Majkak

Největším překvapením paní, která suverénně tvrdí, že za nezájem o ošetřovatelskou službu může štědrý sociální systém, a nikoliv naprosto mizerné pracovní podmínky. Neplacená práce přesčas, to, že pečovatelky koupí jídlo seniorům občas i ze svého, z té minimální mzdy, co vydělávají, to je považováno za samozřejmé. Jako vážně? A co takhle změnit tento systém. Provozovatelé hotelu a farmy těží z faktu, že zatím pořád přicházejí migranti ochotní pracovat i za mizerných podmínek. Dokud bude k dispozici tato levná pracovní síla, sami nic měnit nebudou a pojedou dosavadní styl provozování byznysu. Jak říká ten mladý Slovák: Hodiny si nepočítám, co z toho, pokud bude chtít, stejně mě odrbe (přeloženo do korektnějšího jazyka).

Obvykle neutíkají, aby se měli líp, ale aby přežili. Šance jsou bohužel čím dál menší. Čína vrací severokorejské uprchlíky daleko častěji, navíc nejsou v bezpečí ani ve Vietnamu či Laosu. Až Thajsko je jistota. Na pozadí příběhu konkrétních uprchlíků se divák seznámí s retrospektivou totálně izolované země za období diktatury Kimů. Jeden z nejšílenějších režimů s veřejnými popravami s povinnou účastí obyvatel.  Lidskost se naštěstí nepodařilo zcela vymýtit a obdivovala jsem rodinu na útěku s 80. letou babičkou a malými dětmi. Jejich osud poskytuje alespoň špetku naděje. Také díky neskutečně odvážnému a obětavému pastorovi Sung-eun Kimovi.

Kamera na hraně kýče, ale vlastně s celkovým pojetím docela konvenovala. Chytré dialogy se sympatickou dávkou sarkasmu až černého humoru. „Byla jsi se mnou šťastná.“ – „To myslíš do tý doby, než jsem šla skočit z mostu?“ Originálně pojaté. Ženské tělo s mozkem dítě. Explicitní scény mě nepohoršovaly, protože neukazovaly na ni, ale ty, kdo ji chtěli využít pro sebe. Neutuchající touha po poznání, uvěřitelně dávkovaný vývoj Belly v rámci jejího pronikání do tajů světa. Inteligentní zábava s vyváženým humorem i vážnými tóny.

Opět bezchybný vizuál, velkolepé bitvy, a navíc excelentně dunivá hudba. Nádherná, podmanivá poušť. Dialogy přesně dávkované, aby neutahaly zbytečnými diskusemi, a přesto dokázaly vystihnout podstatu. Paul je tlačen do role, ke které se necítí povolán. Chani to vnímá pozorně a brojí proti tomu, ale kmenový vůdce Stilgar se upne na myšlenku, že právě Paul je mesiáš. Paulova matka dobře ví, že pro ni, a zvláště nenarozenou dceru, představuje Paulova role mesiáše nejlepší ochranu. A Paul se pomalu proměňuje, což Timothée Chalamet zvládl perfektně. Je to dvojka, na vygradování je třeba počkat, každopádně vybraný úsek obstojí sám o sobě, protože má smysluplný začátek i konec.

Ne, toto jsou děvčata z vesnice, židi jsou za zdí. Věta, která skvěle vystihuje atmosféru filmu. Tady před zdí si madam Hedwiga opečovává svůj ráj na zemi. Na pozadí je slyšet ozvěna pekla a vidět temný kouř. A pořád dokola si divák může pokládat otázku, jak mohli spokojeně žít vedle vražedného kolosu smrti. Jeden z nejpozoruhodnějších okamžiků filmu je noční scéna, ve které Hedwičina matka pozoruje tábor.  Kdysi sloužila v židovské domácnosti. Je nadšená, jak se dceři daří dobře. Pak se v noci probudí, zadívá se směrem za zeď a uvědomí si svoji hranici akceptovatelného. Tu, kterou její dcera už dávno ztratila. Ráno zmizí a nechá jen psaný vzkaz. Příjemný nebyl, protože Hedwiga ho okamžitě vhodí do kamen. Škoda nepropracované postavy Hösse. Druhá polovina filmu ztrácí předchozí naléhavost s vypointovanými dialogy ilustrujícími chladnou bezcitnost vykonavatelů zrůdnosti vyhlazovacích táborů.

Rozplétání vztahového drama v rámci soudního řízení. To nemá být detektivka, ale rozkrývání všech proměn původně silného vztahu plného respektu a obdivu dvou osobností. Kam to během času zmizelo a proč se tolik odcizili. Mírné zklamání pro toho, kdo v tom hledá jednoznačnou odpověď na otázku: zabila ho nebo ne. Nejpodstatnější otázka zůstává: co všechno se nepovedlo.

Intimně se probouzející seniorka vcelku s vnímavým podáním a pochopením. Škoda, že režisérka neuchopila blíže i postavu manžela, jen z letmých náznaků se zdá, že sice nebyl takové poleno, ale přesto je zarytě přesvědčen o tom, že v určitém věku se jisté věci nesluší. Plus za vkusný přístup bez trapných pokusů o prvoplánovou lechtivost.

Intenzívní zážitek s výbornými herci i v dětských rolích. Psychologicky precizní zpracování zranitelného dospívání. Bolest dcery, kterou její matka nedokáže milovat. Doteky, pohlazení, které chybí. A laskavá matka, jejíž dobrosrdečnost končí v okamžiku, kdy by se měla postavit za oběť, ale rozhodne se podpořit syna. A tys taky v tom nejseš nevinně. A oběť je v tom zatraceně sama.

Drsné, nevlídné, mrazivě se zařezávající do kůže. Přesně jako klima na vřesovištích. Jeden tvrďák, nemluvný kapitán, válečný vysloužilec, kterého nemůže hrát nikdo jiný než Mads Mikkelsen, se rozhodl, že z vřesoviště vytvoří pole. První minuty připomínají dokument o mýcení vřesu, ale pak se zjeví protivník. Čistá esence zla. Boj dobra se zlem v dost hrubém obalu, protože ani kapitán se nezakecá. Každopádně klasika par excellence na téma, jak nic nedostaneš zadarmo a mocní mezi sebou nechtějí přijmout bastarda.

Výborný Cage v roli nudného profesora, kterému se otočil svět vzhůru nohama. Dobře zachycená proměna v člověka, kterému sláva spadla do klína čirou náhodou a neumí ji úplně ustát. Stejně dobrý i přechod v noční můru, jen ten konec byl takový rozpačitý. Najednou jakoby zmizelo všechno předtím, a ukázalo se, jak je složité vypointovat příběh a poslat závěrečný vzkaz divákovi.