Devadesát Dva

"BEHOLD! THE HEAD OF YOUR PRECIOUS QUEEN FURIOSA!" Skoro mám chuť tu pátou hvězdu přihodit, za to jak moc troll ten film byl. Deadpool udělal opět skvělou práci v hraní Ryana Reynoldse a množství neskutečně nabitého promotingu (který mimochodem aktuálně doteď pořád jede a postují se další a další videa, interviews, games 'n shit) a fakt, že tenhle bromance chtěli oba herci a dobří přátelé (s unmatched chemistry) natočit už od X-Men Origins: Wolverine (2009) svědčí o tom, jak skvěle se propojuje přátelství s filmem a film s přátelstvím. Obojí je vtaveno mezi, dovnitř a tentokrát Deadpool nastavuje laťku dál a bere si na paškál snad úplně všechno, jak je u něj, jakožto self-aware 4th wall postavy typické a jak Reynolds vlastně = Deadpool. Ten R rating (mimochodem první Marvel/Disney s Rkem) tam taky není jen tak, přitom ani ne tak proto, že by byl nějak vizuálně "nevhodný" nějakýma prasárnama, jako, že je spíš ostrý ve svých vtípcích a že je v něm hodně násilí, zabíjení a krve. Příběh nabízí i celkem suprirsing cameos, které i mě, ne nějakého honimíra Marvel universu, přiměly jít "whaaat" protože jsem po x letech viděl postavy, co jsem naposledy měl možnost spatřit jako kluk. Holt Deadpool se stal pojmem, ke kterému nemá řada lidí problém připnout svoje jméno. A konečně se dočkáváme Wolverinea v jeho ikonickém obleku a na konci uvidíme i masku, tohle je hodně vlhký sen pro kdejakého geeka... sexy lady Deadpool (je Reynoldsova manželka, Blake Lively, nebo se spíše hodí, jak byl Ryan uveden v jednom videu, Hugh Jackman - Actor, RYAN REYNOLDS - Blake Lively's Husband). A ačkoliv jsem si myslel, že trojka bude další luxování peněz populární frančízy oblíbeného antihrdiny, nakonec mě překvapilo, jak moc srdce měl a jak moc vtipný to bylo, snad jen kromě trochu nucené zápletky a od poloviny mdlejšího standarDního (mmm, jp! i got this one!) děje, který je ale rychle vykoupen skvělou akcí a závěrem, pořád ale o několik tříd výše, než standardní marvelovské křeče, ze kterých si to celou dobu utahuje, jak by ostatně ale Deadpool měl. Sice to není takovej falling in love, jako to bylo u prvního dílu, když si člověk ukecaného hrdinu zamiluje pro jeho neomluvitelný entusiasmus, ale fest mě to překvapilo. Navíc se tu opět skvěle pracuje s emocionálním rozměrem, ze kterého si to utahuje, pak se bere vážně, pak zase utahuje. Věřím, že Reynolds, který sám hledal ve svém herectví útěk, tu hodně projektuje a v Deadpoolovi se ani ne tak našel, jako JE zkrátka tenhle hrdina. Představa, že by ho hrál někdo jiný působí skoro stejně křečovitě, jako se snažit nahradit Wolverina Hugha Jackmana. "FYI, your tailor is a predator, but I love it." (...) "Tha mask is really intimidating, huh? It's like Batman, except he can move his neck." (...) "C'MON MAN, IF YOU'RE NOT GONNA SWALLOW, SPIT IT OUT!" (...) -Whoever you think I am, you've got thr wrong guy. -You are always the wrong guy, untill you are not. (...) "You're right, one of us would've been killed, but you hooded Wolverine and Deadpool together, make them hold hands while listening The Madonna? Indestructible, motherfucker." (...) "I wanna show you something. Something huge." "Thats what scoutmaster Kevin used to say." (...) Disney makes him do it till he's 90!

