Devadesát Dva

O pravdě a lžích. Tohle se mi v momentech líbilo, ten trefnej výklad Bible (symbolika stromu, jablka), Biden, kompletní rozbor pussy a vody a za čím stojí věda a za čím Bůh a jak nám lžou a realita je stále a pořád šilená. "Every woman is the right one."

V USA se Katt těší velmi speciálnímu místu, některým standup komikům přijde šíleně dobrej, některým jen šilenej a nutno dodat, že jeho humor je na americké publikum i silně orientovaný, takže dokážu snadno pochopit, proč někomu nesedne, nebo proč ho u nás moc lidí nezná. Koneckonců i já od něj dokoukal první standup teprve teď. 'Woke Foke' je hodně zaměřený na ani ne tak woke, ale celkově, realitu naší doby, šilenou realitu, ve které Katt Williams vystačí s citacemi skutečnosti, skutečnosti tak absurdní, že vám k tomu z ní udělat humor stačí jen dodat whaaaat nebo n-bombs. S nějakým časem mi to sedlo, ale Kat dokáže tím flamboyant stylem snadno nesednout, nicméně za tím vším sedí celkem obstojná kebule, co myslí sama za sebe a ještě rozumě a to se dá cenit.

Izzy je i dnes pořád stejně polarizující jako všechny jiná velká jména v UFC/MMA, ačkoliv se svými prohrami i ztratil trochu lesku, pořád má co ukázat. Na začátku přijde na samotu do karavanu za nějakou léčitelkou a s ní prochází to, co bychom mohli nazvat dealing with emotional damage (kterýžto celý segment je docela slušný whataaafaaak, to vypořádávání se s hněvem... to safe space vyřvávání, když ho drží několik dalších členů skupiny na zemi a on je se svými emocemi, to ze sebe dostává, zatímco nemůže nic dělat - působí to jako noční můra pro muže, pro nás v tradičním smyslu, v tradiční masce, kterou nasazují všichni, aby mohli vůbec fungovat), ale Izzy byl okolo těchhle věcí vždy velmi otevřený. Mental work. Breath work. In water. Definitivně zajímavý, netradiční pohled na to, co to je být fighter, jak se k tomu dostal (ačkoliv bez zdlouhavého úvodu, nebo vzpomínání lidí, bez sentimentu). Dokument se hodně soustředí na proces, trénink, tým, mentální aspekt všeho, důvody k tomu, proč některé věci jsou, jak jsou, co vše hraje roli a současně projíždí období od chvíle, kdy se Izzy stal indisputed UFC MW Champ, přitom sám říkal, že to není ani tak o něm, ale že se to klidně mohlo a mělo jmenovat Player1, že sledujeme něco jako archetyp. Jsem rád, že se mi to konečně podařilo sehnat. Ale co je vždy fajn je vidět ten behind the scenes footage, tady to byl speciálně Eugene Bareman, který je jedním z nejlepších trenérů na Světě, co ho hodně formuje je i to, že mu v náručí zemřel jeho svěřenec a tak svoje fightery při tréninku vystavuje skutečnému peklu, protože chce, aby se bezpečně vrátili domů ke svým rodinám. Je zajímavé sledovat i prohry a jak se s nimi vypořádává, protože skuteční šampioni jsou ti, kteří prohrají, jak