Devadesát Dva

Já ten záměr chápu. Možná bych to nepopsal tak hluboce, jako distribuce, ale dva kámoši se po letech sejdou a rozhodnou si odfrknout, procházejí situacemi, jeden hulí trávu, druhý očekává potomka, procházejí emocemi, chodí lesem, kecají u ohně, s něma pes, velmi nenucené, řekl bych, že tomu nejvíc vévodí ta scéna masáže a podvolení v přírodní lázní, kdy tam jen leží, pak si Kurt dá pár prásků a spustí svůj monolog o životě, o dni, co se mu stal, myslím si, že tahle scéna filmu opravdu dává to "něco". Je fajn vidět film, který na nic netlačí a nemusí hned cpát do popředí nějaký politický postoj, nebo zaujímat stanovisko, vyslovovat se, v tomhle je to víc o životě, jaký je, o jeho momentech. Zároveň jde ale o film tak lehký, že ani ničím nevyčnívá. Ale přesně to jsem po úmorným týdnu a kalbě potřeboval, něco, co vlastně je a zároveň není moc o ničem.

Romantika podle Kaurismäkiho, to je jiná. Je, Bože, tak minimalistickej, ale říká tak hodně, takovým málem. Stačila mi jen úvodní minuta od pípání masa, přes doplňování regálu a očumování od sekuriťáka, abych si řekl, tohle je mistr řemesla. Mikrovlnka Siemens, celá stylizace je pomalu skoro jako neo-noir, z minulosti, přitom se dotýká jasně současnosti (Ukrajina v rádiu). Film má jen 80 minut, což je v dnešní "pod dvě hodiny nejdu" době, osvěžující stopáž, ale způsob, jakým v něm Ansa, protloukající se životem z práce do práce a deprimovaný alkoholik Holappa (deprimovaný a proto pije a pije, protože je deprimovaný, -You're late. Four minutes. Third time this week already. -Today's Monday.), který se protlouká stejně a jak k sobě najdou cestu je neskutečná filmová magie (žeru to, jakým způsobem si předají číslo, jak ona ho napíše, on si ho strčí do kapsy, pak mu dá pusu na tvář, řekne, že mu své jméno sdělí příště a on si vytáhne cigára a ztratí lístek s číslem a pak napodruhé si ho schová tak pečlivě, až je to komický), jakým způsobem se hledají a míjejí, myslí na sebe, střídají mezitím práce, ale pokračují a hledají, až se nakonec naleznou, jako kdyby kosmicky nebylo pro ně možno jiného osudu, i přes všechny překážky - je škoda, že ve 3/4 tomu trochu dojde dech a ochladí se to (odtud vidím to, proč tomu hodně lidí dá nakonec o hvězdu míň), protože jak kouzelná je první polovina, tak chladně nastoupí jejich rozkol, protože ona zápasí se svými pocity toho, že jí nezavolal a on s tím, že neví, jak vyjádřit omluvu a co přesně cítí, i přesto jsou oba ale rádi, že se našli, tíhnou k sobě. Pozve jej na večeři. Jde nakoupit na večeři. On jde koupit květiny. Držíte jim do konce palce. A to je absolutní filmová magie. Odkaz na Jarmusche, plakáty. Po tomhle mě opravdu začíná trápit, že jsem od Kaurismäkiho viděl pouze 'Muže bez minulosti'. Ale 'Kuolleet lehdet' je nádherej, nádhernj film, už jen když si vzpomenu na scénu, kde se poprvé okukují a stydlivě uhýbají pohledem, ale nemůžou si pomoct... a pak na scénu, kdy se setkají v závěru, ona tam stojí v kabátě a kouká na něj, tím pohledem - a vězte, že i přes všechny ty emoce mě fascinuje, jak čisté je to vyobrazení lásky, bez fyzického olizování, ošmatlávání, všechno je vyjádřeno tím, jak se ten druhý cítí, tváří, co vyzařuje. Takovýhle filmy teď moc často nevidíte. A skvělá hudba!  (mikropříběh filmu v dialozích) -What was this? -Sparkling wine. -Such a small glass. -It's called an apéritif. (...) -My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won't take a drunk. -And I don't take orders. (...) -Ansa. -It's me. -Who is "me"? -Me. The drunk you left alone in the street. -Oh, the wino? -The same man. -How are you? -I'm sober as a desert rat. I get loyalty discount at the AA club. -(^ ^) What changed your mind? -You did. Can I come? - <3 Come right away.

