Willy Kufalt

„Nikdo nikdy doopravdy neuteče...“  Z tvorby Julese Dassina jsem sice měl původně v plánu podívat se hlavně na jeho dva filmy z francouzské produkce 50. let, ale bylo mi doporučeno uživatelem Real Tom Hardy, abych začal nejdřív spíše Dassinovými staršími americkými noiry. Když jsem poté slyšel mistra Friedkina v jedném spotu pět chválu na tento film, definitivně jsem věděl, že není úniku a vůbec nelituji, že jsem také „neutekl“. Už jsem kdysi dávněji v některém komentáři napsal, že většina vězeňských filmů, které mi připadají ve své kategorii jako nejlepší, vznikla ještě v černobílé éře. Ta atmosféra vybudovaná černobílou kamerou mi tu připadá opět jedinečná a to nejen, když jí umocňuje padající déšť, vládnoucí tma či stíny z úsporného osvětlení. I když hlavního představitele Burta Lancastera beru jako legendu vězeňského filmu už jen díky Ptáčníkovi z Alcatrazu, tady se možná ještě zajímavějším tahounem pravidelně stával ústřední záporák, mladý cynický krutovládce v podání Hume Cronyna a celkově mě těšilo sledovat skvělé výkony pro mne většinou neznámých herců. Skvostně zrežírovaný proces a dvoustranný náhled do pozadí událostí ve věznici vrcholící pečlivě naplánovanou vzpourou s pokusem o útěk přechází až k nelítostně drsnému vyvrcholení, jaké bych od amerického filmu z roku 1947 úpřimně nečekal. Zdá se mi, že těch výjimek vybočujících ze standardu tvorby klasického Hollywoodu vzniklo tehdy celkem dost, jen mě trochu mrzí, že tu zase jde o žalostně zapadlý film. [85%]

Hodně atraktivní námět s napínavým příběhem, hodně zručně natočená akce, hodně charismatický Claude Brasseur, bohužel také hodně nepovedená hudební dramaturgie a místy až neukočírované sklony směrem k béčkovému pojetí některých scén. Že je na tom televizní formát stylově celkem znát, by tolik nevadilo, kdyby veškerou atmosféru a slušné řemeslo občas totálně nezazdila nevhodná osmdesátková hudba, dokonce přímo dunivé disco uprostřed některých scén s potápěním či lezením po horských skalách. Navíc netuším, nakolik na styl pozdější Giovanniho tvorby mohla mít vliv smrt jeho dvorního skladatele Françoise de Roubaixe (†1975), bez jehož hudby a její silné atmosféry si ty nejlepší Giovanniho (i Enricovy) filmy prakticky neumím představit. Ale sám mám pocit, že docela výrazně, protože většina Giovanniho filmů od půlky 70. let nahoru, co jsem zatím viděl, mi přijde znatelně slabší oproti snad všemu předchozímu a tady vzhledem k dosti zkažené hudební složce to bylo nejmarkantnější. S akčním thrillerem zasazeným do prostředí vysokých hor a rovněž s terorismem jako hlavním tématem přišel José Giovanni už 14 let dříve v podobě filmu Kam zmizel Tom?, z něhož můj celkový zážitek byl určitě silnější. I z tohoto důvodu nakonec Vlky mezi nimi nevidím na víc, než silné 3 hvězdičky, ač mimo zmíněnou hudbu se zas naštěstí o žádnou tragedii ani vyložený průměr podle mě nejedná. [70%]