je řečeno i zde po prohře "Dare to be great." Spousta lidí, co jsou považovaní za nejlepší a drží se svého "neporaženého rekordu" jako Jon Jones, nebo Floyd Mayweather, mi přišli jako lidi, kteří měli chytře podchycené sudí a taky si chytře vybírali kdy s kým budou zápasit, nechtěli je v "nejlepších letech". Fau Vake zemřel 22.05.2021. Jeho smrt a trénink týmu je velmi silná část. Pamatuju si, jak moc to tehdy celý 'City Kickboxing' prožíval. Tým, podle Eugenea je něco jako rodina, pokud žádnou nemáte, tady ji najdete.(...)Director: "Was there a point where you just thought, 'I can't face the day today?" (Eugene's reaction is something) "(...) E: "Yeah of course. Of course. Of course that thought goes through my head. But...um... that's just... Like, these guys need me to be there. If I don't have them, then..." Izzy: "We need him." E: "They're just as important to me being able to push forward as I am to them. And they need my help, but I need their help." Nejen Eugene mě přiměl si říct, jak zatraceně mentální je fighting. Ti lidi se snaží dostat na absolutní peak, ale je to emociální proces, který z vás vysaje spoustu energie. Líbila se mi i část v autě, kde Izzy mluví o tom, jak ho ovládali rodiče a jak mu Eugeune vysvětloval proč chce, aby se omluvil za rape comment a Izzy pak šel na rage therapy, protože v něm bylo příliš hněvu za to, že ho někdo kritizuje za to, kdo je. Ta skupinová část, vypořádávání se s emocemi je velmi dobrým klíčovým motivem. (..) "She helped me to rediscover my anger, not like rage anger, but like, using your anger as a fuel in the right way." Tomuhle rozumím velmi dobře.  Ta touha i strach z ayahuascy, která by mu způsobila ego death, to vše, co je špatně, co vlastně funguje pro něj ve fightu. (...) "Love this shit... and if you are in front of me, im gonna use you as canvas to show off my art." (...) Ve výsledku to chce být MMA dokument o takovém sebepřijetí, ne o tom, že jste zvíře, co se vybíjí v kleci, nebo s ostatníma, protože to vždy půjde proti vám. Ale Izzy si jede svůj jam, nechává si dělat nehty, oblíká se jak se oblíká, dělá si výstřelky podle sebe a ač má spoustu konfliktů, vlastně mi málokdo od McGregora přišel jako víc polarizující a zajímavá figura, ač mám někdy konflikt ohledně toho, jak se na něj dívám (například poslední prohra se Stricklandem byla insane fight, ale taky jí předcházel neskutečný balast špíny, kterou na Izzyho napřed vykydal jeho přední hater MMA Guru a pak i Sean sám, aby nakonec Sean skončíl v podcastu Thea Vona, kde se sám rozbrečel nad tím, jakej abuse si musel v dětství vytrpět - že pro to Izzy měl víc pochopení a nebral to jako příležitost o něčem svědčí). Ale opět, jak říkám, více než cokoliv, je fascinující, jak emocionálně dynamická je tahle fight game.

