kajas

Dnes večer bude 53. ročník Karlovarského filmového festivalu prohlášen za ukončený, nastal tedy čas na subjektivní hodnocení mého letošního (a již pátého) pobytu. Měla jsem tu čest hájit barvy ČSFD jako jedna z osmi Agentů a chtěla bych předně moc poděkovat našemu šéfovi POMOvi, že mi dal šanci a umožnil mi užít si festival z trochu jiného pohledu. Novinářských privilegií jsem se nemohla nabažit – ať už se jednalo o akreditaci s vlastní fotografií, festivalovou tašku se sponzorskými dárečky nebo o přístup do novinářské videotéky a tiskového střediska, kde jsem sepisovala svoje komentáře a deníčkové příspěvky. Navíc jsem se seznámila s několika dalšími filmovými fanoušky a děkuji proto také svým spoluAgentům, se kterými jsme si pomáhali při vyzvedávání vstupenek a dávali si tipy na povedené festivalové snímky.

Děkování máme úspěšně za sebou a teď už k hodnocení filmů. Těch jsem letos viděla rekordních 22 (počítám i projekci Shawshanku v Letním kině) a s potěšením musím konstatovat, že více než polovina z nich mě opravdu potěšila a vyloženě rozpačitá jsem byla jenom ze tří kousků – z řecké Lítosti, polské Studené války a největší zklamání mi bohužel přinesl zástupce Hlavní soutěže, drama Do noci. Důvody mé nespokojenosti si můžete přečíst v komentářích u konkrétních snímků. Mnohem raději se budu věnovat povedeným filmům, které ve mně rezonovaly ještě několik dní po projekci.

TOP 7

7. místo: Úkryt

Příběh o muži, který nejdříve pochybuje o svém psychickém zdraví a následně o zdraví lidí kolem sebe, mě zaujal hlavně svou pečlivě budovanou znepokojivou atmosférou. Shannonův (doslova) bouřlivý proslov k sousedům, některé z jeho apokalyptických vizí a mučivou poslední dvacetiminutovku z hlavy jen tak nevymažu. A nebýt Varů, vůbec se o existenci tohoto filmu nedozvím, což by byla velká škoda.

6. místo: Profil

Filmů a seriálů využívajících k naraci pouze počítačové obrazovky pořád ještě nevzniklo tolik, aby se mi tento koncept nějak omrzel a abych ho přestala považovat za originální. Navíc mě příběh novinářky Amy opravdu pohltil a bála jsem se spolu s ní o výsledek jejího riskantního úkolu. Vůbec se nedivím, že právě snímky z festivalové sekce Jiný pohled (kromě tohoto snímku také Tísňové volání) tolik bodovaly v divácké anketě.

5. místo: Tísňové volání

Tenhle film patřil od zveřejnění programu k mým nejočekávanějším na KVIFF a svůj předpoklad, že půjde o pecku, jsem si mohla ověřit hned první den. Příběh se odehrává v reálném čase, což je pro diváka vždycky zajímavé a vtahující. Navíc máme možnost sledovat v podstatě jenom obličej hlavního hrdiny, se kterým prožíváme mnohem zamotanější případ, než se zpočátku zdá. A nečekaný zvrat musel vyrazit dech snad každému.

4. místo: Dívka

Působivá cesta do duše transexuální Lary/Victora. Natočené s nebývalou citlivostí, na debutanta velmi vyzrále, téměř dokonale. Všechny potřebné emoce dokázal mladý herec Victor Polster přenést na plátno tak přirozeně, že mi jeho výkon místy způsoboval husí kůži.

3. místo: Všechno bude

Omerzův Rodinný film mě rozhodně neoslnil tolik jako odbornou veřejnost, k jeho novému snímku jsem tedy nijak nevzhlížela a o to víc jsem pak byla potěšená. Ústřední protagonisté, dosud nepolíbení hereckou zkušeností, byli velmi přirození a jejich dialogy mě bavily i dojímaly. Plusový bodík si zaslouží i pejsek Šakal (na talentované herce ze zvířecí říše má režisér vážně štěstí) a správně hravá hudba. Nejlepší český film letošních Varů.

2. místo: Tiché dítě

Rachel Shenton - ztvárňující zde roli empatické sociální pracovnice Joanne - se po smrti svého neslyšícího otce naučila znakovou řeč a stala se mimo jiné ambasadorkou Národní společnosti neslyšících dětí. Spolu s režisérem Overtonem připravila tento chvályhodný filmový projekt, kterému dvacetiminutová délka zcela postačí na předání poselství. Život s postiženým dítětem není jednoduchý, existuje ale dost způsobů, jak mu ho ulehčit a zpříjemnit. Ignorování jeho potřeb (v tomto případě možnost naučit malou Libby znakový jazyk) mezi ně opravdu nepatří. Měla jsem z toho slzu v oku.

1. místo: Nepřátelé

Westernový žánr nikdy nepatřil mezi mé oblíbené, ale tenhle snímek mě lákal hlavně díky zvěstem o nejlepších výkonech kariéry jak Christiana Balea, tak "zmizelé" Rosamund Pike. Ústředním postavám věříte jejich bolest ze ztráty blízkých hlavně díky dokonale napsaným dialogům a naprosto famózním hereckým výkonům. Depresivní, surový, ale přesto úchvatný film o tom, že největším nepřítelem jsme si my sami. Po hodně dlouhé době tak s čistým svědomím uděluji stoprocentní hodnocení, letos jsem ještě nic lepšího neviděla.

Rozhodně nebudu lhát, když napíšu, že mám za sebou nejlepší pobyt na KVIFF v životě. Na závěr bych ještě ráda poděkovala našemu sponzorovi Vodafone, díky kterému se tato agentská akce mohla po několika letech znovu uskutečnit. Snad tahle spolupráce bude trvat i nadále, ráda bych byla zase u toho 😊