'Bad Boys' jsou už tři dekády pořád totéž. Iconic music theme, so probleskne mezi scénami, kdy silly gumball "i love to eat junk food and talk stupid shit" Martin Lawrence (oh, man, is he just like me? maybe i'm white Martin Lawrence) a "just all around right guy" (so right like omg, except he did few mistakes) Will smith v populární buddy-cop-comedy, kde přechytračí a přeakční všechny kriminální živly, které se jim připletou do cesty a oni musí ukázat, že jsou muži principu, kteří tohle netolerují. Tentokrát se snaží očistit jméno zesnulého kolegy, v podání Joea Pantoliana, ironicky známého nejvíc jako podrazáka Cyphera z Matrixu, nebo o nic méně křivého Ralpha ze Sopranos. Lawrence přináší komediální vsuvku, Smith zase smooth muscles a alpha vibes, ale oba se pak potkávají někde ve středu v obojím. Klasika. Mezitím se vždycky nějak rozvíjí jejich osobní příběh na pozadí, jako rodina a vztahy... ale mezi díly vždycky uběhne tolik času, že zapomenu na to, kdo byl záporák, kdo byl kdo a vůbec co se vlastně stalo (třeba zde, Smithův syn z předchozí známosti, který byl členem kartelu a je zavřený v lochu, ale Smith se s ním v tomhle díle dá dohromady, omluví se... a je mu "relativně rychle odpuštěno"). Pamatuju si Reggieho, kterej ve dvojce přišel pozvat dceru Martina Lawrence na rande a dostal ikonickej roast ve dveřích ("How old are you?" "15." "15? Motherfucker, you look 30." (...) "Whatcha want, nigga?"), ale ustál to a teď je v rodině jako mariňák a dočká se vlastní akční sekvence a na konci i uznání, což je funny twist, něco jako konec American Pie: Reunion, kde Stifler na konci konečně vrací Finchovi zpět laskavost a tentokrát se po trilogii s ikonickým závěrem vyspí zase on s jeho mámou. Ono navíc, mezi prvními dvěma díly, i v mluvě, i v humoru a mezi tím, co se snaží prezentovat v trojce a čtyřce je rozdíl. Will Smith je teď ten "american dad", co už neblastuje n-bombs. Ale to se stalo řadě populárních herců, performerů. Facku z Oscarů už ani neberu v potaz. Série si pořád jede svoje, má jednu zajímavou sekvenci s close-up kamerama na zbraně, která byla cool nejen ve filmu ale i během natáčení, ale to je pár vteřin, v rámci žánru to nemá čím překvapit. Jsem ale rád, že se tu objevila sweetheart Kim, Rhea Seehorn a Eric Dane (který zaujal v Euforii) a dostalo se jim nějakého prostoru v mainstreamu, kde mají šanci na sebe trochu víc upozornit, ačkoliv pouze na krátkém časovém rozpětí a v mnohem banálnějších rolích. Možná o něco lepší, než třetí díl naposledy, ale popravdě si z trojky nic nepamatuju kromě snad jednoho záběru. Koneckonců i tohle mi spíš prosvištělo, hrálo bokem. Nechybí iconic "Bay" shot, hrdinové zestárli takovým tím divným způsobem, sledovat obličeje, výrazy a hraní pitvořícího se Lawrence a Smitha, co má pořád anxiety attacks skrze flashbacky - je to křečovitější, je to víc meh, v něčem, ale je fajn vidět pořád nějaké série, jako tahle "around". Rád bych z těch buddy komedií viděl ještě třeba i Lethal Weapon 5. Řekl bych, že Bad Boys série není o nic méně nebo více totéž, co dělá třeba Sly v Expandables. Jednohubka, co splní svůj kino účel, ale pořád je schopná přitáhnout řadu lidí a být populární. Z nějakého důvodu je tahle série zkrátka kult a její obliba se pořád drží. Za mě je to pořád průměr. Ale sledovat se určitě dá.

