Zóna zájmu
The Zone of Interest
The Zone of Interest
Strefa interesów
The Zone of Interest
The Zone of Interest
Réžia:
Jonathan GlazerScenár:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrajú:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a ich štyri deti žijú vo veľkom dome s krásnou, udržiavanou záhradou. Každý deň si vychutnávajú spoločnú večeru, spomínajú na milované Taliansko, užívajú si víkendové výlety k vode a prechádzky s priateľmi. Spoza múrov ich domova sa však ozývajú znepokojujúce zvuky a občas niečí zúfalý krik. Pánom domu je totiž Rudolf Höss. Veliteľ koncentračného tábora v Osvienčime. (ASFK)
(viac)Recenzie (244)
Parádní kamera, pár scén s až roztomile jemným humorem, zajímavej nápad, působivý zvuk.. ale tím to tak hasne a z kina jsem zase jednou odcházel otrávenej z toho jak jsem se chytil na lep toho (pravda, až podezřelého) hajpu. Možná jsem už fakt cynická zrůda, ale všechny ty psychologicko-stylistické fintičky, kterýma se to snaží diváka vmanipulovat do požadovaných emocí, jsou tak strašně okaté a blbě navlíknuté, že jsem chvílema oči protáčel až někde dozadu do lebky. Ta forma na které to celé stojí bohužel není všespásná a takto sama o sobě by utáhla nějakej geniální kraťas, možná i středometráž, ale celovečerák je na jeden takto prvoplánový nápad prostě moc. Je to jen takový upachtěný kalkul průměrnosti a artová póza co chce být hrozně závažnou výpovědí... Ne, fakt není povinnost kladně hodnotit všechno co se nějak otírá o holokaust. Klidně můžete zkusit fim hodnotit i podle toho jak na vás skutečně (ne)zapůsobil. ()
Neokázalé drama o životě dvou zrůd. Film nijak neumenšuje nebo nerelativizuje hrůzy kterých se dopouštěli, ale spíš vám hází klacky pod nohy při jeho sledování, neb neukazuje žádné zločinné brutality. Historická znalost rodiny Hössových je absolutně nezbytná, alespoň v podobě základních faktů, jinak většina děje nebude pochopena. Od uvedení Saulova syna nejlepší a nejoriginálnější film na téma hrůz holocaustu s výjimečnou zvukovou stránkou. ()
Film o koncentračnom tábore bez sekundy záberu na koncentračný tábor. Zaujímavá myšlienka, kde po celý čas divák sleduje iba bežné činnosti rodiny jedného veliteľa koncentračného tábora v priľahlom dome a znepokojenie je dotvárané len občasnými zvukmi ďaleko v pozadí. A tento nápad funguje tak zhruba prvých pätnásť minút, kde by následne Zóne záujmu prospelo byť skôr úderným, krátkometrážnym filmom, no v celovečernej stopáži je skôr úmorným filmom, ktorý nemá okrem ústredného nápadu veľmi čo ponúknuť. O postavách sa tu nedozvieme nič, nevedú ani nijako podnetné dialógy, a tak sa skutočne jedná iba pohľad na život pri káve, v záhrade a podobných činnostiach bez náznaku nejakej zlovestnej atmosféry, pokusu o dramatizáciu udalostí alebo aspoň náznaku akejkoľvek zdrvujúcej emócie, ktorú by si podobný námet žiadal. Vo výsledku tak pre mňa skôr tá Zóna nezáujmu, so síce fajn nápadom v úvodných minútach a zaujímavým záverom, ale medzitým nerozpracovaným do ničoho zaujímavejšieho. CELKOVO: 6/10 ()
