a dramatizace celého filmu. Jeho minimalistické, ba přímo komorní pojetí sice velmi dobře gradovalo onu nevyřčenou, ponurou atmosféru, kde si divák může jen domýšlet, co se v tu dobu odehrávalo za zdí. Nicméně právě ten potenciál srovnání dvou světů byl za mne zcela nevyužit a to je škoda. Jistě, dá se oponovat argumentem, že všichni vědí, co se v Osvětimi odehrávalo. Na to bych já zrovna nesázela, spousta zejména mladších diváků, má jen velmi mlhavou představu, co to bylo za hrůzu. Dále mi chyběl větší prostor pro ostatní osoby v domě, zejména personál a jeho pocity. Prostě celé je to takové "artové a plíživé" a myslím si, že spoustu lidí se bude u sledování nudit.  Což je škoda, protože pachuť existence té rodiny, která si spokojeně žije, doslova v zajetí oblaku kouře ze spalovaných mrtvých lidí, je z plátna téměř cítit. Vynikající hudební podkres, je jen takovou tou třešničkou na dortu. Za mne určitě filmový počin roku, který ale širší publikum asi moc nezaujme. (27.02.2024)

Pokud bylo cílem natočit hnusný, nezajímavý, nepříjemný a nulovou pointou ověnčený film mající vytvořit domněnku, že nacisti byli naprosto příkladní milovníci svých rodin s tvrdě pracujícími otci a ochranitelskými manželkami s menšími úchylkami v plynu a spalovacích komorách, tak gratuluji, povedlo se na jedničku. ***životní prostor*** Ten zajímavý koncept zahrady za zdí z traileru se ve filmu objevil snad v jediném záběru, což mi přijde absolutní fail a tento klamavý marketing mě fakt nasral, protože koncept traileru byl několikrát zajímavější než celý film dohromady. [narvané Ponrepo] (28.02.2024)

Námět zajímavý. Ale působilo to na mě chladně a nevyvolalo žádnou emoci. (06.03.2024)

Predom napíšem, že čím menej divák pred filmom vie, tým lepšie. Tma. Nič nevidieť, iba počuť zvuky... Na začiatku mi prišlo zvláštne, prečo si Glazer vybral za námet svojho ďalšieho filmu práve vojnu. Tento pocit však trval až/len do momentu samotného sledovania, kde po úvodnom oboznámení sa s postavami, začína pomalý prepad do útrob ľudskosti. Ide teda o ďaleko širší rozmer ako ten historický. Pred divákom sa nenápadne vyobrazuje ľahostajnosť, až nevšímavosť, ktorá môže, a často aj má parametre skazy. Človek sa mnohokrát nachádza vo svojom vymedzenom priestore, pestujúc si svoj uhladený život s nezáujmom o ten zvyšok... The Zone of Interest predstavuje jedinečné, stiesňujúce, a zarezávajúce sa zobrazenie zla z druhej strany skrz podprahovosť a to, čo sa deje v pozadí. Zlo sa postupne stáva štandardom. To všetko geniálne podtrhuje kamera a hudba. Zvuková stránka tu naviac tvorí samostatnú jednotku, kde sa scény ktoré vidíte kontrastne bijú s tým, čo počujete. Nie je teda dôležité čo, ale ako to natočíte. K bezchybnosti čo to chýba, Glazer ma ale opäť dostal a už pár dní rezonuje. 90% (07.03.2024)

Prvotný dojem skvelý, najmä vďaka kamere, skvelému zvukovému designu a Sandre Hüller (tá žena je DÉMON). Ale banalita zla ukazuje sa byť sama o sebe banálnou a koncept filmu ma nakoniec oslovil viac, než film samotný. (18.03.2024)

Celý film ma napadali 3 slová - sebestredný európsky art. Film sa snaží divákovi dať jasne najavo, že je nepríbehový a nechce byť doslovný. Ale aj tak ide zo všetkého absolútna doslovnosť - nepríjemný zvuk pozadia, neustále nervózny pes a malé dieťa, nekončiace obrazy a paralely. Režisér sa "nedoslovne" snaží každou (áno, do detailu pekne vyšperkovanou) scénou ukázať - POZRITE NA TEN KONTRAST!!!! SLEDUJTE TÚ ĽAHOSTAJNOSŤ!!!. Lenže to je všetko čo ten film za 105 minút ponúka a mne to proste príde málo. Najviac ma zaujali nočné zábery s infrakamerou, tam dávam + bod za invenciu a aj budovanie atmosféry. Ale asi som primitívny divák, ktorý na atmosféru a vyvolanie pocitu potrebuje prepracované dialógy a nie pár pekne naaranžovaných scén a výbornú prácu so zvukom. (09.04.2024)