Ta klasická hra na city. SPOILER ALERT! Tohle je jeden z filmů, co jsem odsouval nejdéle, ale vždycky jsem věděl, že se na něj chci podívat. Z dnešního pohledu už je člověk podobnými kousky ale asi přejezený, jenže 'Cinema Paradiso', jakoby se od začátku "nestyděl". Koncem 80tých let se Salvatore dozví o smrti Alfreda a začnou vzpomínky na jeho mládí, ministranství v kostele a hlavně sledování filmů v místním biografu. Vezmete tuhle feel good kostru o klukovi, co zbožňuje filmy a je potížista a vytvoří si přátelský vztah s místním promítačem, někde v Itálii během konce druhé světové války a následně padesátých let a máte hned na čem stavět. Alfred později při požáru dokonce oslepne - a ten shot, jak najednou Salvatore zestárne, když si ho slepý Alfred chce osahat, aby věděl, jak vypadá, je magie. Salvatore (aka Toto, jak mu v mládí Alfred říkal) pak proplouvá všemožnými peripetiemi života, který je ale vždycky nějak spjatý s filmy, pořídí si kameru, začne natáčet, zahledí se do místní dívky, snaží se jí dvořit a Alfred mu slouží jako moudrý strom, ale i jako pomocník (zdrží třeba faráře, aby si Toto mohl jít sednout na jeho místo do zpovědnice, pokecat se slečnou), ač vyžaduje kvůli své slepotě pozornost, je oddaným přítelem klukovi, kterému chybí otec, ale taky někdo, kdo mu později řekne to nejdůležitější, když je potřeba "utíkej, žij, tvoř, miluj a nevracej se" (jak řekla kleo). Toto pak přichází o svou milovanou, která mizí pryč a on sám jde sloužit do armády. Píše jí, volá. Nic. Pak se vrací do městečka, ale Alfred ví, že tu mladík nesmí zůstat. Krásná hudba (Ennio!). Krásný film. Nemůžu si ale pomoct, ale jakoby mi něco z nedávna tenhle snímek velmi připomínalo... ale nedostávám se dál než k tomu, že by to mohla být 'Boží ruka' Paola Sorrentina. To "jdi pryč, jdi do Říma, buď filmařem, co je tady?" Jakože, pokud jste hodně naměkko a milující, tenhle film vás svou vlastní láskou přilepí. Philippe Noiret ve své asi nejoceňovanější roli. A rodák ze Sicílie, Giuseppe Tornatore, se zde svým teprve druhým filmem vyšvihl a nasadil laťku velmi vysoko. A jak to teda po všech těch letech čekání přišlo mě, teď, v tomhle bodě života? Sledoval jsem to nejdřív spíše ze setrvačnosti, i když jsem vnímal kvality snímku, ale ke konci mě to absolutně strhlo. Tohle je hodně příběhové, hodně o ponoru. Ale to Alfredovo "Dont come back. Dont think about us. Don't look back, don't write. Don't give in to nostalgia. Forget about us. If you come back, don't come and see me. I won't let you in, you understand?" "Thank you, for everything that you've done." "Whatever you end up doing, love it. The way you loved the projection booth when you were a little boy." Možná, že to je ten jediný způsob - udělat tlustou čáru za vším. (...) Starší Toto pak po návratu, na Alfredův pohřeb, vidí dívku, která mu připomíná jeho ztracenou lásku, ale řekne jí jen, že si ji s někým spletl. Později má rozhovor se svojí matkou, která mu řekne, jak nezamykala a nespala, než se vrátil z kina... a předstírala, že spí, než on usnul a pak potichu zamkla... a pak si připadala, že někoho zamyká venku, když už s nimi nebyl... a když synovi volá, pokaždé to zvedne jiná žena a žádná z nich ho nemiluje. A jak je vidět, když pak Toto objeví, že jeho láska tu žije s jiným mužem, a člověk se dozvídá zpětně a opět, timing, timing, který hlavním hrdinům nepřál. Pak ten twist s Alfredem na konci, když chtěl pro svého kluka to nejlepší... a tak jemně řekl dívce, která mu chtěla vzkázat, že je lepší "nechat to být" a oni to oba pochopili až mnohem později, jako starší... a ten další twist, když si hrdina nevšiml papírku, který mu nechala "If you knew how i searched for you." Život je svině. Má tu krásu, ale pro některý zbývá ho jen dožít, s hlavou v minulosti. Je to smutný příběh, ale alespoň ten smutek k něčemu je. Alfredo je po smrti a hlavní hrdina zestárl bez ženy svého života, ale stal se filmařem, skrze lásku k filmu (alespoň byl schopen se s ní později setkat). Ale Alfredo svůj odkaz do poslední scény pořád odhaluje, když se dozvíme, že kradl a vystřihával polibky, které vždycky ve filmech chyběly a dělal si z nich vlastní montáž, kterýžto nepořádek s páskama je naznačený už hned v úvodní scéně. Pásku nakonec věnuje Totovi, jehož tvorbu a úspěchy prožíval a slavil, když mu vše převypravovala, četla a popisovala jeho žena. Asi i skrze některé osobní paralely mě to dostalo, nebo to je zkrátka tak dobrý, univerzální. Film utekl. Třeba je čas na tu tlustou čáru, Alfredo.

