Mackoun

Po Devadesátkách další česká perlička, která se svou kvalitou nemá za co stydět. Řekl bych, že to byl docela pošmak, ale nebyl bych první ani poslední s tímhle originálním závěrem. Člověk by toho kluka skoro až politoval…

Docela náhodnej objev a docela příhodnej kousek. Stará klasika to není a asi ani nikdá nebude, ale líbilo - není to hloupý ani kýčovitý. Zkrátka “feel-good” jednohubka z malý vesnice, co si na nic víc ani nehraje.

Člověk se cítí až na hranici citového vydírání, když chce dát filmu s podobnou tematikou méně jak 4 hvězdy. Ale vlastně mě to nesebralo tolik, jako vetšina ostatních snímků. Obecně se mi to líbilo (prostě A24, jehož vlastností #1 je chrlit líbivý obsah), ale nijak nadstandartně to ve mně nerezonovalo. Za vidění snímek určitě stojí - je to trochu jinak pojatý pohled na mnohokrát opakované téma a minimálně v tom má film určité přednosti. Herci také fajn, ale klidně bych si to ještě trochu připepřil - nicméně na nemainstream produkci v kolínském Kině 99 nezvykle narvaný malý sál. Až mi to bylo nepříjemné - člověk už si tam přeci jen zvykl na komorní atmosféru o max. sedmi lidech (a to už je nějaká událost!) a najednou se vám tam hrne 40 lidí. Nehoráznost, která už se doufám nebude opakovat! :)

*3,5* Jsem už buďto nadobro rozmazlenej, nebo tomu zase něco chybělo. Jakoby se Saltburn snažil vetřít do škatulky kultovních děl, ale i přes všechny ty artový close-up záběry a barvy to na mě působí jak kluk z dobrý rodiny, co chce zapadnout mezi pankáče. Nakoupí si za máminno štědrý kapesný fungl nový Steely, křiváka, pásek s pyramidou, máma mu mezitím vypere kalhoty v aviváži a on odhodlaně vběhne mezi stádo smradlavých zevlů, jako by byl leta jedním z nich a jeho život stejnej opruz jako ten jejich. Ale tak snadno punkovýho diváka navoněným křivákem neopijete! Na artovku je to prostě málo špinavý - a ne, ani vylízat odpad ve vaně se zbytky semene není zaručenou vstupenkou do undergroundu.

V první moment jsem měl dojem přehrávání a těžko uvěřitelné snahy navodit situační chaos, což jsem například ve filmu Bod Varu vnímal mnohem víc přirozeně. Ale od druhého dílu už jsem se spokojeně vezl a stal se jedním z “šefů”. Dlouho jsem se nenechal tak snadno a bez přemlouvání strhnout k binge watchingu. Hlavního protagonistu jsem znal jen z grafiky kolem seriálu a herecky se s ním poprvé setkal nedávno ve filmu Fingernails, ale teprve tady ho poznávám trochu víc a přirozeně zasloužil své místo v mém duševním hereckém klubu přátel.

Tak 3,5… je to krásně barevný, naduněný, zajímavý, … V součtu je to ale takovej velkolepej přezrálej kýč a rychle jsem se toho přesytil, takže okouzlení nenastalo. Což neznamená, že to není povedeně zpracovaná biografie, co by nestála za pokuk. Minimálně mám zase o něco širší obzory!

Jako by člověk sledoval jeden příběh v několika verzích. Od nenápadné černé komedie přes propletené drama s prvky thrilleru, ze kterého se nakonec vyklube téměř čistý thriller. Ovšem s jemným šlehačkovým dezertem na závěr, aby divák po té hutné žranici neodcházel od stolu s těžkým pocitem v ústech. A24 má u mě přesně díky podobně nenápadným objevům vždycky speciální místečko.

Trochu to ve mně vře. Fascinující, ale k zblití. Doufám, že každej jeden tenhle debil a hovado bude na onom světě na věky věků loven, nikoliv lovec. Tolik sebeobhajujících mouder a duchaplných teorií o tom, jak větší zlo maže zlo menší. Proč si jen tak pro prdel nejít zabít pár krásných bytostí, žasnout nad jejich majestátností, políbit se nad jejich mrtvolou a poplácat se po rameni, jaká to byla úžasně mířená rána, když zvíře umíralo v bolestech pohých pár minut. Jo, a ještě fotečku, než nám vychladne! Vždyť je jako lidstvo stejně utlačujeme, tak ten zbytek šťastlivců v parcích pojďme aspoň postřílet - vždyť jim tím vlastně pomáháme žít.

Tyhle undergroundovky jsou prostě moje guilty pleasure… stačí průměr až lehkej nadprůměr a maj mě.

I zželelo se mi a rozhodl jsem se pustit k sobotnímu obědu něco, co ocení především přítelkyně (obvykle mám selekci filmů a seriálů na starost já a na výsledku je to znát). Ale rád se čas od času podívám za hranice naší mužské galaxie a nahlédnu za oponu té ženské (ačkoliv odjakživa přirozeně balancuju mezi oběma v jakémsi libračním centru, kde mi to připadá nejzdravější). A má to spoustu pozitiv - minimálně ve zjištění, že mají (nebo minimálně tehdy měly) ženy stejné démony a úvahy nad partnerským životem, jako my, zatracovaní a nepřizpůsobiví mužové.