Willy Kufalt

"Nezapomene nikomu z vás žádný z činů, který jste vykonali pro kohokoliv z těch, co jste si oblíbil." Tímhle, na československé poměry až nezvykle spirituálním filmem, mi Karel Kachyňa chvílemi připomínal styl Vláčilův až Bergmanův. Noc nevěsty je působivou výpovědí (nejen) o kolektivizaci českého venkova 50. let a strhujícího střetu po stáletí budovanou náboženskou tradicí s ideologií komunistickou. Přesto přináší daleko víc pocitové, než vyloženě napínavé drama. Snažil jsem se o to víc během sledování proniknout do atmosféry, vnímat vizuální dění, poslouchat dialogy (scénář excelentní!), všímat si postavy, výjevy a nezaleknout se toho, čemu v jistých chvílích úplně nerozumím (v tomto případě některé náboženské symboly, např. časté prostřihy na Kristovu sochu během stříhání vlasů vesnického blázna) či věcí nedopovězených (na můj vkus poněkud ukvapený závěr). Pomalé vyprávění kompenzuje podmanivá kamera, Josef Illík vyklouzlil opět spoustu nádherných vizuálních kompozic a záběrů, vystavěných stejně jako děj na mnoha působivých kontrastech... Do vesnice přijíždí krásná slečna, jež svou krásu ukrývá pod rouškou jeptišky věrně k Bohu oddané. Na vesnici probíhá kolektivizace: prosluněné záběry z pole a družstva na začátku, za doprovodu veselé hudby k tomu, se střídají s temnými okamžiky, které hned naznačují konflikt. Jiný osudový okamžik přichází o půlnoční mši o vánočních svátcích klidu a míru. Kachyňa vytěžil z prostředí a hereckého obsazenstva na čele s vynikající Janou Brejchovou opravdu maximum. Ač pro mne, přiznám se, byla chvílemi tahle umělecká freska z filmového plátna až moc "těžká" a z tematicky příbuzných filmů mne určitě víc zasáhla Sirového Smuteční slavnost (1969). Silný zážitek si nicméně odnáším. 80% // Doporučený komentář: troufalka

Největší slabinu Rumového bulváru nespatřuji ani tolik v primitivním příběhu, jako spíše ve zdlouhavé stopáži. 135 minut na film spadající do kategorie čistě nenáročné zábavy je trochu moc i přesto, že se původně čistě dobrodružný příběh mění postupně na romantickou komedii, ba chvílemi nám sklouzne málem do muzikálu a hezké nápady to nepostrádá úplně ani v druhé polovině, která se jinak dost vleče. Brigitte Bardot působí občas trochu praštěně, ale jinak je zde v jedné ze svých posledních rolí před rázným ukončením kariéry překvapivě obstojná... nakonec i se všemi hvězdnými manévry, které k postavě hvězdy z filmového plátna 20. let prostě patří, byť v některých pasážích sama nedokáže film tolik utáhnout. Závěr s ní v kině s romantickým duetem na plátně patří k těm nezapomenutelným scénám, stejně jako z opačného soudka pánské soutěže v pití rumu na rychlost a výdrž, případně ještě drsnější pověstná hra na slepce před skupinkou ozbrojených mužů ve sklepě. Lino Ventura v podobných rolích charismatických dobrodruhů s tvrdou ránou v pěstí a současně duší romantika mě nesmírně baví, svůj výkon navíc obohatil nezvykle komickou polohou, která mu zde hodně sedla. Těší mě, že Robert Enrico tenkrát ještě do třetice něco s Linem natočil a vůbec mi nevadí, že po drsnějším Les grandes gueules a emocionálně vyčerpávějících Dobrodruzích pánové tolik odlehčili. Bavil jsem se, přesně kousek na jeden horký letní ušitý a jistě budu mít proč na něj v dobrém a s úsměvem vzpomínat. / Bavil jsem se opakovaně i při druhém zhlédnutí s odstupem pár týdnů. 80%