Drsny kontrast rodinnej idylky, kde si to mamina i deticky uzivaju a zaroven v ovzdusi museli roznoniavat spalene ludske tela. Tento fakt vsak vo filme nespominaju. Jedine, co tomu ako-tak ucini zadost, ked pride svokra na navstevu a zrejme z hrozou zisti, co sa jej dcerenke "podarilo", ked v noci pocut vzdialene vykriky umiereajucich ludi. Obcas mi vadilo az prilis vela artu. Dialogy su vsak zaujimave a drsne, ked sa bavia o tom ako splnit "kvoty" a ako mat efektivnejsie pece. Vo filme nie su ziadne explicitne sceny, spolieha sa na divakovu pozornost, vnimavost a predstavivost. Odporucam. 60% (08.05.2024)

Ne, toto jsou děvčata z vesnice, židi jsou za zdí. Věta, která skvěle vystihuje atmosféru filmu. Tady před zdí si madam Hedwiga opečovává svůj ráj na zemi. Na pozadí je slyšet ozvěna pekla a vidět temný kouř. A pořád dokola si divák může pokládat otázku, jak mohli spokojeně žít vedle vražedného kolosu smrti. Jeden z nejpozoruhodnějších okamžiků filmu je noční scéna, ve které Hedwičina matka pozoruje tábor.  Kdysi sloužila v židovské domácnosti. Je nadšená, jak se dceři daří dobře. Pak se v noci probudí, zadívá se směrem za zeď a uvědomí si svoji hranici akceptovatelného. Tu, kterou její dcera už dávno ztratila. Ráno zmizí a nechá jen psaný vzkaz. Příjemný nebyl, protože Hedwiga ho okamžitě vhodí do kamen. Škoda nepropracované postavy Hösse. Druhá polovina filmu ztrácí předchozí naléhavost s vypointovanými dialogy ilustrujícími chladnou bezcitnost vykonavatelů zrůdnosti vyhlazovacích táborů. (16.02.2024)

Několik dní ze života esesácké rodinky aneb docela Nuda v Osvětimi, kde velitel koncentráku, s ledovým klidem, řeší zafinancování nového typu spalovací pece i osobní problémy s převelením a údržbou šeříku okolo tábora. Výpovědní hodnotou se jedná o silné téma, které je však podáno nezáživně (moc tomu ani nepřidávají záběry s téměř pravidelnou statickou kamerou) a o zařazení mezi nejlepší filmy roku nemůže být, v mém případě, vůbec řeč… to takový Schindler nebo Saul kopou úplně jinou ligu. ■ AnanAss‘s Score: 4/10 ■ (23.02.2024)

Umelecky spracovaný holokaust, konkrétne cez rodinu Hössových. Síce sa tá stiesnenosť občas prejavila, ale nie som fanúšik predlhých záberov. Akí to boli v skutočnosti hajzli vedeli len tí, čo prežili.. (20.03.2024)

Film o holocaustu, ve kterém je nejvíc zneklidňující jakékoliv připomenutí, že se holocaust odehrává. Není třeba jakýkoliv explicitních záběrů, stačí zmínka o peci a naprosto jsem ztuhnul, protože to byla plně vyslovená připomínka, že hned za zdí se odehrává nejhorší tragédie a zločin moderních dějin. A když začaly titulky s vyloženě nepříjemnou hudbou, poprvé jsem měl pocit, že jsou plnou součástí filmu. Bylo mi z toho špatně... jako kdybych naplno pocítil zrůdnost holocaustu. (02.05.2024)