Iwona Petry (Wloszka = Italka) zaprodala svoji kariéru a svoje skvěle se natřásající přírodní kozy a svoji skvělou zastřiženou vlhkou (co ji tam v té ultra-minisukni vytahuje i na toho beznohýho)... no zkrátka svoje tělo tomuhle filmu za to, aby jí pak Poláci vyhrožovali smrtí, protože tady hraje totální nymfu (která je ale současně absolutně vykřupaná v kukuřici, což nebrání žádnýmu chlapovi chtít v ní konstantně ohřát svůj páreček, ztrácet před ní všechny zábrany a jakoukoliv kontrolu). Není ale divu, je tu sexy, úžasná, má energii, nekonečný chtíč, září z ní ta nadrženost... a impulzivní otevřenost vůči sexu - ale taky ty záchvaty. Zvláštní film. Żuławski má koukám tendence k tomu mít ve filmech absolutně crazy ženský postavy (zatím jsem od něj mimo tohohle viděl jen 'Posedlost' a to je dost podobný kafe). Zběsilé tempo, sem a tam, kde tak nějak nic úplně nedává smysl, ačkoliv je mi jasné, že je tam nějaký symbolismus (Manuela Gretkowska, která napsala scénář je současně polská spisovatelka a autorka předlohy, feministka, co žila ve Francii a Švédsku), nicmémě tohle je snad jediný film, ke kterému si režisér nepsal vlastní scénář, ač prý autorce s jeho realizací pomáhal. Ale jinak se tu Andrzej Żuławski vrací do rodného Polska ve stylu - polovičním pornem, kde Bogusław Linda proprcá možná víc než půlku filmu a tu druhou ztrácí příčetnost, ztracenej ve vlastních traumatech, je to jako sexuální sen... kolikrát prcá i během toho, co má breakdown (třeba nad smrtí bratra, když si to s Wloszkou dávají ve vlaku), pak se tam objeví jeho oficiální přítelkyně, protože Wloszku má, jako ostatně každej chlap ve vztahu, jen jako bokovku (a jako pro každýho chlapa je sexuální věrnost jen otázka příležitosti, ničeho jiného). Do toho tam pořád hraje stejnej primal soundtrack. Opět ne něco na pochopení, jako spíš experience a dlouho jsem právě proto k té intenzitě filmu hledal cestu, aby se mi to trefilo do nálady. Některé scény jsou zvláštně komické, třeba když si ji jde Wloszka holit do vany a pak někdo zaklepe a ona vyleze v tričku, ale jinak na ostro, do dveří, s očekáváním Michala, ale objeví se další její nápadník (kterému se pak podaří v její slabší chvilce si s ní zaprcat taky, ale bohužel je do ni zamilovaný a tak když vidí, že ona je oddaná Michalovi, spáchá sebevraždu) "Im waiting for my boyfriend and I shave my cunt so it doesnt prickle when he licks it." (a hned ji nápadníkovi ukáže). Michal si do poslední chvíle myslí, že Wloszka je totální "debil" a nebo požehnaná. Je očividná jistá přehnaná sexuální fixace u traumatizovaných ženských a Michal působí jako někdo, kdo toho plně využívá, ale pak se sám začne ztrácet ve zběsilém kolotoči. Je stejně fascinovaný tou divokostí a možností, že jí šáhne na švába... že kdykoliv ji může mít a má a ona s ním je, i když se sám chová jako blázen.No, love story jak trám. Żuławski dobře strhává do šílenství příběhu. "You've had your fucking, and now you running away. I love you." To pojídání mozku na závěr, haha. Jak se říká: Don't stick your dick in crazy. Jednoho dne se probudíte s nožem v zádech, protože vaše slečna si něco interpretuje jinak. Úlet, ale neříkám, že bych se takové sexuální horečce sám nepoddal, jsem v lásce/posedlosti lehce zkorumpovatelný a neumím předstírat.

