Titán

Milý film o holce, co miluje auta. Druhá půlka bohužel trochu polevila v nářezovosti, ale i tak je to film, který nezapomenete a na další roli Agathe Rousselle jsem fakt zvědavý. Film poslali Francouzi na Oscary, a i když se (nepřekvapivě) nedostal ani na shortlist, tak pouhá představa, jak tenhle film sledují 80letí páprdové v Akademii, mě škodolibě těší. (09.01.2022)

"Jsem nejdrsnější režisérka v historii!", řekla si Julia Ducournau, když viděla finální sestřih svého druhého filmu a poslala ho do světa. Před dvaceti lety sice jistá Ruska natočila film Zeljonyj Slonik, což je samoúčelná úchylárna ještě větší, ale o tom a o undergroundových dekadentních filmech asi v životě neslyšela. Jak jinak si vysvětlit, s jakou nabubřelostí to vypráví ten příběh, který to má. Ono už podle obsahu je jasné, že to asi bude strašný blábol, protože z něj nepochopíte lautr nic, ale jak je to v mnoha komentářích označované jako film "bizarní, nechutný a šílený", tak jsem neodolal a nechal se zase nalákat. Dostal jsem sice film bizarní, nechutný a šílený, ale k čemu mi to je, když je to celé jen pseudoartová póza režisérky, která světu nemá co říct a jen si chce hrát na ženského Cronenberga, který je cronenbergovitější než sám Cronenberg, ale přitom jeho tvorbu nechápe. V současnosti vzniká pseudoartů hromada, ale už fakt dlouho jsem neviděl tak moc prázdný jako Titan, až mám chuť omluvit se režisérům některých filmů, které jsem taky takhle označil. Co mi to vlastně chtělo říct? Že se někteří lidé uvnitř cítí jako jiné pohlaví, než jaké se narodí? Úžasné, v životě jsem o tom neslyšel! Že v životě toužíme po lásce? To je ještě inovativnější! Přitom z toho mohlo být úžasné dekadentní podobenství na současnou společnost, třeba ve stylu nových Zločinů budoucnosti, ale to je asi nad Ducournauniny možnosti. Výsledek je tohle, co vám víc neřekne a celý jeho děj je jen jeden velký oblbovák, ve kterém můžete hledat symboly jaké jen chcete, ale celé je to jen samoúčelný blábol o holce, kterou nebaví život na vysoké noze, nechá se ojet autem, zabije všechny svoje kolegy a pak se vydává za ztraceného syna, aby začala "odznova" a spousta lidí jí to bůhvíproč žere i s navijákem. SPOILER A na konci se narodí hybrid člověka a stroje. KONEC SPOILERU Ne, já to fakt nechápu, možnosti na vytvoření něčeho hlubšího tam jsou, ale Ducournau se spokojí jen se samoúčelným provokováním. A to říkám jako někdo, komu se její debut sice ne úplně líbil, ale viděl v něm určitý potenciál, ale ten stál aspoň na pevných základech, tady se může stát cokoli a bylo by to jedno, oni si to na festivalech nějak přeberou. Cením ale kameru a práci s barvami a světlem, ta je skvělá, a i počáteční atmosféru, ale jinak je to nejpseudoartovější počin za několik posledních let, který mě svojí pózou spíš rozesmívá a tím, že dostal Zlatou palmu, ještě o něco víc. Slabé 2* (19.03.2023)

provokatívnej artovej eseji o genderi a maskulinite dominujú na hranicu idúce herecké výkony, sugestívny soundtrack, podmanivý vizuál majúci vrcholy v scénach nočného hasenia lesného požiaru alebo pri erotizujúcich scénach, vysoko aktuálna téma riešenia fluidity a komplexnosti pojmov sex, gender, pohlavie, orientácia. (aj európsky festivalový arthouse môže mať svoju podobu midcultu.) (02.11.2021)

Největší pochvalu za Titane si zaslouží porota v Cannes - že s hlavní cenou pro tohle konečně začala oceňovat i trochu ostřejší filmy, new french extremity vlnu. I když s tím měla začít už dávno u fantastických filmů Gaspara Noeho, a ne čekat až na tenhle evidentně slabší kousek. Ale asi se nedivím, Titane je jednak genderově progresivnější, a hlavně značně normálnější vyprávění - víceméně prostá artovka o tom jak si k sobě pár krapet narušených opuštěných lidí hledá cestu. Gore srandy se odbydou jen na začátku, a s pár fantasmagorickými prvky body hororu film šetří zase až na konec. Což taky znamená že prostředek docela nudí a nemá co říct. 7/10 (09.11.2021)

Titan pod svou drsnou a zdánlivě neproniknutelnou slupkou body hororu ukrývá citlivý příběh o lásce. Na relativně úsporné stopáži rozehrává hned několik témat (traumatické dětství, gender, rodičovství). Ačkoli tedy může jeho vyprávění působit mírně roztříštěně, lze tyto podtémata vnímat jako jeho pochopitelnou součást, která poznání toho stěžejního rozšiřují. Pokud k filmu přistoupíte dostatečně vnímavě, jsem si jistý, že se vám dokáže odvděčit. Rozumím ovšem i tomu, že ne každý divák se přes eticky rozporuplný úvod dokáže prokousat. (30.11.2021)