Je poněkud zbytečné vyčítat tvůrcům monotónnost a odosobnělost příběhu, protože to byl očividně jejich záměr. A na mě to celkem fungovalo. Právě ten kontrast banálních scén, lhostejnost až bezcitnost Rudolfa Hosse a jeho rodiny, proti zvukům mučení, smrti, střelby a kouře odehrávajícími se za zdí, zanechává tísnivý, nepříjemný pocit.Tuhle rodinu si opravdu neoblíbíte. Film nepracuje jen se zvuky, ale i s divákovou představivostí, např. Když si Hedwiga zkouší kožich, tak je vám jasné odkud se vzal, nebo když Rudolf v klidu řeší pracovní problémy, které vlastně spočívají v genocidě apod. Ve snímku problesknou střípky lidskosti, které představuje babička, nebo polská dívka, ale jinak se to celé nese v duchu této netečnosti. Film určitě nabádá k přemýšlení a myšlenka se zdá nadčasová. Že si zvuk zaslouží Oscara je nepochybné, jen škoda, že se nenašla také nominace na vedlejší roli pro Sandru Huller, Oscara za hlavní roli jí asi vyfoukne Emma Stone (ne, že by si ho nezasloužila), ale když vezmu v potaz Sandřin fantastický výkon jak tady, tak v Anatomii pádu, tak bych si troufla říci, že rok 2023 patřil právě jí. Zóna zájmu je zajímavý experimentální film, který ale skutečně místy nudí, takže jsem i já přemýšlela nad hodnocením, něco mezi trojkou až čtyřkou, ale tři hvězdy mám vyhrazeny pro průměrné filmy, což rozhodně není tento případ. Mimochodem, ta hudba na začátku a hlavně u závěrečných titulků, ta je tedy mimořádně nepříjemná. ()
Je to dobře zpracované a snaží se to být originální, jinak ale knížka Smrt je mým řemeslem (taky o Hössovi) se mi líbila o hodně víc a tuhle povedenou rodinku mi přiblížila mnohem lépe. ()
Asi nejdůležitější film loňského roku, u kterého mi docházejí slova. Bylo to něj dáno všechno (čtrnáct let realizace, z toho jenom rok budování zvuku před natáčením na základě 600stránkového dokumentu). Výsledek je fascinující a zdrcující. Znepokojivé. Je opravdu rozrušující sledovat, jak tenká je ,,zóna´´ mezi povědovými běžnými situacemi, které dělá asi každá rodina a tím největším zlem, které bylo napacháno. Mimo jiné mě dostává i ten kontrast mezi tou (a to vážně opravdovou) krásou, co měli Rossovi kolem sebe a tou špinou, co měli v sobě. Postoje typu: U zdi tábora zasadíme víno, aby ji zakrylo a máme vyřešeno? To nejde dostat z hlavy a bohužel to i nepříjemně nastavuje zrcadlo. ()
Za mě tady forma přebiji obsah. ()
Je fakt, že závěr je zdrcující tím nejvíc nepříjemným způsobem a převažující statické záběry z "vysněného domova" působí v některých chvílích až tragikomicky s ohledem na to, co se děje v sousedství. Přesto mě asi nejvíce zaujal samotný portrét člověka, který za pácháním toho nejhoršího zla vidí poslání a těší se na další výzvy ve svém profesním životě. Koneckonců o tom byl bytostně přesvědčený. Během té závěrečné změti všech možných zvuků mi bylo po dlouhé době při sledování filmu fyzicky opravdu nepříjemně. [80%] ()
Formálně vycizelované peklo. Podobně jako u Saulova syna pouze na jedno zhlédnutí, vícekrát to můj žaludek nezvládne. Mrazivě sadistická netečnost, nezájem, nezúčastněnost... dokumentární průnik do ryzího arcizmrdství. ()
Glazer se pokusil natočit netradiční film z období holocaustu... nedějový snímek o rodině jednoho z šéfíků koncentračního tábora, která si užívá idylický život (za kterým je spoustu špíny) a v pozadí sledujeme komíny nebo slyšíme střelbu. A právě v tom možná i selhává, protože většina filmů z tohoto období měla silnou atmosféru, ale tady nevíme o postavách vlastně vůbec nic a jsou to jenom figurky v Glazerově velké hře náznaků. O spoustě věcí postavy navíc jenom mluví... a přitom je film médium obrazové. Postavy tak kromě občasných dialogů jenom jí, chodí, sedí, hrají si u vody a konec. Ten se navíc opět snaží prosadit symboliku skrze uklízečky v současném Osvětimi, které vysávají a uklízí výstavu, zatímco v pozadí vidíme ony slavné hromady bot a dalších věcí. Smetánka si možná bude poklepávat po ramenou, jak je to úžasně artový snímek, ale já na tyhle povrchní věci neskočím. Hodnocení: 60 % ()