"Oh my god, is the plan to sell me into sex slavery?" (...) Esther Povitsky jsem snad kdysi párkrát chytil v nějakým standupu, její lolitkovský tiny look, typicky ignorantský přístup a konstantní žravost (jako všech malých hubeňourů) tvoří spolu s jejími obsesemi takovou tu sympaticky weird a odd postavu, posedlou svým ex, neschopnou normálně pracovat a i tak se cítit v právu v domě své rodiny, zvyklou na svoje pohodlí, otrávenou čímkoliv, co vyžaduje práci, kterou zajímají jen její folowers a konstantní sebezahleděnost, ale ne tím otravným způsobem, ale tím funny oblivious způsobem a pak, jako bonus, samozřejmě, dojde na typický charakterový vývoj, ale kupodivu to není až tak špatné, nebo utahané, v rámci humoru to dává tak akorát, aby vás to zabavilo. Ten film je celkově taková ta večerní čumenda, má i slušnej casting ve vedlejších rolích, jak z řad seriózních herců (Beverly D'Angelo, James Remar), tak z řad standupu (Bill Burr, *Bobby Lee, technically not standup guy ik), tak z řad individuí (oplácanej Osment, Bhad Bhabie), celkově good music (objev: Joey Valence & Brae). Flashback toho, když se poprvé vykousne s objektem svého zájmu a okamžitě má sen o tom, jak s ním žije a mají spolu místo dítěte gummy beara a celkově holčičí fantazírování v tomhle filmu je top tier funny. Komedie je převážně o tom, že June přijme fakt, že její ex je její ex (už dva roky se jí o něm každý den zdá a konstantně ho stalkuje a otravuje, i přestože má snoubenku), skrze to, že trochu vyroste potom, co se rozhodne vzít věci do svých rukou a vypátrat kdo zdevastoval a vykradl lékárnu, ve které pracuje. Pozitivně se posunout někam dál. To nekonečný žraní v tom filmu je ale stejně funny element, myslím, že tam pomalu není scéna, kdy by do sebe Esther něco nelila nebo něco nefutrovala.

Premisa není vlastně nic nového pod Sluncem (SPOILER ALERT BTW), jestli si vzpomenete na 'Kruh', kde jste po zhlédnutí prokleté VHS měli telefonát a týden života. V případě 'Smile' je to jakási obdoba, démon, který se živí na vašich traumatech, a obvykle do týdne spáchá jeho oběť před svědkem (s úsměvem) sebevraždu, zatímco démon se přehoupne na nově traumatizovaného. Hlavní hrdinka, psychoterapeutka Rose, pak hodinu a půl dává dohromady, s čím se to vůbec vypořádává, zatímco její svět se bortí, protože jí nikdo nevěří, kromě jejího ex, detektiva Joela, který po ní očividně pořád jede, ale má smůlu, protože Rose před ním dala přednost A-Trainovi, nicméně ten ihned zmizí ze scény (jako správnej black guy zavětří, že 'dis bitch is crazy'), a nechá Joela dělat all the heavy lifting. Ten s Rose odhalí, že cyklus obětí je na sebe napojený, sebevražda, spojená se sebevraždou atd. Jedinému člověku se podařilo cyklus přetrhnout. Ten Rose řekne, že jediným způsobem, jak se démona zbavit, je někoho zabít a mít u toho svědka, který se namísto ní stane další obětí. Rose se rozhodne vše vyřešit tím, že se izoluje do chajdy, kde nebude mít démon na koho přeskočit. Hrdinka od začátku filmu trpí spánkovým deficitem, často se ocitá v halucinacích, nebo snech, dokud nejsme vytrženi "zpět do reality", v tomhle film slušně a dobře motá hlavu, stejně jako se svými nečekanými lekačkami. Upřímně u revealu toho ksichtu démona člověku naskakuje husí kůže, protože horor velice chytře kamerově vyjebává s divákem. Takže, za slušný lekačky, napětí, i koncept a ksicht plusový body, ale zbytek je average horor, který nepřichází s ničím novým, ale i tak mě překvapil, protože byl pořád lepší, než jsem čekal. I ty zacyklené konce vás už otravujou, protože víte, že jde jen o záminku točit další díly. 6.8/10

Jeden z mých oblíbených žánrových konceptů je postava spisovatele (nebo tvůrce), který má tvůrčí krizi. Monk (Jeffrey Wright) je publikovaným, seriózním autorem, který už ale delší dobu nic nevydal. Ze své stagnace se dostane tím, že mu nejdříve zemře sestra a on je nucen se více zajímat o svou rodinu, současně během té doby začne reagovat na to, jak černí autoři tvoří stereotypické knihy, které prodávají jako produkt pro cílovku na trhu a tak napíše jako joke vlastní román 'My Pafology' (posléze přejmenovaný na 'Fuck') a pošle ho pod pseudonymem, aby urazil lidi, kteří jeho seriózní práci poslední roky odmítají a přehlížejí. Jenže se stane to, že tenhle román začne být úspěšný jak u nakladatelů, tak u kritiky. Ti všichni začnou knihu velebit do nebe a finanční tlak donutí Monka hrát nedobrovolnou roli, kterou si sám na sebe upletl. Film je skvělá satira, ačkoliv polovinu času je to spíše light rodinné drama a co do kvality podobných filmů je to "fajn scénář" - něco, co vyplodí Woody Allen každý rok a tak vlastně Academy komicky dává sošku tomuhle filmu a tím stvrzuje a uzavírá celý vtip i v realitě. Podobně mi přišel mimo mísu i Oscar za scénář k 'Get Out', jen protože za ním stojí černí autoři, "diversity" ('n woke shit), jestli je to tak dobré, je to tak dobré, ale ono většinou zase až tak není. 7/10