Kubi (首, lit. 'Neck') se dá číst jako doslovnej diss na celou tradici samurajských filmů o vznešeném feudálním Japonsku, kde "mnoho našich zvyků vám přijde podivných" (ale ve stylu filmů jako 'Poslední samuraj', nebo nedávná série 'Šógun', "pochopíte a naučíte se je respektovat, ve vší té vážnosti"). Nebudu se snažit pochopit ani rozebírat hlouběji komplikované politické zázemí feudálního Japonska jednotlivých period a že málokdo ukázal japonskou mentalitu v tomhle ohledu právě tak dobře jako Kitano, třeba ve své Outrage trilogii, kde každej podráží každýho a každej hraje na každýho nějaký pikle. Daimyo (jakýsi lord, spravující veliké území, ale podřízený šógunovi) Oda Nobunaga, jak mi bylo řečeno, byl jedním z velikých sjednotitelů Japonska, nicméně si prý ke konci života vyvinul poněkud sadistický god-complex. Kitano se prý snažil tenhle film zrealizovat velmi dlouho (a je navíc podle knihy kterou sám Kitano vydal pár let zpátky) - je zde řada skutečných historických figur, ale více než cokoliv je film hodně anti-samurajský, demitologizuje ten tradiční pohled na celou tuhle éru a zbavuje ji vážnosti i úrovně - je neskutečně násilný a ujetý, sekání hlav celému zajatému klanu, oběšenci, mrtví, nikdo není ušetřen, nekonečné (až do závěru) řezání a sbírání hlav... příběh dvou rolníků, co se rozhodnou přidat k armádě, jeden nakonec skončí jako člen malé skupiny bývalého ninju, který se snaží dostat do přízně jednoho z lordů a díky svým schopnostem se mu podaří dlouho přežívat... spousta homosexuálních momentů mezi samuraji, trans-prostitut, předstírající, že je gejša. Spousta parodických momentů. Nobunaga si dělá co chce, pořeže hubu svého podřízeného samuraje, pak se s ním vykouše, dalším říká plešatci, Kitanovu postavu nazývá konstantně přímo opičákem a vůbec celkově přemýšlí a chová se jako absolutní lunatik, pokud zrovna neprzní svého pohledného společníka a nebo se nechává masírovat a někoho nepokouše nebo nedomlátí... pád takového pána, zdá se pak, logicky, nevyhnutelným. Skvělé obsazení řady předních japonských herců (Hidetoši Nišidžima, nebo třeba Tadanobu Asano, který hrál podle mě snad nejlepší postavu v Šógunovi, vždy s úsměvem přebíhajícího z jednoho břehu na druhý - stejně tak zde, ex-ninja a jeho malá skupina, která přechází ze strany na stranu). Vesnice, kde vesničani tančí, nalíčení, k příchodu brzké smrti, kde další nalíčený představený (šaman?) a jeho dvě maskované pomocnice se stejnými maskami smlouvají dohody. Kitano představuje dost odlišný feudálně-samurajský film, než na jaký jsme zvyklí. Je zde postava lorda, kterému říkají Raccoon (mýval) a který konstantně používá dvojníky, takže je obtížné ho zabít a že těch atentátů tady na něj je. Objeví se tu i Yasuke, černý samuraj, skutečná figura, která sloužila Nobunagovi do jeho smrti, mluvil portugalsky, ale ani zde se nedočkáme jiného vyobrazení, než velmi parodického, přízemního. Speciálně po něčem jako je 'Šógun', což je tak velmi tradiční ve vyobrazení tehdejšího Japonska je 'Kubi' refreshing tím, že si to z žánru dělá srandu. Film ale zároveň není nějaká samoúčelná parodie, spíš je to v typickém cynickém Kitanově stylu - konstantní vtipkování Kitanovy postavy (což je v jeho filmech takovej trademark move) okolo toho, že někoho zabije a ukazuje se jako karikatura i v mnohdy banálních aspektech, což je geniální kontrast k jeho ostatním filmům, kde naopak zabíjí vždy hodně a zdá se, že má vše a všechny pod kontrolou, vždy o krok dál, i zde je o krok dál, je to lišák... ale ne protože má tolik pod čepicí... ale spíše díky tomu, že se obklopuje chytrými společníky, to je taky takový Kitanův trademark, že sám sobě nadržuje a on jako postava často z věcí vyvázne, přijde mi to jako joke na diváky, vždycky hraje jakoby postavu, která ví mnohem víc než my a deus ex-machinuje ze situací. Netradiční historická satira, jen co je pravda.

