Eldrick

Eli Roth režisérky roste. Překonal sám sebe a natočil svůj nejlepší kariérní počin. Troufám si říct, že jsem letos lepší a zábavnější slasher neviděl a už se těším na potvrzené pokračování. THANKSGIVING hodně odkazuje nejen na HALLOWEEN a SCREAM, ale hlavně na I KNOW WHAT YOU DID LAST SUMMER, z něhož cituje překvapivě nejvíc scén. Narozdíl od svých vzorů se však nebere vůbec vážně, ale jede v hodně černohumorných vodách, stejně jako původní GRINDHOUSE trailer.

BARBIE představuje všechno, co je na dnešní společnosti zvracené. Jedná se o studiovou propagandu feministického hnutí. Bezpohlavní urážka lidské inteligence, makabrózní exkrement a 2-hodinová lobotomie mozku zaživa. Chudáci děti vyrůstající v dnešní době.

Fincher opět sám sebou, tudíž ve velké formě. Běžný divák to ale nepobere, protože se jedná o moderní nediváckou verzi starých béčkových filmů a hlavně Melvillova LE SAMOURAÏ s Delonem, na kterého odkazuje asi nejvíc. “When we took the still we were going to use for the poster with him wearing the bucket hat, I told him, ‘Touch the brim. This is our Le Samouraï shot.’” - “I’m going to do it stripped-down. This is a Don Siegel movie. It’s a fucking Michael Winner movie. It’s Charley Varrick, Get Carter, The Mechanic. This is meant to be ballistic. The style can be described as: a Quinn-Martin production. It’s Mannix chic.” Tudíž jsem přesvědčen, že THE KILLER bude doceněn až po letech. Návrat ke kořenům, tak trošku ve filosofickém duchu, kde se Fincher zamýšlí nad (ne)smyslem lidského bytí. Film chtě nechtě pokládá otázku, na kolik je hlavní postava zrcadlem režiséra samotného? Fincher se tímhle filmem nesnaží o velkolepou narativní výpověď, i když se dá vyčíst hlubší význam z jiného pohledu, a to, jak moderní technologie podporují kulturu izolace a anonymizace, která umožňuje vrahovi vykonávat své řemeslo bez interakcí. THE KILLER je jedním z jeho stylistických cvičení nižšího kalibru co se komplexnosti a hloubky týče. Má blíž spíš k jeho bijákům jako PANIC ROOM nebo THE GAME. Přesto u mě film roste s každým dalším zhlédnutím. ’Why aren’t you making movies like your earlier, more complex ones?’ Oh my God. You know, all you can do is go: Yeah, OK. This is just fodder for my future version of Stardust Memories.”

Jak řekl David Fincher, když zmínil tento zapomenutý film Dona Siegela na premíéře THE KILLER v Londýně jako jednu z inspirací z dětství, jedná se o obskurní kousek, který je naprosto nevypočitatelný, protože jde proti jakýmkoliv pravidlům. Master class ve vyprávění obohacená o ujetý černý humor.

Výborně zpracovaný originální nápad, ale jak už to tak bývá, zároveň trochu overhype vzhledem k tomu, že když už se to rozjede, tak to taky v nejlepším skončí. Největší problém ale tkví v tom, že není komu fandit, protože ani jedna postava není napsaná tak, aby vám na ní záleželo. Režisérká dvojčata s otravným pisklavym hlasem si ale našla svůj niche někdy mezi standardním mainstreamem a elevated horrorem. Jsem zvědav na avizované pokračování.

Netflix jsem zrušil před více jak 2-3  lety, Gavrasovy videoklipy neznám ani mě nezajímají, jeho předchozí film s Casselem si nevybavim, ale na ATHENU mě nalákal Fincherův marketingový citát na plakátu, který je v plném znění trošku delší: “Sprawling and propulsive. Romain's gifts for staging and excavation of character are on remorseless display. He makes mind-numbingly complex coordination seem ordinary, spoiling his audience as we bear witness to this painful story's unspooling. Slack-jawed and agog.” Nicméně film samotný mě nijak neohromil. Opěvovaná úvodní 20minutová sekvence bez přerušovaného střihu je sice řemeslně perfektně vystavěná, ale zároveň ji chybí jakákoliv dynamika právě díky onomu nepřerušovanému střihu. Stejný problém, díky němuž jsem trpěl u 1917. Gavras tlačí na maximální možnou intenzitu, ale zapomíná ta prohloubení postav, které jsou jednorozměrné a chovají se strašně teatrálně až hloupě. Skoro mi to přišlo jak koukat na divadelní hru o klasické řecké tragédii (což byl podle rozhovorů záměr, viz. jeho původ) v "moderních" panelákových kulisách. Za mě osobně bylo tohle téma zpracováno mnohem líp již téměř před 30 lety v LA HAINE.

Pocta Antonioniho L'Avventura potěšila. Konečně se to trošku rozjelo.

Další díl seriálu o feministickém opruzení, kde si už i malá indiánka poradí s Predátorem líp než sám Arnie. Neskutečně přechválená haluz, která nemá vůbec žádnou atmosféru, protože se většina scén odehrává nepochopitelně za světla. Při pohledu na oslavné recenze lidí, jejichž datum narození je totožný s původním Predátorem, mi zůstává rozum stát. Přijde mi, že dnešní generace už ani nerozezná kvalitu od hovna. I ten digitální medvěď vypůjčený z REVENANTa byl jak z videohry. Chyběl mi tam už jen Vinnetou a Old Shatterhand. Zlatý PREDÁTOR 2 s Danny Gloverem, to bylo mistrovské dílo oproti téhle pohádce pro děti od Disney.

Natočit tuhle nudnou, černobílou konverza(sra)čku v dnešní době, tak by Kevin Smith skončil v zapomnění a pochybuju, že by prorazil. Tomuhle se říká mít štěstí na dobu. Kvalita obsahu mi uniká.

Ten přerod z normálního šťastnýho vztahu, přes medikaci na následnou vraždu je příliš zkratkovitý a tím pádem vůbec nepůsobí důvěryhodně po dramaturgický stránce. Taky mi vůbec neseděla reakce matky Čuníka, která ještě četla dopis v televizi, jak kdyby ta krysa zrovna nezavraždila jejího synátora. Příliš mnoho WTF momentů. Naštěstí to vyvažuje právnický žid a závěr plný satisfuckce.