Výjimečně atmosférický film zabývající se tím nejhorším, co se za války dělo. Moc se mi zamlouvalo artové podání s jednoduchým střihem a skvělá práce s kontrasty. Vizuál je nadmíru působivý a byl jsem překvapený, že se někdo dokázal vydat směrem uveřitelnosti doby bez vyobrazení toho podstatného, které je však všudypřítomné. Co ale jednoznačně vystavělo atmosféru, byla hudba a zvuk jako takový. Nutno říct, že to na mě občas působilo až Hitchcockovsky. Každá nota a každý vzdálený křik a hukot vás nutí zarazit se hlouběji do sedačky a při závěrečných titulcích už v sobě máte tak hlubokou depresi, že chcete z kina rovnou utéct. To navíc podtrhne závěrečná scéna s prázdnými chodbami. Byl to jedinečný zážitek, ale nejsem si jistý, jestli bych si to pustil znova. (19.02.2024)

Zajímavé bylo jen téma a pojetí filmu.... A to je vše, další nudná art sračka.... (24.02.2024)

Nevím, co si mám o tomto filmu myslet. Na začátku byla asi 3minutová tma s mizejícím názvem filmu, pak jsou tam dlouhé sceny, kterak Hedwiga Hössová dětem a své matce vypráví, co pěstuje na zahradě apod. Rudolf Höss řeší „běžnou rutinu“ (stydím se za použití tohoto pleonasmu) ohledně tábora, oslava narozenin a další nudné scény. Takže ten film nemá v podstatě žádný děj, zápletku, emoce, gradaci apod. Hedwiga se párkrát rozčílí, aby herečka měla co hrát. Aby to režisér nějak trochu oživil, tak ho napadlo, že do filmu namontuje podivně stylizované vsuvky o židovské holce, které nemají žádnou pointu. Končí to scénou v současnosti, kde uklízečky připravují muzeum v Osvětimi pro další návštěvníky, ta scéna připomína spíš reklamu na Cif. Divný a těžko uchopitelný film = 3 hvězdičky. PS: Není Rudolf Höss jako Rudolf Hess, já jen, aby pak někdo nebyl zklamaný... (25.02.2024)

Vlekoucí se artovina, která ukazuje život za zdmi. Výjimečně však tu druhou stranu. O Hossovi a jeho rodině jsem toho přečetla opravdu hodně, takže jsem se nedozvěděla nic nového. Alespoň jsem ale chápala jejich život a různé rodinné situace, které byly ve filmu mnohdy jen naznačeny. Všechno bylo pozvolné, pomalé, klidné, harmonické. Což mělo samozřejmě ukazovat na obrovský kontrast toho, jak se žilo na druhé straně zdi. Dost často vás to ale uspávalo. Film měl moc pěkný a zajímavý zvukový podkres štěkajících psů, hořících pecí a výkřiků. Hudba byla děsivá. Za zmínku však stojí jen jednání o zvýšení efektivity spalování a sraz nácků. Kde se sice taky nic moc nedělo, ale alespoň jsem si mohla užívat pohled na kostýmy. Vždycky se mi hrozně líbily německé uniformy z období druhé světové války. Stejně tak jejich symboly. Celkově na mě ale film nijak zvlášť nezapůsobil. Chápu, co tímto filmem chtěl básník říct. Do mého nitra se to však nijak nezapsalo. (27.02.2024)

Glazer je zpět s dalším filmem po svém úspěšném stopařském sci-fi Pod kůží a tentokrát jde jistě více na ruku divákovi i přes svojí chtěnou experimentální zjevnost, což mu prospívá a nepůsobí až tak prvoplánově jako jeho zmíněný poslední film. Pravdou ovšem je, že scénář občas zakulhá a zbytečně explicitně servíruje divákovi v rozhovorech ústředních postav jejich lhostejnost k jimi páchanému zlu. Nejlíp tak fungují scény, kde mluví diegetický a přece většinou mimorámový zvuk, jež zde působí skutečně démonsky, více než postavy, ty jsou však skvěle zahrané příklady arendtovské banality zla. Obrazy jsou až jak z Anderssona či Suleimana, jen je tu mnohem víc nacistů a pozbývají jakéhokoliv závanu vtipu. Nápad použití neobvyklé perspektivy k nahlédnutí největších hrůz dvacátého století je jistě obdivuhodný stejně jako Glazerova vize. (03.01.2024)