Jeden z těch případů, kdy se moje hodnocení odráží od toho, jak engaging je tenhle projekt, spíše než jak mě bavil. Nathana Fieldera a jeho práci neznám vůbec, zato Benny Safdie už je pro mě známý pojem... oba se dali do kupy a dostaly tenhle koncept na show ze situace, která se Nathanovi stala, kletba, kterou mu podobně jako v show přiřkla žebračka, zde malá holka, které nechtěl dát peníze / nebo dal ale jen pro show a chce je zpátky. Christopher Nolan sám mě pak zaskočil v tom, že uváděl Q&A s oběma tvůrci a kde se vyjádřil i v rámci toho, že 'The Curse' mu svojí realitou hodně připomněla 'Twin Peaks', což bylo hodně profound point a celou druhou půlku show, od téhle informace jsem se nemohl vzdát toho lynchovského mysteriózního podivna, se kterým se tahle show až do svého ulítlého závěru táhne. Takže, jak zrekapitulovat něco jako je 'The Curse', kde Nathan tvoří perfektně ten blend toho, jak se pro reality show lidi začnou pitvořit a nakládat se svojí vlastní (for clicks), kde (režisér) Benny Safdie sám má nejvtipnější postavu, režiséra, který se snaží uměle dramatizovat a dělat hroty, aby přitáhl diváky k obrazovkám a který zároveň selhává i jako přítel a dá se označit za nejvíc nepředvídatelný element show, kde Emma Stone hraje skvělou roli, ale jakoby její liberální Whitney hrála na všechny strany, a kde podpantofláčový Nathan už nemůže působit snad ani víc bezcharakterně. A přitom 'The Curse' má svoje momenty, má svoje chvíle, kdy umí chytit za koule, taky má svůj tajemný soundtrack, stejně tak jako používá spousty trefných song voleb: E08, rapování v autě (Dead Prez - Hell Yeah), E10 (Dougieho song v autě: Yo no Huego by Big Sheemba). Závěr je samozřejmě záměrně jedno velké WTF, které má po tom sunutí zanechat dojem, ale dojmy z téhle satiry jsou velmi rozpačité, ale líbí se mi ten engage, je to taková to show, ke které budou mít asi lidi hodně co říct a o které bude lidi bavit žvanit, pokud budou znát hlouběji kontext. Ale třeba mě někdy zpětně napadne k tomu napsat něco chytřejšího, show mě nechává spíše roztříštěného... so, lets get that car music Dougie vibe...

Nebudu lhát, jakožto MMA fanouška mě k remaku 'Road House' (originál jsem taky neviděl) nepřitáhl ani tak talent Jakea Gyllenhaala (který filmu udělal obrovskou službu tím, že k němu připnul svoje jméno a resumé), jako spíš zvědavost na to jak si povede Notorious Cona McGrega ve větší roli. (...) A přehrávající McGregor (definitivně na kokainu a na steroidech) nastupuje jako terminátor se svojí nahou prdelí (taky jsem to sledoval nahej, v ponožkách, jak Conor ve své opening scene v botech, haha) a s věčným šklebem pro mě nečekaně funguje v komediální rovině, protože působí tak děsně absurdně, až nefilmově, v celkově ulítlém violent béčku (hádám že originál se Swayzem je asi víc romantico oriented), dlouho jsem se hereckému výkonu/debutu tak nezasmál jako tady a nebál bych se to žánrově zařadit i mezi komedii. V Conorově typicky absolutně chaotické formě - mít double UFC championa v martial art filmu s rozpočtem, to je mezník i toho, jak Conor stále posouvá svoje cíle a sny, jak říkal "jediné, co to stálo bylo, že jsem do toho musel dát absolutně všechno". Rovněž tour, kde McGregor přiznával, jak náročný je herectví craft, dělat věci a scény pořád dokola a s Gyllenhaalem se vzájemně od sebe učili, respektovali (např scéna, kde Jake Conora škrtí a Conor mu během natáčení dává instrukce, jak ho škrtit lépe). Úlet, ale je to béčko, výplach, nečekejte od toho nic víc, než ptákovinu, dá se pochopit, že to nenasadili do kin, ale dali rovnou na VOD. P.S.: Post Malone v cameo roli rváče na začátku je taky fun addition. 6/10