Filmy José Giovanniho mě až na výjimky prostě nezklamou a Michel Constantin jako herec snad už vůbec. Sice jsem každou druhou chvíli v duchu nadával na dost nízkou kvalitu, s jakou jde tento film snad v jediné aktuálně dostupné verzi zhlédnout a měl pocit, že mi ten rozmázlý obraz ubírá na zážitku, ale zároveň jsem byl tak vtažen, že jsem se od Zákonu pozůstalého prakticky nedokázal odtrhnout. Příběh s gradujícím tajemstvím kolem muže a jeho opětovně přítomných nepřátel z již historických dob válečné situace, i kolem ještě záhadnější křehké ženské společnice na cestách, má silnou atmosféru. Napíná, jindy až poeticky lahodí. Podmaňuje i zneklidňuje. On se brání proti pronásledující ozbrojené skupině protivníků, ona překonává strach ze psů a oslíků. Ale jakkoliv by se to mohlo zdát, romantický happy end je na konci cesty nečeká... Nebýt občas velmi zvláštního snímání (včetně střihů v některých scénách), jdu s hodnocením klidně ještě výš. Místy je v tom mírně znát, že šlo teprve o režisérský debut člověka, který už sice má velké zkušenosti s vyprávěním a gradováním příběhu v literatuře nebo pro filmový scénář, ale filmovat ve vlastní režii teprve začíná. Hodně mu však pomáhá, že má k dispozici silný příběh dle vlastní předlohy, skvělého Constantina (který mě zde místy hodně dostal, třeba u scény s doktorem nebo v závěru, protože takhle pocitově zlomeného jsem tohoto „tvrďáka“ snad ani ještě neviděl), krásnou Alexandru a hudbu Françoise de Roubaixe. A jakkoliv se Giovanni pustil do vlastního filmování mj. z důvodu, že nebyl údajně spokojen s tím, jakým způsobem jeho knihy a scénáře předváděl na plátno Robert Enrico (Les Grandes Gueules, Dobrodruzi, Ho!), nemohu si pomoct – já stejně v některých Giovanniho raných filmech (dále Dravec a Kam zmizel Tom?) vnímám silný závan Enricova stylu. Ač možná tomu dojmu hodně napomáhá i tradičně poetická Františkova hudba. :) [85%]

Tento islandský film pro mne dokonale splňuje Gabinovo pravidlo, že dobrý film musí mít především dobrý příběh, dobrý příběh a dobrý příběh. Grímur Hákonarson spadá svým stylem do artové tvorby, ale zároveň točí dle svých slov především příběhy, které vycházejí z živých zkušeností jeho rodiny a známých na Islandu. Vypráví hranou formou o životě v prostředí své domoviny v odlehlých islandských horách, např. o tom, jaký nevyhnutný význam mají v životě těchto lidí stáda ovcí, a navrch tak splňuje i ten náhled do jiné kultury, který od návštěvy podobně exotické kinematografie očekávám. Spočátku jsem se vylekal dlouhých záběrů a pomalému tempa ve spojení s tak doslova studeným prostředím, ale moje obavy byly postupně vytěsněné sugestivní atmosférou, která mě pohlcovala a dávala možnost k hlubšímu procítění, a emocemi, které se podařilo vyvolat bez jediné stopy po citovém vydírání! Ten film mistrovsky a zároveň s minimem slov pracuje s napětím a vyprávěním o postavách, třeba již úvodní scéna, kdy se poprvé setkáváme se dvěma bratry, kteří spolu nemluví, a vidíme jejich izolované počínání, výrazy během krátkého střetu a projíždění brány směrem na soutěž, nám o jejich vztahu už tolik bez jediného slova naznačí, zneklidí, vzbudí očekávání... Berani jsou nakonec filmem nejen o dlouholeté nenávisti či životě na Islandě, ale zároveň i o někdy složitém procesu objevování potřeby vzájomného spojení a podpory v krizové situaci. // Měl jsem film možnost vidět v kině přímo s účastí pana režiséra, po projekci s ním následovalo rovněž zajímavé povídání a diskuze, obojí bylo pro mě zážitkem. [80%]

S třetím dílem osobité filmové série Júsufa Šahína jsem byl spokojen přibližně stejně jako u předchozího. Pan režisér už plně převzal prostor nejen za kamerou, ale i před ní v hlavní roli a nabídl svým divákům opět velice originální cinefilní kaleidoskop, v němž se tentokrát velmi často střídají různé styly a žánry filmové, hudební, taneční.... V poutavém hraném zpracováním nás proslavený egyptský filmař provádí jednak svojí další filmařskou poutí, opět otevírá zákulisní dveře nejen do své práce během natáčení a rodinného prostředí ve vztahu k synovi a manželce s neustálým prolínáním filmového a osobního života, ale rovněž do svých hvězdných snů... kdežto v jedném z nich si pan Šahín uprostřed hollywoodsky zasněžené scény i naplno zatančí a zastepuje(!), v jiném se zas aktivně účastní před diváky nevšedního souboje s dřevěnými tyčemi. Ale není vše jenom poetické, dostaví-li na závěr kus noční můry s pronásledující představou náhlé tragické smrtí či možná i případného atentátu na slavnou národní osobnost. Přesto je skoro celý film fascinující a k plnému počtu mi možná brání jen některé z těch delších orientálně laděných muzikálových čísel, které si Šahín odpustí asi máokdy, ale jeho zalíbení v nich většinou nesdílím. [85%]