Rozlousknout nějaký definitivní pohled na bratry Mašíny mi tenhle film nepomohl. Navíc, i když se snaží působit nestraně, v tomhle tématu se nelze vyhnout jistému kalkulu, takže si myslím, že spousta věcí je tu řečena opatrně a ve výsledku je to pak takové ploché, nemastné, jakožto nejhorší volbou je váhat mezi dvěma volbami. Jedno ale řeknu, Mašíni mi přišli jako kluci, co si hrají na kovboje, protože táta to dělal taky. Kdybych si legitimizoval, že s vládou nesouhlasím, třeba i dnes, dává mi to automaticky právo na to zabíjet lidi, zabíjet jejich složky, složky státu, nebo zřizení? Jiná doba, kontext, nálada po válce a z bláta do louže, chápu. Ale stejně, jaký je dnes rozdíl mezi Mašínem a někým, kdo jde vystřílet univerzitu?

Je to ok. Roden tradičně. Rázlová s alzheimerem musí. Zbytek je tak nějak po x-té totéž. Život s komplikovaným členem rodiny, kde choroba vše i posouvá. Má to pár momentů, ale je to jinak tradiční česká dějová kostra, která ničím zvlášť nezaujme, nepřekvapí.

'Její tělo' je sice božské a Natalia Germani vypadá přesně jak jako vrcholová sportovkyně, tak jako pornohvězda, ale ten film absolutně ničím nepřekvapí. Andrea si poraní páteř při skoku a tak se nemůže dál věnovat sportu. Po chvíli za kasou, kde se snaží najít nějaké "dál", narazí na starého známého a skrze něj se dostane k focení a pornu, kde se brzy stane hvězdou, aby nasledně dostala další kopanec, v podobě rakoviny, o stigmatu povolání, rozkolu v rodině a faktu, že do porna se dostanou jen broken girls, nemluvě. Je to celé takové pasivní. Jakoby tvůrci spoléhali, žé námět samotný to potahá. Jenže nějaká psychologie postavy tu prostě neexistuje. Andrea jen slepě přijímá a neví co a proč dělá, název je tedy sedící. Film je tak daleko plošší, než na kolik šťavnatý námět, na motivy skutečných událostí, nabízel, i když casting hereček je výstavní a jejich proporce pasu a krásných pozadí je magická, nicméně, o tom to asi být nemělo, ale přitom je, je to o kusu masa, které je spokojené, že je kus masa. Nějak postrádám důvod přetavit takový záměr ve film. Solidní songy z období v první půlce.

Filmu 'Unfrosted: The Pop-Tart Story' nelze upřít ten scetch-comedy náboj, který si dělá ze všeho neurážlivě legraci ("Mr. LaLanne, is this kind of food really part of your health regimen?" "Well, sugar's poison, which is why we're developing something new called high-fructose corn syrup.") a současně mu nelze upřít upřímné zaujetí tématem (Pop Tarts: "You ever eaten garbage, Stan?" "Sure.") - odtud k Seinfeldovi coby family friendly režisérovi, scénáristovi, producentovi a herci hlavní role, který se nahuštěného ansáblu "jen zeptal a oni šli a odehráli" a že nejsem nějak extra fanda těch ksichtů, ale spoustu z nich odněkud znám (dokonce i oplácaná Amy Schumer v záporné roli se dala) a jsou to jména, ať už vedlejší role, které ale zde hrají jak v tradiční dětské komedii, ačkoliv je film zasazen do 60s, je tu fakt vela vela dobrých herců. K Seinfeldovi jsem se vlastně nikdy pořádně nedostal, podle mnohých je to ten nejarogantnější dickhead ze všech, což ale může značit i jen to, že je ten nejotevřenější, podobně jako Larry David (kterého naopak přes 'Curb...' znám velmi), se kterým stáli za scénářem k #1 show v TV v letech 1989–1998 (ano, dokonce ani 'Přátelé' v té době neměli vyšší sledovanost). Hugh Grant v roli shakespearovského herce, který musí hrát komerčního maskota je funny british addition, v jinak ale čistě americké produkci a americkém stylu humoru. Christian Slater jako mlíkař. Peter Dinklage. Bill Burr jako prezident. Jon Hamm. Ronny Chieng! Fred Armisen. Dean Norris. Hodně lidí, co dělají standup (snad 13-14). A to zmiňuju jen ty, co mně osobně něco říkají. Říkám si, jak politický v pozadí je tenhle film, se vším, co slyším o Hollywoodu a kdy a co tam musíte. Seinfeldovi se daří, jako vždy, dělat si co chce a jak chce, stejně jako natočil film o včele, protože má rád včely, tak si natočil film o Pop-Tarts. Seinfeld dokonce řekl, že měl v plánu oslovit i Daniela Day-Lewise, aby hrál postavu "sugar drug lorda, který měl kontrolu nad veškerým cukrem na planetě - se jménem El Sugre ve stylu 'There Will Be Blood' - ambiciózní, leč už jen za ten nápad, ale nedošlo ani k telefonátu). Řekl bych, že stylem bych to hodně přirovnal k některým flickům bratří Coenů. Myslím si, že i jistý styl Petera Sellerse je přítomný, jakožto Seinfeld se vyslovil, že měl jeho styl komedie rád. Ale celkově se na to dívat dá, v momentech to má opravdu epické proporce a produkci jak kdyby šlo o Oppenheimera nebo co, ale asi nic, na co by mě bavilo se plně dívat a koncentrovat, jako spíš tak nějak do pozadí.