Několik filmů Juliena Duviviera mne už přesvědčilo o genialitě tohoto u nás opomíjeného francouzského režiséra. Nicméně jinými svými výtvory mne na oplátku dokázal nepříjemně překvapit, to zejména když se v pozdním věku začal pouštět do pokusů o moderní thrillery. Ďábelsky Váš řadím zrovna do téhle kategorii stejně jako šílený Čas vrahů. Duvivier měl zde za sebou necelé půlstoletí filmové tvorby, kterou odstartoval záhy po skončení 1. světové války, úspěšně obstál v přechodu od němého filmu k zvukovému, dokázal si vybírat zajímavé náměty a točit během let různé žánry... ale tuhle barevnou "labutí píseň", natočenou krátce před smrtí, si už mohl raději odpustit. Pokus o jakousi variaci na giallo se Duvivierovi dle mého názoru příliš nepovedl. Samotná zápletka o člověku se ztrátou paměti po autohavárii sice vypadá spočátku slibně, ale všechny postavy se zde chovají na můj vkus příliš podivně. Film postrádá jakoukoliv hutnou atmosféru, barevný vizuál, který si Duvivier zvolil snad vůbec poprvé (a tedy i naposled), zůstává funkčně nevyužitý, dialogy v interiérech vyznívají bez výraznějšího napětí. Stejně tak podivně s poněkud trapným závěrem to celé skončí a vyšumí do prázdna. Alain Delon nikdy nepatřil úplně k mým oblíbencům, ale na základě těch několika viděných filmů ho uznávám jako výborného herce, nicméně tady stejně moc neměl co nabídnout. Svou zřejmě nejslabší chvilku vybral i François de Roubaix, který tentokrát vydal ze sebe výjimečně naprosto nemožnou hudbu. Během sledování výsledku z této hodně nepříznivé konstelace hvězd pak zbývá už jedině pohled na půvabnou Sentu Berger v celé její kráse... 35%

Jméno René Goscinnyho mám zafixováno hlavně v souvislosti s mým oblíbeným filmem Doživotní důchod. Už během jeho prvního zhlédnutí mne zaujal originální autorův scénář i kombinace jednoduchého příběhu s mapováním historie hned ve čtyřech dekádách. ČT art mne tedy nalákala nahlédnout do zákoutí tvorby velkého mistra blíže... Asterixem, Obelixem a dalšími postavičkami z kreslených komiksů i jejich filmových adaptací jsem zůstal dodneška nepolíben a dokument ve mne okamžitou touhu po dohledání asterixovských příběhů nevyvolal (ke komiksům si cestu hledám přeci jen obtížněji). Ale velký obdiv směrem k panu Goscinnymu a jeho průkopnícké tvorbě svého žánru vyvolal určitě. Kolik tvůrčí píle a invence stojí, než jeden či spolu dva vytvoří coby jen pár stránek příběhu v obrázkovém podání s cílem zaujmout i ty nejmenší... nemluvě o tom, povede-li se do těchto stránek nenásilně ukrýt hlubší poselství či odkazy směrem k dospělým a může si tak dílko najít cestu k čitatelům / divákům různé kategorie. Styl dokumentu, který vedle seriózně podaných informací a názorů vyplňují digitální animace původních Uderzových kreseb, můžu volně charakterizovat stejným způsobem jako dojem z Goscinnyho tvorby na základě zde zakompovaných ukázek... svým sdělením hutné a současně svou poetikou hravé i kouzelné :-). Po dvou filmech dle Goscinnyho scénáře, jedné adaptaci Mikulášových patálií a tomto dokumentu mi bude někdy příště určitě ctí s tímhle zajímavým pánem, při dalším setkání na dálku skrze literární, filmové či televizní dílko.