Film tak přímočarý, že ani nemáte šanci u něj přemýšlet, rovnou vás vtahuje do všeho, trochu jako opening v Mechanickém pomeranči, ultraviolence.  Hando (Russell Crowe) vede skupinu nácků se svým best m8, Daveym (Daniel Pollock, který mimochodem krátce po filmu spáchal sebevraždu) který je zároveň asi jediná sympatická postava příběhu. Zbytek je banda totálně vymatlaných a amorálních skinheadů, o ženách nemluvě. Katalyzátorem příběhu je právě, dalo by se říct, okrajový hrot milostného trojúhelníku, konec drsný, syrový. Na tohle jsem se chystal roky, roky, fakt dlouho. Asi by mi to sedlo víc v období mých vlastních maskáčů s bomberem, ale je to překvapivě skvělý a zběsilý indie, který asi hodně vyšvihl Crowea, a ještě v de facto záporné roli, jen osm let před Gladiátorem. Jacqueline McKenzie má zvláštní sexappeal, ale její postava není i přesto, že je hlavním objektem, o nic menší kunda, přesto má člověk tendenci její pěkné tvářičce odpouštět. Také musím ještě zmínit, jak někdy jednoduchá přímočará zápletka nese parádně příběh bez nějakého velkého čarování, jen díky nekompromisní syrovosti. Sledujete bandu hovad, co povětšinou i jako hovada skončí, v bolestech domlácení, nebo mrtví. Člověk chápe jejich pohled a motivaci, ale přesto musí vrtět hlavou, proč by se někdo do takové životní dráhy pouštěl. Solidních 7/10

No není to doják? Villaggio se střetává s ženou svých snů, Ornellou Muti, v bance, když ji zrovna přepadnou lupiči a z dvojice udělají nedobrovolné rukojmí a posléze se situace začne ještě více zamotávat. Klasická italská bláznivá komedie, která musela být svého času se svojí náladou projetá milionkrát v mnoha českých domácnostech na VHSkách, komedie, jež nechaly vzniknout i třeba našim klasikám jako je Slunce, seno trilogie apod. Villaggio natočil tak 80 filmů a z toho tak 76 stálo za starou belu (ale já jich viděl jen pár). Jedním z těch pár sledovatelnějších je i tenhle, ale víceméně je to o tom, jak jednotlivé gagy fungují nebo ne (jako spíš o tom, jak dobrý je film jako celek - ale co je v něm), nevím proč mě vždycky tak rozesmívá, jakým způsobem je v těchhle filmech prezentováno to násilí, over the top zvuky jak z grotesky, násilné údery, nebo když někdo dostane něčím, tady mě třeba dostal moment, kdy Villaggio dostane výsuvným stolem v karavanu do koulí a nebo hned na začátku, když přibouchne dveřma hlavu gangstera - nemluvě o tom, jak ridiculous vždycky nacházím, že v jeho filmech je vše předražené (a je? nevím.) a je tam vždycky nějaký krátký dialog ohledně "Pane, můžu žít ze vzduchu?" "Tak dobře tedy". A je tu pár dalších typicky "zakřiknutých" momentů, on Villaggio ani jiné hrdiny hrát neumí, jak je řečeno ve filmu, zakřiklé, takže nic nového. V jeho podání je na tom ovšem něco, co děsně funguje. I přesto mě tenhle film minul tak o generaci a sledovat ho teď už není jako sledovat ho za totáče, současně se ale u máločeho nahlas rozesměju, jako se mi to stalo tak dvakrát-třikrát tady.

Oscarový kraťas představuje skutečnými událostmi inspirovaný příběh Zsófi, která se dostává do nového kolektivu, cenami ověnčeného školního sboru, kde se ihned spřátelí s Lizou, třídní oblíbenkyní, obě si sednou, rády zpívají a zbožňují hudbu, ale v důsledku nadcházející soutěže se jejich učitelce (nutno dodat, že mezi všemi velmi oblíbené) nepozdává, aby Zsófi zpívala, protože ještě není na dostačujícím levelu - takže si s ní po hodině dá, jak říká ředitel naší firmy "face to face" a přinutí ji, aby jen předstírala, že zpívá a že ji bude pozorovat a řekne ji, až se bude moct přidat... a nesmí o tomhle nikomu říct. Liza, která je naopak vnímaná jako největší talent sboru, ihned pochytí, že její kamarádka nezpívá... (...) I na mládí obou dětských hereček skvělé výkony, žádná křeč... motiv je starý jako lidské společenství samo, ale ve správném zpracování vždy velmi silný, atraktivní. A ten závěr. "...jestli necháme zpívat všechny, nikdy nebudeme nejlepší."