"STEP AWAY FROM THE CHIP, SIR!" (is 11/10 joke) Ok, jakožto fanda Robina Williamse si občas pouštím nějaké jeho videa, třeba speech s Day-Lewisem a zbořeným Jackem Nicholsonem, někdy se vrátím k nějakým jeho filmům, něbo něčemu, co jsem neviděl (naposledy to byl Flubber, rest od děství, který jsem ale mohl vynechat, nebyla to ale vina Robina), občas mám jeho období víc, někdy míň, ale tenhle standup držím velmi vysoko ve svém osobním žebříčku, taky jsem ho viděl několikrát, v době, kdy jsem znal jen pár lidí, co je dělali, ne jak dnes, kdy nejen Netflix vydává specials jak na běžícím pásu. Člověk si je dřív pouštěl vícekrát, častěji, když se mu líbily. Dnes mi už dva dny krvácí ztuhlá huba, dnes dokonce nosem... a já se stejně musím smát. Ten moment, který to dnes spustil bylo "ice fucking". A pak samozřejmě následují další a pak další ("So its like Quest for a fire-flight..."), vždycky je to jinde, jak člověk stárne, ubývá mu elánu, nadšení, zápalu, všeho, takže i já jsem z téhle show, dnes, nebyl tak nadšená jako před lety. Ale Robinova energie, hydratování (nepřestane mě fascinovat sledovat, kolik lahví vody tam sjede) a trefnost, spolu s kadencí se jen tak často nevidí. Dokonce i to, jak se občas přeřekne a pak si z toho začne dělat nějak improvizačně srandu svědčí o tom, jak kreativní je jeho mozek (což ale člověk mohl vidět i v desítkách jiných případů). Celý standup působí skoro jako kdyby ho Robin improvizoval, doslova uvařil z vody na místě. A nedá se ani popsat, kolik malých split-moment-level jokes tu sází, jeden za druhým, až to lidi snad ani nemají šanci stíhat. Jeden z nejšílenějších standupů ever, úroveň jejíž geniality stoupá s vaším rozpoložením toho "jak moc jsem nalazený na level Robina Williamse". Možná že trochu chlastu a jiných stimulantů, nebo látek by pomohla. (---) "Is that motherfucker waving at me?" (---) "STEP AWAY FROM THE CHIP, SIR!" (na tenhle jsem zapomněl a když jsem ho uslyšel, tak jsem se musel naplno začít smát). Ke konci pak Robin najede na takovej level , že je v zóně a valí to obraz za obrazem "Oh shit, i thought the war was over." Mimochodem geniální použítí lahví s vodou on stage na cokoliv spojeného s penisem, chcaním a nebo ejakulací. Zdá se, že čím dále jsme, tím je Robin rozjetější, a taky člověk musí ocenit, že je to hodina a půl, což v rámci standupu opravdu hodně. French being French. Scottish inventing golf. All sides of viagra. Faith and pedo-shit, Jesus and his brother Jerry. War and propaganda. Support for weed. Je tu toho hodně a komu to nestačí, doporučuju hned přejít na druhý standup 'Weapons of Self Destruction'.

Občas je hranice toho, co James Stewart nazývá hraním a ostatní parodií neskutečně tenká, někdy si skoro říkám, že si z něho dělá Hitchcock srandu (ale i tak je zábava sledovat, jak nepostrádá tu americkou nadutost, to globální právo, chovat se určitým způsobem). Manželé jedou se synem do Maroka. Okolo nich se začnou dít a objevovat podezřelí lidé - všechno končí až u informace vedoucí ke státnímu spiknutí. Film chvílemi drží obstojněji v napětí, většinu času mi to ale spíše přišlo průměrné a u dvou hodin i táhnoucí se (o těch komediálních vsuvkách a konci nemluvě). Něco pro die hard Hitch fans, definitivně. U Hitche to mám tak napůl, má svůj rukopis, ale někdy se trefí a někdy ne (v celkovém konceptu, zasazení, budování napětí, divákově zájmu na tom film vůbec sledovat). Tady spíše ne. Jediná pozitivní věc na filmu je Doris Day, která je tu celkově skvělá (Oscar za píseň "Que Sera, Sera"), koneckonců Hitchock filmy uměl vždy dobře obsadit.