Hodně zvláštní a nepříjemný film, k němuž málokdo zůstane netečný. V záplavě filmů o holocaustu si byl Jonathan Glazer moc dobře vědom, že je třeba se něčím odlišit a zvolil v tomto případě dost extrémní přístup, kdy snímek prakticky nemá děj a zabývá se banalitou všedních dnů nacistické rodiny, která bydlí přímo vedle Osvětimi. A jestli za něco zaslouží kredit, tak rozhodně za práci se zvukem, která je fantastická, protože slyšet na pozadí štěkoty psů, výkřiky, pláč a střelbu je děsivé, zároveň to ale zcela záměrně působí jako kulisa, na níž už si všichni zvykli. Podobně temná je hudba, která z větší části tvoří depresivní atmosféru a jen prohlubuje celkovou temnotu. Velmi důležitá je i záměrná nezúčastněnost diváka, který má být v tomto případě opravdu jen "divákem" a s určitým zhnusením sledovat proměnu kdysi snad "normálních" lidí v naprosté bestie, pro něž jsou miliony mrtvých jen číslo a jakýsi průmyslový výrobek. V obsazení nejvíce zaujme opět výborná Sandra Hüller, na jejíž postavě je skvěle ukázáno, že ženy pohlavárů byly mnohdy ve své bezcitnosti a cyničnosti mnohem horší než jejich muži, Christian Friedel je pak také velmi dobrý, má to ale horší v tom, že je jen jakousi figurkou, která nemá propracovanou psychologii a je extrémně chladný a divákům se přiblíží jen v momentě telefonátu v průběhu nacistického večírku. The Zone of Interest ale má mnoho dílčích problémů, mezi něž určitě patří přílišná artovost, která je někdy samoúčelná (nejvíce ve chvílích, kdy dění sledujeme jako by přes negativ) a příliš pomalé tempo, které je v kombinací s bezdějovostí místy až smrtící. Moc nepomáhá ani zvláštní konec formou flashforwardu, který sice skrývá závažné sdělení, je ale tak prvoplánový, že to moc nefunguje. Zároveň je velká škoda, že Glazer nešel trochu do hloubky a nesoustředil se třeba jen na jednu věc, protože chvíle, kdy se dvě postavy s brutálním cynismem baví o svých židovských známých a o tom, že jim těsně unikly jejich rozprodávané věci, patří k tomu nejsilnějšímu, co vůbec může nabídnout, jen je jich tu zoufale málo. The Zone of Interest je rozhodně originální podívaná, která se od tematicky podobných odlišuje především silnou odtažitostí, velkou mírou cynismu a zaměření na onu otřepanou banalitu zla, která je ale stále aktuální, jen by mohla být o něco divácky přístupnější, méně artová a o něco svižnější. 70 % ()
Látky s tematikou holocaustu se u filmařů, spisovatelů, diváků i čtenářů těší přes svou obtížnost veliké oblibě. Jakýsi podivný kulturní fenomén by se dal vysvětlit dvojmo: jednak coby chvályhodná snaha připomínat nedávné hrůzy, stejně tak ovšem může vyvolávat dojem laciné senzacechtivosti. Za léta jsme měli možnost vidět či přečíst desítky filmových a literárních zpracování příběhů připomínajících tuto tragickou éru v dějinách lidstva. V literatuře se s ní nejlépe vyrovnal přímý účastník nacistického běsnění Arnošt Lustig (Démanty noci, Transport z ráje), v posledních letech pak zaujala kupříkladu Alena Mornštajnová se svou Hanou. Z dramatizací filmových připomeňme Spielbergův Schindlerův seznam, Pianistu či Chlapce v pruhovaném pyžamu. Teprve