Jestliže se bavíme o nějakém šoku/provokaci, už jsem viděl pár věcí, co je těžký topnout, ale tady vidím tu snahu ukázat ten "crazy face" (znám ten pohled a pohyb hlavou, co ženy dělají, nevím jestli je to když jim křupne v kukuřici, nebo se "pouze" snaží udělat dojem / "rozproudit konverzaci") ale jen z části, postupně jsem se do příběhu dokázal ponořit a vnímat ho. A přijde mi, že nejde o to, že bych kritizoval odvážné ženy, ale že takové autorky mají často potřebu vyjádřit se samoúčelnou provokací, nehledě na to, jak o ní mluví a jak ji rozebírají potom v kontextu "co se skutečně snažím říct". Už dříve jsem se chtěl podívat na 'Raw', ale nějak jsem se k tomu nakonec nedostal a hodnocení mě pak odradilo. V 'Titane', který ale vizuálně zaujal a přišel s lepším příslipem, přináší Julia Ducournau příběh Alex, která jako malá opruzuje otce v autě zezadu tolik, že s ní nabourá a pak jí musejí dát do hlavy titan, zároveň si i vytvoří určitou sexuální fixaci na auta. Pak skočíme o x-let později a Alex pořád žije u rodičů (a otec si o ní pořád myslí v těch pár detailech, že je osina v zadku), ale dělá tanečnici, tančí na autech... po show nosí kovovou jehlici ve vlasech, kterou používá i jako zbraň, i přes svou odtažitost spoustu lidí přitahuje a nebrání se sexu a nebrání se ani vraždám. "Šoustá v autě... s autem... se kterým otěhotní." Pak začne vraždit víc a víc lidí a musí se dát na útěk a tak mění podobu. Domlátí se k nepoznání, ostříhá si vlasy. Potud tenhle film opravdu působí děsně samoúčelně. Nicméně poté je Alexa identifikována kapitánem hasičů jako jeho ztracený syn (kapitán si píchá steroidy a má god-complex pro své pretty boys a je v jistých mezích mimo - a mimochodem Agathe Rousselle a Vincent Lindon jsou oba fakt skvělí, velmi fyzikální/herečtí ve svých rolích). Nelze opět nevzít v potaz, že film působí spíše jako "z hlavy a představ hlavní postavy". Julia Ducournau podle vlastních slov věci nevysvětluje, standartní věci ji nudí. Násilí a body horor je způsob, jak poznáváme hrdinku, skrze tělesné empatie (snaha o potrat, veškeré to poškozování a bolesti, porod). Julii vadí, že násilí, pokud jde o ženy je ospravedlňováno, vysvětlováno a to není fér. Nebezpečí a násilí postavy jde proto bez vysvětlování, jde o rovnost ve vyobrazování téhož, muži jsou přijímání násilní, ženy ne, tohle je odpověď. Soundtrack má taky pár slušných pecek. Film působí v první půlce velmi chaoticky, násilně, neuchopitelně a kdyby takový byl až do konce, bez té poloviny u hasičů, kde se ustálí a najde svůj rytmus, svůj "klid", přístav, břeh, asi bych ho vnímal průměrněji, kritičtěji. Ale nemůžu říct, že by se mi tvorba režisérky, která je na režisérku příliš krásná, nelíbila. Styl mi dost připomíná tvorbu Gaspara Noého. "Ta ta-ta-ta, macareena..." (...) "Are you sick?" "No. I'm old." (...) "I don't care who you are. You'll always be my son. Whoever you are." (...) Ti věčně vyjetí party-hasiči je taky OP move. To vyobrazení. Za mě překvapení, čekal jsem spíše masturbaci, takovou tu klasickou autorskou honěnou... ale i tak to definitivně není pro každého a řadě lidí to nesedne.

Závěr, který se nám natáhl jako kšandy a pátá série je to očekávané spuštění a šleha, která nás čeká. Upřímně, minulá série se Soldier Boyem mi přišla opravdu jako (zatím) vrchol a závěrečný střet všech se všemi, kdy Soldier Boy jediný dodržel slovo a postavil se proti Homelanderovi, než ho vypnuli a uspali a uzavřeli do komory byl some trully epic shit (a Soldier Boy příběhu skutečně dodal šťávu svojí staromódní mentalitou, říznutou typickými traumaty, drogami). úvod téhle série byl přinejmenším rozpačitý, woke shit, motání se v kruzích bez vývoje po snad první polovinu série, ale o to víc si to pak tvůrci, jak je jejich zvykem, vystupňovali a vynahradili v posledních pár epizodách. Ani v závěru s04 se nevyhneme pár skvělým twistům, jedné absolutně out of nowhere smrti (navíc u postavy, ke které jsem začal cítit víc a víc empatie pro její motivaci) a taky Kimiko a Frenchie reunite in love (as they fucking should entire show!), aby, jak je tomu ostatně vždy, vše krásné nemělo dlouhého trvání, tentokrát nebudu příliš spoilovat, jen to, že nás v závěrečné sérii asi čeká solidní big bang a situace pro hlavní hrdiny vypadá absolutně bezvýchodně, zatímco vše padá dolů, za zvuku Heart-Shaped Box od Nirvany (od nového Batmana další Nirvana) stejně jako jde cítit silná a jistá paralela s aktuálními volbami v USA. Ale upřímně, jsem rád, že se tvůrci v absolutním potitulkovém závěru rozhodli udělat ten tah, který jsem doufal, že se stane trochu dříve, ale buďme rádi, že vůbec bude. Za posledních několik epizod jsem ochoten ten rozjezd přehlédnout. Ale člověk už definitivně tak trochu i cítí jistou vyčpělost, takže je snad i velmi dobře, že bude nadcházející série příběh uzavírat.