Styl je hodně na tělo, hodně handy cam, hodně "in it" s hlavní postavou, vede to ke spoustě skvělé práce, protože to pak co do příběhu má ponor a dynamiku, momenty (například ukládání do postele a svlékání za zvuků pomalého dýchání, to dýchání celkově). Za kamerou stojí Robbie Ryan, který později natočil např. Poor Things, Marriage Story, The Favourite, I, Daniel Blake a další solidní kusy. (...) Patnáctiletá Mia žije někde na předměstí v UK a patrně skoro všechno v jejím životě je problém, holky-sousedky s ní nechtějí tančit (a samy tančí na nic) a tanec je pro ni to jediné... vadí jí připoutaný kůń na jednom soukromém pozemku, kterého se snaží osvobodit a tak tam pořád leze (až ji za to málem znásilní, kromě jednoho hodnějšího týpka, se kterým se sblíží a vlastně s ním jde na svoji finální cestu dospělosti), vadí jí máma, která se k ní chová jako kunda (a málem s Miou šla na potrat), vadí jí ségra, která nemá vedení a chová se stejně jako máma (se kterou jsou ale jako spousta sester v "nenávistivé lásce"). A jelikož je svobodná matka taky celkem kus, na svůj věk a je to party mama, na takové se brzy vždy přilepí nějakej boyfriend (Michael Fassbender). Do momentu, než se objeví, je to všichni proti všem, každý sám za sebe, tísnivé, až stresující, každý snažící se utrhnout si kousek něčeho, a tak s příchodem Fassbendera začne Mia dostávat i trochu něhy (nebo iluzi něhy? ale ženám nesejde na opravdovosti vašich záměrů, dokud děláte, co děláte), kousek za kouskem, nejdřív čaj, pak uložení do postele, pak výlet a chytání ryb, uvazování poraněné nohy, nošení na zádech, tancovačka na parkovišti... člověk tuší, zda je za tím celou dobu nějaká jiná motivace, nebo je to jen chování přirozené otcovské figury, kterou Fassbender skvěle hraje a možná o to je jeho očekávané odhalení (jako skutečného otce) zvláštnější (důvod, proč jsem se na film nakonec podíval byla Kerry Condon, která v Criterionu charakterizovala Fasbenderovu postavu "Michael Fassbender's character is real bollocks in it" to bylo to, co mě přimělo se na 'Fish Tank' podívat). Nic z toho nejsou věci, na které by byla Mia zvyklá a tak je jasné, že dojde i na vnitřní zápas, dojde na spoustu pozitivního (Fassbender podporující Miu v jejím dancingu), ale i negativního (. . .) a ona se s tím bude nucena vypořádat. Škoda, že druhé půlce už spíše, ne dochází dech, ale jakoby najednou z té jasně dané linie se snažil film horko těžko uvařit ještě větší drama, než po té šukačce, ke které se schyluje 3/4 filmu a dělat z toho něco s poselstvím. Vlastně jsem si říkal, že konečně po delší době uvidím něco, co skončí v absolutním bahně. Ale nestalo se. Každý muž potom, co vyklepete celou domácnost, když je nějaká chuť (mladá ségra zůstala ušetřena), bere roha, aby mohl zpět ke své právně pravé manželce a ideální rodince, hrát iluzi. Mia se s tím vypořádává po svém, aby jí došlo, že její život je (a bude) nakonec jinde. Skvělá byla ta scéna rodinného tanečku na konci. Ale ne úplně film, co by měl nějaký silný vibes, nebo ikonický scény. 8/10  "....Life's a bitch and then you die, that's why we get high 'Cause you never know when you're gonna go... ...Life's a bitch and then you die, that's why we get high 'Cause you never know when you're gonna go..." (Nas)