Glazerův film však přinesl onu ohromující dokonalost formy, v níž se spojuje nevyřčené s dávno věděným a neodhalené s přirozeně vycítěným. Přestože se natáčel v podstatě pár metrů od tábora smrti, nenajdete v něm jediný záběr na vězně kráčející do plynové komory. Glazer vycházel z knihy Martina Amise, jenž příběh rodiny Hössových otevřel klíčem na bázi všednodenního pozorování, nezúčastněně, tak trochu na hraně banality. Rádoby neškodná podívaná, v níž se opakují denní rituály od společné snídaně přes vypravení tatínka do práce až po společné koupání v řece, jejíž čirost náhle zakalí déšť s příměsí popela, se proměňuje v tíživou psychologickou sondu do nitra všech, kteří disponují neomezenou mocí. Sílu prožitku v Zóně zájmu určuje především mistrný způsob, jakým vypráví. A tvůrci mají jedno klíčové eso v rukávu. Nikoliv obraz, nýbrž zvuk zde hraje hlavní úlohu. Kamery se pohybují pouze na pozemku rodinné vily, za zdi koncentračního tábora proniknou jen náznakově. Zvukový experiment v podobě do detailu promyšleného sound designu, na němž geniální zvukař Johnnie Burn pracoval téměř rok, utváří onu magickou hranici „zóny zájmu.“ Tu sice fyzicky nepřekročíme, ale její podstatu s ozvěnami nedalekého křiku či rachotu strojů postupně dedukujeme a konstruujeme. Burn, čerstvě oceněný Oscarem, sestavil zvukovou složku tak, aby její rezonance vzdálenostně přesně odpovídala vztahu mezi událostmi inscenovanými a pouze slyšenými. Filmaři tak znovu dokázali, že to, co nevidíme, je obvykle děsivější a pod kůži pronikavější než to, co vidíme. Není to ale zvuk, co budí se závěrečnými titulky největší znepokojení. Esenciální hrůzu nahání nejvíce ze všeho duševní otupělost manželů Hössových, rodičů navenek spořádané, tzv. ideální rodiny, vůči tomu, co probíhá za jejich plotem a čehož jsou aktivními spolustrůjci. ()
Osvětim bez bezprostřední střelby, naříkání a umírání. Originální námět, kde lze ledacos vymyslet, nicméně kde také konstantě hrozí, že bez emocí nastane nuda. Glazer přichází s verzí, která v pravidelných intervalech disponuje nápady, jak dokreslit typický den "největšího" šéfa koncentráku před branami Auschwitzu. Vyloženě hluchá místa tu proto nejsou. Jako celek však snímek ve vší své artové všednosti nedokáže úplně strhnout. Všechna čest pouze některým výborným scénám, najmě nedělnímu rybaření nebo uvěznění ve skleníku. ()
Bohužel zklamání. Pokud se Glazer chtěl záměrně odlišit od všech ostatních holocaustových filmů tím, že ho bude vyprávět z pohledu rodinné idylky Hössových žijících si svůj best life za všudypřítomných zvuků spaloven, střelby a křiku za zdmi Osvětimi, měl se za mě této premisy držet na sto procent, tj. od začátku až do konce. On ale ve druhé polovině cestuje s Hössem po Evropě, čímž se zbavuje jediného originálního esa v rukávu a z filmu dělá jakéhosi kočkopsa, který jakoby v závěru ani pořádně neví, co chce vlastně říct. A je to velká škoda, protože ta děsivě kontrastní premisa (první poloviny) filmu je opravdu výjimečně dobrá. Jen bohužel nedotažená. ()