Osobitá vize. 'Horizont' se nepachtí v nějaké šílené pře-vizualizované slow-mo orgii (ačkoliv i na úžasné záběry samozřejmě dojde), jako spíše plynule přeplouvá z jednoho příběhu do druhého, seznamuje nás s osudy obyčejných lidí, vojáky, osadníky, kmeny indiánů (i tak si Costner nemohl odpustit obsadit se do role, kde může být poster boy), s jejich denním chlebem a problémy, v druhé polovině devatenáctého století (a že těch postav je celkem slušná řádka, ale zase ne tolik, aby to bylo problematické sledovat), za ladných zvuků pomalých instrumentálních skladeb, jako protipól dnešních blockbusterů. Je to ale hlavně o tom, jak se jednotlivé příběhy komponují. Respektuju Costnera za ten finanční risk. Nechává tu poctivou filmařinu, herce, kostýmy a už velmi dlouho neviděné vyobrazení divokého západu (v malých detailech) udělat celý ten výsledný dojem, ukázat nám malé životní situace, na které u studiových produkcí není čas, protože je třeba "zachránit s(S)vět". Je tu spousta příběhů, co by v jiných rukou klidně vydaly na samostatné filmy a je těžké skoro v každé linii někomu nefandit. Myslím si, že se to dalo pitchnout a zpracovat dobře i jako nějaká minisérie, ale chápu i ten postoj k tomu, že tohle má být cinema experience. Nicméně, uvidíme, jak si povede plánovaná čtyřdílná záležitost dál na VOD a celkově, zatím její budoucnost nevypadá slibně, ačkoliv je to škoda, protože by mě moc zajímalo, jak bude příběh a osudy postav pokračovat. Poslední dobou často narážím na snímky, které by nějak sedly tématicky, stylem, autorsky ke 'Krvavému poledníku', v jehož adaptaci stále doufám, ale není to jen tak, udělat adaptaci něčeho takového, navíc western taky podle mě není úplně v kurzu. Nicméně, když sleduju Costnerův 'Horizont', v mnoha scénách ukázal přesně tu ryzí velkolepost, epičnost a ne nutně jen špinavost, ale naopak velikost divokého západu a jeho myšlenky, stejně jako myšlenky ve velmi klíčovém období během občanské války a "počátku Ameriky" tak, jak ji známe dnes (USA! USA! USA!). Závěrečná montáž nechává v očekávání, coby preview. Možná jsem jen nadšený, bez hlubší žánrové znalosti, nemyslím si ale, že je tohle naprostá masterpiece, byly chvíle, kdy jsem si naopak říkal, je tohle good nebo bad(?), ale definitivně mě to nechalo v nadšení za tu asi dost potřebnou svobodnou tvůrčí vizi a na tu délku to taky celkem uteklo, jak říkal Sergio Leone, problém s délkou filmu je jen, když vás nudí, můžete sledovat pětihodinový film, ale připadá vám jako hodina... protože funguje a naopak, tohle byl přesně ten případ, kdy jsem se do toho zažral. Costner se snaží o ságu a je to jeho dlouholetý passion project a zároveň pouze čtvrtina, věřím, že celkový dojem se může dost proměnit, zesílit, v kontextu dalších dílů.

Filmy dua Spencer/Hill se dělí na ty propracovanější, co mají trochu nápaditější scénář a fungují a pak na ty, které spíše šablonovitě používají duo "bručoun Spencer a usměvavý lišák Hill jako (...) jdou zpráskat (...) a slíznou smetanu v jakéms-takéms vítězství". 'Dva misionáři' byli něco, co jsem pár let očumoval jako něco se slavnou dvojící na čumendu, co by snad ještě mohlo stát za to, až jsem si to nakonec pustil na stranu... a film definitivně patří do té druhé kategorie, ačkoliv bych vyloženě neřekl, že jde o film o ničem, nebo špatný, ale taky není ničím dobrý. Franco Rossi je nevýrazný rutinér, který skoro jako kdyby se k natáčení desátého společného snímku slavné dvojice dostal spíše náhodou a nic kloudného ani mimo tohle nenatočil. A tak si v Kolumbii dal alespoň film o dvou misionářích, z nichž jeden tak úplně není misionář, ale postaví se mocenskému vykořisťování, aby si uprostřed džungle založili vlastní víru a pojetí svobody. Zní to fajn, má to pár hlášek, dá se to, ale prostě, asi je lepší si znovu dát prověřené klasiky, než se snažit něco hledat v laciné italské produkci, jen protože jsou k tomu připlácnutá určitá jména. Na druhou stranu je očividné, že se dvojice ani tady nebrala nějak vážně a nedělalo jim problém natočil další absolutně silly věc a prostě byli svoji a jeli s tím, co bylo a co se tehdy nabízelo. "...a neříkej mi pořád otče, když bys moh bejt můj děda."