Pomalu si ujasňuji, že tvorba Júsúfa Šahína pro mě znamená především autobiografickou sérii filmů Alexandrie... a až v druhé nebo třetí řadě zůstávají zatím snad všechny ostatní snímky slavého egyptského filmaře, které jsem viděl a vůbec nepovažuji za špatné je vidět, jen snad i pro často silné navázání na egyptské či orientální reálie, kulturu a tradice mi toho většinou moc neřeknou a nenadchnou mě tak, jak bych si přál. Nebo mi připadají zbytečně rozvláčné či časem prošlé. Návrat marnotratného syna se mi z nich líbil nejvíce, i když jsem v něm nebyl schopen vnímat žádnou avizovanou alegorii. Příběh jedné rodiny, o dvou bratrech, s důrazem na sociální rodinné pozadí byl nosný a dostatečně zajímavý, celkem na mě zapůsobil vykřeslením rozdílů mezi nejstarší přítomnou generací ztělesněnou dědou, který se uchyluje k pokojnému rodinnému dýchánku s gramofonem, zatímco neklidná mládež inklinuje k veřejné vzpouře a radikálně rebelským postojům. Slibný děj však pravidelně rozmělňují muzikálová čísla, která mi snad s jednou výjimkou připadala nanejvýš průměrná, v případě dlouhého ploužáčku loučící se slečny až kýčovitě otravná... Dalšímu Šahínovu filmu mimo alexandrijskou sérii opět nejsem schopen dát víc, než lepší 3 hvězdičky, ač bych rád. [65%]

Noc oživlých pudů... I když drobným červům probouzejícím v obětech bezmeznou lačnost po sexu je vlastně jedno, zda je den nebo noc. Ani obětem v závratném transu po krvavém zásahu nezáleží na pohlaví, věku či intimitě daného místa. Snímku sice trvá, než se pořádně rozjede, spočátku ve mě budil rozpaky tou spoustou postav v kombinaci se střídáním zcela seriózních a až béčkových sekvencí, ale když se Červi postupně naplno rozjedou, je to hodně napínavý, zábavný a totálně bizarní kolotoč událostí, u kterého jsem si už ke konci říkal, zda se ho podaří vůbec Cronenbergovi zakončit... a povedlo se docela ve velkém stylu! Jen možná škoda, že po velké akci v bazénu a následně spokojeném odchodu všech hostí se Cronenberg uchýlil v závěrečné sekvenci jen s obyčejným komentářem z rádia o právě uplynulých sexuálních událostech, protože kdyby film zakončil podobným monlogem, jakým ho i uvedl, tedy o všech krásách a lukrativních možnostech moderního střediska, to byl teprve mazec a kopanec, pořádně zvýrazňující případnou kriticko-spoločenskou linku. *** Červům možná občas ještě schází propracovanější „seriózní“ rámec, jaký v sobě mají další režisérovy sci-fi horrory (The Brood nebo Scanners), tento je z valné části především akční, ale kanadský mistr žánrových bizarností nezklamal ani zde a ať už šlo o záměr nebo ne, užil jsem si v tom spektru událostí na pozadí další Cronenbergovy epidemické vize nečekaně i kousek absurdního a černého humoru. Mimochodem, celkem zábavné je dnes vidět starší film, kde je homosexualita brána prakticky jako jedna z mnoha potenciálních propuklých úchylek. [80%]