Ještě před premiérou filmu se na internetu zjevovaly články obsahující upoutávku, které nešetřily výrazy jako „nejděsivější horor, jaký jste kdy viděli“. Ale jděte. Filmů s tematikou druhé světové války by každý z nás vyjmenoval desítky a je pravda, že Zóna zájmu nabízí zbrusu nový úhel pohledu – ukázku poklidného života jednoho z největších nacistických zločinců. Bohužel tak činí divácky velmi nevděčným způsobem. Do samotného tábora kamera nezavítá nikdy a o všudypřítomném zlu se dozvídáme pouze prostřednictvím vzdálených zvuků. Obraz nás zavede maximálně do míst, kde Hedwiga sází novou zeleninu. Málo se tu mluví, o postavách se nic zvláštního nedozvíte. Několik scén je trochu mrazivějších (Rudolf vypráví dětem pohádku O perníkové chaloupce, kde skončí ježibaba v peci), ale bohužel nesdílím celosvětové nadšení z filmu, který mě svou repetitivností neskutečně unavoval. Oscara bych viděla mnohem raději u tvůrců Anatomie pádu. ()
Strašně namyšlenej "dokument" o podlidech. Je to silný, nepříjemný, ale prázdný. ()
THE ZONE OF INTEREST velmi volně inspirovaná románem Martina Amise z roku 2014, působí jako pomalá, zákeřná síla, živě zachycující banalitu zla v rodině Rudolfa Hössa, velitele koncentračního tábora v Osvětimi. Jonathan Glazer použil podobné metaforické prostředky, které jsme mohli vidět už v jeho předchozím krátkém filmu, THE FALL (2019). Režisér se šikovně vyhýbá grafickému zobrazení čehokoliv, naopak podněcuje divákovu představivost. Ke zvýraznění hrůz genocidy spoléhá na zdánlivě běžnou rutinu opírající se o vynikající zvukový design, jenž diváka ponoří do světa, kde jsou všichni, i děti, zapojeni do zločinu proti lidskosti. Glazer obratně demontuje klišé okolo holocaustu, ukazuje, jak i domácnost může koexistovat s masovým vyvražďováním a hlavně poukazuje na to, že film není jen o minulosti, ale zároveň připomíná, že tyhle hrůzy se i nadále dějí a my před nimi i nadále zavíráme oči. Dokonalý režisérský minimalismus, který ale nemusí každému sednout. ()
Tak hrozně a nudně natočený film už jsem dlouho neviděl. Hned úvodní titulky mě děsně vytočili a závěrečné taktéž. Filmu by prospělo ukázat hrůzy za zdí, jak se spořádaní esesáci chovají v civilu a v koncentrančním táboře. Sice si ten kontrast dokážeme vyvodit, ale mě to prostě nějak nesedlo svým ztvárněním. ()
5/10. Film obsahuje spoustu zajímavých vizuálních kompozic jenže čeho je moc, toho je příliš. Film vsází na zvuk a dlouhé nesestříhané záběry a právě audio tahá tento film z podprůměrné šedi. Při několika scénách mi z těch lidí bylo vysloveně špatně a divákova nenávist vůči hlavním postavám je zde zaručena. První polovina filmu rychle plyne a problém jsem s ní neměl, jenže ta druhá se vleče a doslova polovina by se dala udělat lépe či by mohla být více sestříhána. Osobně najdu hned několik lépe zpracovaných filmů, které líčí dobu a zrůdy 2. světové války, a kterým dám přednost před tímto snímkem. Zóna zájmu se tak pro mě stala spíše zónou nezájmu. ()
Súvisiace novinky
96. Ceny Akademie - výsledky
V noci z neděle na pondělí proběhl v hollywoodském Dolby Theatre v Los Angeles šestadevadesátý ročník slavnostního předávání Cen americké Akademie filmového umění a věd, na němž byla v celkem… (viac)
77. ročník cen BAFTA - výsledky
V neděli 18. února 2024 proběhl v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre 77. ročník předávání prestižních cen Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA), během nějž byla… (viac)
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (viac)
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Rok 2023 se uchýlil ke svému konci a přišel tedy čas, abychom vám stejně jako v předešlých letech opět představili výroční topky tří filmů a případně taky tří seriálů podle některých z… (viac)