zdarecsranec

Glazer je zpět s dalším filmem po svém úspěšném stopařském sci-fi Pod kůží a tentokrát jde jistě více na ruku divákovi i přes svojí chtěnou experimentální zjevnost, což mu prospívá a nepůsobí až tak prvoplánově jako jeho zmíněný poslední film. Pravdou ovšem je, že scénář občas zakulhá a zbytečně explicitně servíruje divákovi v rozhovorech ústředních postav jejich lhostejnost k jimi páchanému zlu. Nejlíp tak fungují scény, kde mluví diegetický a přece většinou mimorámový zvuk, jež zde působí skutečně démonsky, více než postavy, ty jsou však skvěle zahrané příklady arendtovské banality zla. Obrazy jsou až jak z Anderssona či Suleimana, jen je tu mnohem víc nacistů a pozbývají jakéhokoliv závanu vtipu. Nápad použití neobvyklé perspektivy k nahlédnutí největších hrůz dvacátého století je jistě obdivuhodný stejně jako Glazerova vize.

Naprosto suverénní celovečerní debut talentovaných mladých filmařů, počínaje režisérem, který sám napsal i scénář a postaral se o střih. Ve filmu se skutečně víc mluví, než je ve východoaisjksých slow cinema počinů zvykem, ale to nemusí být vůbec na škodu, jelikož obrazy i dialogy/monology postav spolu perfektně ruku v ruce fungují. Příběh o ztrátě z perspektivy emočně ne zcela zainteresované třetí osoby, jež se vypořádává spíše s hledáním sebe sama skrz minulost v proudu paměti, jež mu poskytuje právě smrt bližní, umožňujíc mu útěk z hektického Saigonu a vydat se vstříc minulosti, ale snad i budoucnosti do rodné vsi.  Právě paměť a čas jsou velkým tématem i Bi Ganových filmů v sousední Číně a Pham Thien An na to jde velmi podobně, ač přece jinak, nejspíš více realisticky a hmatatelně, méně básnicky, ovšem i ve Žluté kukle je prosakování reminiscencí z minulosti naprosto elegantně zvládnuto a to zejména díky kameře Dinh Duy Hunga, která je letošním zaslouženým výhercem v Cannes, kdy je využíváno dlouhých záběrů, občas statických, jindy v jízdě, ale i v panoramatických otočkách plazících se centimetr po centimetru po stěnách vesnických obydlí. Úžasná podívaná ať už kamera snímá frontu na banh mi a za ní vietnamské živelné město, kur džunglový na klidném venkově, obklopující cvrkající přírodu, nebo temné místnosti chatrčích stařešinů, v níž je citlivým osvětlením dosaženo až rembrandtovského šerosvitu. Je to film pracující s obrazem-časem a jeho trváním, nepřekvapí tedy, že vyžaduje velkou trpělivost a pozornost, za což může být divák odměněn čistým filmovým zážitkem.

Je cinefílie nemoc? Je jedinec opravdu tak přesycený obsahem, že z něho už nic nemá? Jsou pro něj skutečně filmy jen stravou, kterou nutně potřebuje, zkonzumuje, ale pak se jí jen zas rychle zbaví, stejně jako stráveného jídla? Nebylo by lepší zvolnit? Na chvíli přestat? Otázka více méně zbytečná, jelikož Aniballi ví, že už je pozdě a on sám a mnoho dalších jsou navždy pohlceni ve světě pohyblivého obrazu a nezastaví je ani lockdown a zatažená opona před plátnem jejich oblíbeného kina v sousedství. Naprosto dokonalé filmová hříčka na hraně experimentálního dokumentu a filmového eseje, co je na jednu stranu elitářská, kdy autor cílí na stejně nemocné jako on, co se baví rozpoznáním každého citovaného filmu, ale na druhé straně taky velmi lehká vtipná sebeparodující. Jeden ze zapadlých klenotů na programu 57. ročníku KVIFF, přitom jiný film by na festival nepatřil víc než tento a třeba jej viděl i onen ve filmu vystupující bájný nenasytný blázen, co žil jen v obrazech, neměl domov a jen se akreditoval na jeden filmový festival za druhým. A trochu té představě závidíme, protože možná bychom tak sami chtěli a dokázali žít.