Při mém sledování tvorby Davida Cronenberga mám zatím většinou „štěstí“ vidět střídavě slabší a lepší kousky, a tenhle za mě patřil rozhodně k těm (nej)lepším, určitě nejen díky legendární vybuchující hlavě. :o) Neznám asi jiného režiséra, který by opakovaně pracoval s tolik bizarními náměty a dokázal je při tom uchopit tak seriózním, prakticky až vědeckým způsobem (rozuměj v rámci sci-fi :)), s poutavým zacházením do hloubky a snad pokaždé projevit takovou originálitu. Tady mi s výjimkou vrcholného souboje dvou mužů-skenerů připadal Cronenberg ve své zálibě v nevšedních úchylnostech snesitelně umírněný. I přes značně odosobněný styl celého snímku mi Scanners s další vizí pana režiséra o hrozbě tělesných anomálií, tentokrát narůstajících telepatických schopností až do vražedných rozměrů, připadali fascinující. Byl jsem potěšen i skvělými výkony z řady pro mě spíše málo známých herců, obzvlášť Patricka McGoohana v postavě doktora. [85%]

Asi tak, nasledujícím Zločinům budoucnosti jsem sice dal jen silné 3 hvězdičky kvůli pár nudnějším nataženým scénám a náhlému utnutí na konci, ale dost mě fascinovaly svou minimalistickou atmosférou, výtvarní stránkou a více nápady. Tak jsem se rozhodl podívat se i na Stereo a uvidět tak od Davida Cronenberga jeho prvotinu. Už tady se plně objevují různé prvky typické pre další tvorbu pana režiséra a chvíli jsem měl pocit, že koukám na jakousi černobílou variaci právě Zločinů budoucnosti a sleduji snad stejnou budovu a stejné chodby, zároveň mě však tohle skoro ničím kromě černobílé kamery oslovit nedokázalo. Stereo nemá v sobě totiž žádnou atmosféru či napětí, nevyskytuje se tu jediný dialog, žádná hudba, jenom dlouhé němé záběry na různě nevšední úchylky ve jménu telepatie (a na stejně dlouhou přípravu na jejich provádění), občas doplněné o komentář vypravěče. Ačkoliv Cronenberga jako režiséra uznávám stejně jako třeba Jima Jarmusche, u obou jsem se jejich výsostně experimentálním debutem prokousával velice obtížně, s minimálním přínosem a ani tady nejsem po skončení schopen udělit víc, než jednu milostnou hvězdičku. Snaha být za každou cenu odlišný od úplně všeho a všech ostatních se i tady pro mě totálně minula s jakýmkoliv pozitivním účinkem. [30%]

Jej, tak tohle vážně nebyl film pro mě, na můj vkus až přehnaně vykonstruovaná hra s divákem, na kterou jsem neskočil. Od první chvíle, co Stue zvedl zvonící telefon v budce, kterou se chystal opustit, a začal poslouchat žvásty psychicky nemocného voyeura o tom, jak ho strašně rád sleduje a vše o něm ví (tedy vše znamená nevěra s cizí ženou), jsem si se zvyšujícími nervy v sobě říkal, ať už ten pán proboha ten telefon zavěsí, odejde, co nejdřív a kdyžtak se rovnou přizná. Trnul jsem, kdy to už konečně udělá, rázně zavěsí a zbaví se tíže poslouchání úchylného hlasu s depresivně frustrujícím účinkem... nakonec jsem čekal téměř celý film a nevím, zda hodnotit pozitivně, když ona nervná hra navrch ztrácela v druhé půlce na napětí. Inu, někdo se radši nechává vydírat na dálku a nesmyslně deprimovat. Kdyby na poslední chvíli Stue nedostal kousek rozumu a nechal se zmanipulovat i k poslednímu příkazu v podobě výstřelu do vlastní hlavy, byla by to až nechtěná paralela k jedné internetové hrozbě jménem Modrá velryba, která si před pár lety vyžádala pár nesmyslných obětí z řady mladých, částečně ze stejného důvodu: neschopnosti ukončit frustrující hru na dálku např. odhlásením se za sítě, deaktivováním účtu.... Případné poselství vyplývající ze samotného filmu mi však po skončení vůbec není jasné, bylo-li nějaké. Celý proces trvá až nesmyslně dlouho, doprovázen je navrch nesnesitelným křikem kolemjdoucích cour a když nedokázal radikálně jednat Stue, zavěsit co nejdřív telefonní sluchátko, měl jsem chuť být radikální já a vypnout po pár minutách celý film. Ale to bych byl zbabělec, když jsem někomu slíbil, že se na Telefonní budku podívám. :o) Dvě hvězdy dávám za kvalitní filmařské a herecké řemeselo, které zde rozhodně je. [40%]