Nemůžu si pomoct, ale na to, jak je kolikrát ten humor infantilní, třeba ten tlumivý zvuk při "vypínání" vyhazovače (cold) a podruhé (top comedy!), nebo předstírání úklidu, kdy leští kameru a mezitím, ve slepém momentu ubalí podezřelému, aby z něj dostali informaci, nebo vypnutí svědka a jeho následné probuzení zpátky do reality fackou - vše s ledovým klidem a samozřejmostí, má svůj komediální efekt. Ma Seok-do (Dong-seok Ma?) je zkrátka muž činu, muž co věci řeší a vyřeší a to rychle, svýma pěstma a svojí silou... a jeho kolegové jsou vždy jen takový křoví, co ho musí krotit, aby věci neřešil příliš vehementně, aby je zachránil, aby to nebylo příliš trapný, že jeden týpek dokáže zrasit zločinecký syndikát jen za použití pěstí - přináší takovou skoro až nenucenou auru Buda Spencera, který "nemůže být obtěžován... a pak zpráská všechny bídáky". Nicméně nedávno jsem se opět díval na začátek filmu 'Malý unavený Joe', kde napřed Spencer a pak Hill mají svoje úvodní scény... přijedou a setkají se stejnou skupinou pistolníků a oba je oberou. Spencer je chytí na špek, že je taky psanec a tak mu dají kulky a on je pak obere o peníze, o fazole, ty před něma sežere a pak si nechá nachystat koně a vezme jim všechny koně a odjede... pak přijede Hill na svém improvizovaném lehátku, taženém jeho "dobrým koněm" a ten zase typicky švejkuje, že neví, která bije... ale nakonec končí tak, že s psancema vyjebe, protože je příliš rychlej s pistolí a "protože začíná a neví, co se v takových situacích dělá... ale nejde nechat je jen tak... ať se začnou prát a vítěze nechá na živu." Když se pak trojice mužů (s jedním Spencerem vypnutým a do konce filmu poznamenaným čtvrtým) serve, zatímco je Hill celou dobu sleduje, pojídajíc fazole... vítěz po poslední ráně stočí svůj pohled na Hilla, s nadějí, zda splní svůj slib a střih ukáže, že ten je už dávno v tahu. Ten střih mě vždycky rozesměje, protože vám to chytře ukáže vše o obou hlavních postavách a jejich způsobech vyjebávání s ostatníma. Je to prakticky geniální intro pro to, jak relativně jednoduchá je to komedie a tohle je ten důvod, proč Spencer a Hill fungovali. Tuhle inteligenci ale u věcí, jakou je 'Beomjoidosi3' postrádám. Vizuál je světovej, žánrovky se vyvíjí a Jihokorejci to rádi míchají, ale tady jediným prvkem navíc je asi to, že záporáci jsou jak z thrilleru (ne z komedie, jako kladná strana), poctivě a nekompromisně likvidují, kdo jim stojí v cestě, nožem, nemilosrdně, tentokrát v drogové překupnické válce, která se týká bandy korejských gangsterů a sahá až k yakuze a vzájemně se tu zrazuje - zkrátka drogy, velký peníze. A na téhle krimi zápletce a množství lehce absurdních momentů (otáčející postel) stojí každý díl 'Beomjoidosi', aktuálně snad nejpopulárnější jihokorejské série. Je to takový komediálnější John Wick, jednoduchá věc, akorát Jihokorejci to vzali hopem a za rozmezí 2022-2024 už je tohle třetí příspěvek k zatím čtyřdílné sérii, kterou se snaží solidně dojit. Nicméně bych řekl, že při stopáži 105 min, kterou to má, jde každá ta minuta navíc dost cítit a hlavně v druhé polovině vás film vyloženě nemá čím překvapit nebo zaujmout... přišlo mi to okoukané, příliš totéž, co předchozí snímky a prostě bez nápadu. "They seemed uncomfortable." "Yeah, with you." (...)