Až na dno lidské intimity... v příběhu mladýho chlápka, který v zajetí milostního trojuhelníku propluje pro změnu až na dno lidské morálky. Téma by ještě ušlo, ale to pomalé pseudo-artové zpracování mne uspávalo až otravovalo. Navzdory jedné hodně choulostivé scéně a jménu režiséra jsem nevnímal určitě žádný provokativní film, pouze nudný, ba skoro až prázdný. Pro mne tedy nudný pořádně, nějaká působivá atmosféra se zde vůbec nepovedla. Ani nominace na Zlatou palmu v Cannes mne nepřesvědčuje o tom, že by "Pola X" v sobě ukrývala hlubší kvality. Snad jen ta Catherine Deneuve, která už mezi tím dávno stihla přerod ze zajímavé krásky na zajímavou herečku, dokázala skutečně něčím zaujmout. :o)

Co zase mělo být tohle? Připadá mi to jako velice špatný vtip ze strany tvůrců směrem k produkci, která dokázala zaobstarat v té době skutečně drahý barevný materiál na takovou nehoráznost. Tohle raději mělo, stejně jako Francouzský kankán, zůstat kdesi v nedotčeném archivu, nemusel bych zase přijít o některé iluze. Vydání filmu na DVD v české distribuci (zatímco spoustu zajímavých snímků ze starší doby nevysílá ani televize) je již pouze dodatečným završením veškerého dramaturgického trapasu a snahy udělat účelovou senzaci z první výraznější role Louise de Funèse před kamerou. Ne, tady mi nikdo nevymluví, že je Poprask v kabaretu něco jiného, než dobový pokus o lacinou erotiku v poválečné francouzské kinematografii, rafinovaně zabalený jako údajná kabaretní veselohra. Žádný děj, žádná myšlenka, žádný náznak jakéhokoliv tématu, navíc není to vtipné a už vůbec eroticky podmanivé, přesto tolik samoúčelné nahoty v každé druhé scéně se pomalu nevidí ani v erotických filmech, který si svůj žánr naopak přiznávají. Ale není to zdaleka všechno, co mne na filmu naštvalo a obávám se, že i řada ostatních scének a naprosto primitivních rádoby komických čísel musela působit trapně již v době vzniku. Všechno doplňuje občas celkem seriózní taneční číslo, které zůstalo oproti zvyšku "naštěstí" pouze nudné. Jedině na toho Funèse, případně ještě na režiséra Dhéryho v roli sebe sama se dalo občas dívat, ale stejně jako hezké barvy, ani oni mne nedokázali hodit do patřičného transu, se kterým bych byl schopen tomuhle spektáklu nějakou tu hvězdičku ze sebe vydat. Líto je mi jenom Michela Serraulta a jeho účasti v tak ubohém výkalu, ten do podobně primitivní zábavy nikdy nepatřil, opravdu ne... 15%

,,Doufám, že jste se příliš nenudili." Přiznávám, že nudil. Je to zvláštní, nejednou si u vybraných filmů stěžuju na delší rozjezd a trvá mi, než se začnu bavit či sledovat se zájmem. U Lautnerových filmů s Belmondem (už jsem viděl v minulosti s prakticky stejným výsledkem Profesionála) to budu mít zřemě obráceně. Velice se mi líbila cca první půlhodina, která plynula ve svižné atmosféře, k tomu s úžasnou stylovou hubou, Belmondo se svým extraordinérním auťákem, podnikající svérázné rošťárny směrem ke svým protivníkům, mne nesmírně bavil. Vypadalo to, že zůstanu na jedné vlně s tvůrci až do konce. Jenže pak se více rozjel souvislý kriminální příběh, který mne už ničím moc neupoutal, zábavy ubylo, i ten Belmondo mne začínal chvílemi nechávat úplně chladným a poslední půlhodinu jsem pro změnu už jen vyčkával konce. Jelikož Policajta-rošťáka vidím poprvé až dnes, nedokážu si ho pojit na rozdíl od jiných spolukomentujících s nostalgií. Líbilo se mi ještě zakončení s dcerou (byť zpracování rodinné linky mi po většinu času připadalo jako povrchní okrasa) a závěrečný vtípek s deštníkem, ale celkově se z této klasiky vyklubala průměrná krimi komedie, kterou opakovaně vidět asi nemusím a na které se co do zábavy už podepsal čas. Přijde mi, že 16 let před tím zvládl Lautner v Povedených strejcích kombinaci komedie, krimi, akce i rodinného příběhu daleko lépe. 60%

Tak řeknu vám, narazit z času na čas na takový film, který má nejen silné objektivní kvality, ale vám současně sedne, ani na minutu nepustí a zavání z ní dojem geniality, to je radost! :-) Během onoho distribučního roku Pierre Granier-Deferre točil s Linem Venturou hned dva snímky za sebou a já mám po tomhle zážitku málem choutky ubrat Kleci kvůli odlíšení hodnocení jednu hvězdičku. Nelítostný souboj je naprostou dokonalou esencí toho nejlepšího francouzské kinematografie 70. let., využívá atmosféru z tradičních kriminálek, povyšuje jí na politický thriller se společenskou kritikou a vedle toho není zde nouzi o akci i zábavná odlehčení. Lino Ventura mne nezklamal, podává špičkový výkon stejně jako jeho mnohem mlaši kolega Patrick Dewaere, co ale očekávat od Francise Vebera v pozici scenáristu výjimečně dramatického snímku, jsem vážně netušil. Nicméně Veber dal nejen skvěle vyniknout odlišným charakterům dvou hlavních policistů, ale doložil i pár černohumorných momentů (v nichž ostatně rukopis autora nelze přehlédnout, např. když nad utečencem postřeleném v nemocnici policajt pronese "dyť je na správném místě... zavolejte chirurga"), které do filmu kupodivu též skvěle zapadly. Méně příjemné je samotné dění plné špinavých politických praktik, ukázka světa korupce, intrik... resp. zjištění, že ve srovnání s dobou vzniku film získal s vývojem politické situace silný přesah i pro krajiny bývalého východního bloku. Netušit předem rok a zemi vzniku, skoro bych tento film bral jako podobenství o současné době... zapůsobil totiž na mne po mnoha stránkách až mrazivě nadčasově. 100%

Simone Signoret v režii pana Granier-Deffera podruhé. V Kočce jí Granier-Deffer (ve stejný rok) svěřil postavu staré ženy v zruinovaném vztahu na pokraji manželské katastrofy, ve Vdově se Signoretová představuje naopak jako vdova, v jejíž životě po příchodu nového mladíka na farmu zdánlivě blýská na lepší časy. Knížka Georgese Simenona se tady znovu stala podložím pro vytvoření základu a atmosféry k hereckému koncertu, vedle slavné herečky tentokrát exceluje Alain Delon coby muž s nejasnou totožností. Granier-Deffer uměl za pomocí skvělých herců natočit působivá komorní dramata, svým děním často uzavřena na půdu jednoho domku. I když pokud jde o plné hodnocení, zmiňovaná Kočka nebo i Klec mne zasáhly o něco víc. 85%

Chtěl být novodobým Robinem Hoodem, hrdinou v kruzích velkých peněz. Ve skutečnosti se však pod jeho vedením dočkali finančnímu vzestupu jen bohatí a chudí se stávali ještě chudšími... Starší filmy Costa-Gavrase se u mne vždycky těšily vysokému hodnocení a pochvalným komentářům ve víru silného zážitku. U novodobého Kapitálu jsem si bohužel připadal jako před pár lety na povinných přednáškách z jednoho volitelného předmětu Základy manažmentu. Snažil jsem se proniknout do postaty věci se zájmem, vnímal jsem smysluplnost a snad i důležitost sdělovaného, jenom mne to celé poněkud míjelo. Chápu hlavní poselství, všiml jsem si různých sdělení i v zdánlivě nepodstatných scénách (třeba s tou místností s dětmi plnou hluku z her na tabletech), ocenil jsem vtipnou vložku s Tournueilovou představou, ve které fyzicky zaútočí na muže z obrazovky... ale moc mne to nebavilo a podruhé bych to rozhodně vidět nechtěl. K velmi slabým 3* dopomáhá z mé strany i vzpomínka na tematicky spřízněný film Vlkem z Wall Street založený mj. na obscénnosti a adoraci hlavního hrdiny, oproti kterému musím kritický a filmařsky důstojný Kapitál přeci jenom trochu více ocenit. 55%